Uhrančivé Piano není rozladěné ani po 30 letech. Novozélandská romance si vás získá i dnes

Na povrchu nabízí Piano velmi banální příběh. Ada (Holly Hunter) přichází do nového prostředí a musí se vypořádat se snad dobře smýšlejícím, ale nechápavým manželem Alisdairem (Sam Neill). Němá matka jedenáctileté dcery (Anna Paquin) byla provdána proti své vůli a muži, kteří sňatek domluvili, od ní jistě očekávají vděk – může považovat za štěstí, že má o osobu s takovým stigmatem někdo zájem. Ona však nic takového nepřekvapivě necítí. Koná, jak musí, jistě hlavně z potřeby zaopatřit své dítě a splnit to, co je v její době považované za povinnost. Její nový manžel a prostředí novozélandské džungle džungle 19. století jí zjevně nejsou po chuti.

Alisdair pak není zlý, dokonce se dá mluvit i o jeho trpělivosti s těžko čitelnou novomanželkou. Ada je totiž krom blízkého vztahu s dcerou, jež je i jejími ústy, enormně odtažitá, takže její manžel dělá vše, co ho napadá, aby jí vyšel vstříc. Vzhledem k jeho přízemní povaze ho však nenapadá mnoho. Bezděky navíc těží ze systému, jenž upřednostňuje jeho potřeby. Každý pokus o interakci je zaštítěný vynucenou hierarchií mezi nimi, což pro svobodomyslnou Adu z principu znemožňuje vznik autentického citu.

V sousedství se zatím potuluje divoký a nespoutaný krasavec George (Harvey Keitel), jenž napůl splynul s domorodou kulturou a otevírá dvířka možnosti skutečné vášně a štěstí. Ta cesta je však trnitá – George chce Adu, nejprve čistě fyzicky, získat tím, že zakoupí její piano uvězněné na pláži. Na žádném jiném objektu jí nezáleží tak moc, ale právě o něj se Alisdair nedokáže postarat. George Adě nabízí, že jí piano vrátí výměnou za stupňující se sexuální služby maskované jako hudební lekce. Protože hudba je pro ni jedním z mála prostředků sebenaplnění, přijímá. Postupně však George začíná chápat chybnost svého postupu a snaží se získat její přízeň nezištně.

Jde o jeden ze základních romantických námětů, jenž je jistě v mnoha směrech problematický. To si však Campion uvědomuje a populární fantazii doplňuje o hloubku a rozmysl. Není totiž náhoda, že podobné příběhy strhávají čtenářky a čtenáře už stovky let – že se s příběhem setkáváme zas a znova, svědčí o jeho univerzalitě. Ne nutně správnosti či etické čistotě, ale platnosti. Je na něm zkrátka něco, co k mnoha lidem promlouvá a vyvolává silnou emocionální reakci, má tedy smysl ho zkoumat a variovat.

Síla Piana pak tkví v nuanci, detailu a symbolice. Přední devízou jsou herci a jejich vedení. Jistě je snadné chválit Holly Hunter coby Adu a úžasnou Annu Paquin jako její dceru Floru. Ta svou roli ukořistila v konkurenci pěti tisíc dívek a po právu si pak ve svých jedenácti letech odnesla Oscara za vedlejší roli. Stejně tak odvádí skvělou práci uhrančivý Harvey Keitel jako George. Střetávají se v něm hrubost a jemnost i dominance a respekt v sebereflexivním konfliktu.

Nejtěžší úlohu má však Sam Neill jako Alisdair, jenž musí zvládnout roztomilého ňoumu, který si neumí dát dvě a dvě dohromady, stejně jako hrůzu nahánějícího tyrana. To vše zvládá, aniž by ztratil lidskost. Nakonec chápeme, že i Alisdair je obětí společnosti, jen z opačné strany. I muži jsou jen kolečky v soukolí patriarchátu, který převyšuje každého jedince. Vzhledem k tomu, že se útlak manifestuje jeho prostřednictvím, nedostává stejný prostor jako Ada snít o lepším světě. Čistě teoreticky mu nic nebrání ho budovat. Jde pro něj svým způsobem o ještě trýznivější pozici. Všechny objektivní okolnosti jsou na jeho straně, přesto se mu nedaří jejich prostřednictvím dojít štěstí. Rozhodnutí nechat v závěru Adu jít je nesmírně bolestivým, ale i očistným okamžikem.

Piano je dokonale mnohoznačný symbol, jenž v tomto filmu nabývá protichůdných významů. Jedná se o jeden ze základních nástrojů západní institucionalizované hudby. Mladé ženy ze střední a vyšší společnosti byly vedené k tomu na něj umět hrát, nepatřila jim však role virtuosů ani skladatelů – ta náležela takřka výhradně mužům. Panovalo přesvědčení, že ženy se mohou a mají naučit hudební nástroje používat, nemohou je ale mistrně opanovat, protože nemají kapacitu umělecky tvořit a projevovat se intelektuálně. Pianem se tedy nese historie arbitrární hierarchizace hudby a společnosti.

Naše hrdinka si s sebou piano přiváží na částečně stále divoký Nový Zéland, jenž se zatím plně nepoklonil západní civilizaci. A její lpění na něm dává mužům možnost jí vládnout. Zároveň se však jedná o objekt, s nímž se ztotožnila, přeneseně se stává jejím hlasem. Toto rozhodnutí bylo jistě tvarováno prostředím, v němž vyrostla, a možnostmi, jež měla, přesto je její. Její láska k hudbě není nehodnotná jen proto, že má tak složitý kontext.

Kdybychom tento text chtěli ukotvit v současnosti, lze hledat paralely Piana k celovečerní Barbie, jež se úpěnlivě pokouší dřívější symbol šovinismu unést pro feministické potřeby. Piano jakožto objekt je svou historií stejně zatěžkané patriarchátem, což je kříž, který s sebou nyní musíme nést. Jedna možnost by byla piana a panenky Barbie zavrhnout a bojkotovat. Druhá je přivlastnit si je a přerámovat nejprve jejich osobní a nakonec i společenskou roli. Obraz piana na divoké pláži jako by přímo vybízel k tomu hledat pro starý symbol nový význam.

Možná je to ale jen bláhová naděje a skutečným vítězstvím by bylo osvobodit se – právě tuto cestu nakonec Ada volí, když instruuje George hodit nástroj přes palubu jejich lodi, když se s ním vydává žít nový život. Tentokrát snad bez zátěže minulosti. Je příznačné, že piano nechce Adu pustit a pokouší se ji s sebou stáhnout pod hladinu – a její část, alespoň v Adiných představách, na dně moře s pianem opravdu zůstává. Snad ta část, které jí stálo za to se zbavit. Ada se pak sice živí jako učitelka hudby, takže se jednalo opět o symbolické, ne doslovné gesto; hudbu stále miluje. Zároveň se však učí mluvit – piano už není jediným jejím hlasem. Snad jde o střední cestu mezi dvěma extrémy.

Nezbytné je zmínit ještě nádhernou kameru Stuarta Dryburgha a především hudbu minimalisty Michaela Nymana, jinak známého hlavně spoluprací s Peterem Greenawayem. Piano získalo trochu nevděčnou pozici jedinečného kanonického díla, než o dekádu později dorazila Sofia Coppola. Žádná režisérka by neměla zastávat pozici zástupkyně všech žen kinematografie.

Filmařky samozřejmě existovaly dávno před Campion, v mainstreamu jim však bylo věnováno minimum prostoru. Campion nakonec získala Oscara za scénář, ne však za režii, což mnozí následující desetiletí považovali za jedno z největších faux pas historie akademie. Hřích hlasující napravili až předloni, kdy si sošku odnesla za Sílu psa. Režisérek v mainstreamu od doby Piana stále ne dostatečně, přesto zřetelně přibylo.

Podívejte se na žebříček nejlepších romantických filmů podle uživatelek a uživatelů Kinoboxu.