Jak moc se smí pro pravdu lhát? Nejkontroverznější dokumentarista Michael Moore slaví 70

Michael se narodil v Michiganu do rodiny automechanika a sekretářky. V důsledku irských kořenů této domácnosti bych vychováván jako přísný katolík. Jestli z vás tohle neudělá patologického rebela, tak už nic! A Moore se skutečně okamžitě zhlédl v politice. V osmnácti byl zvolen do školní rady jako nejmladší člověk v historii USA (byl právě snížen nejnižší nutný věk a na Moorea náhodou padlo díky tomu zlomit rekord). Studovat šel pak žurnalistiku.

Díky mecenášství zpěváka Harryho Chapina založil v polovině 80. let vlastní lokální noviny, které brzy expandovaly do celého státu Michigan. Po jeho odchodu do San Francisca plátek zanikl. Vzhledem k jeho tvrdohlavosti a neochotě mlčet o nepohodlných věcech (a někdy věcech, které nešly 100% dokázat) se příliš dlouho neudržel v žádném zaběhnutém médiu. Svůj dokumentární debut Roger & Me z roku 1989 o nekalých praktikách provozovatele nové pobočky automobilky tedy točil ve velmi tísnivých podmínkách za pár šupů.

Jeho energický, naléhavý a osobitý styl ale okamžitě upoutal pozornost. Individualistická rebelie vůči autoritám skvěle zapadala do étosu devadesátých let. Během nich si budoval svou pozici a postupně se stával respektovaným, i když rozporuplným hlasem své generace. Když pak na přelomu století prošly Spojené státy drastickou politickou i společenskou proměnou, byl právě Moore u toho, aby tuto situaci pojmenoval a zobrazil. Tehdy se z něj stala superstar.

Moore si však brzy vysloužil kritiku za to, že během své agitace manipuluje a lže, nebo přinejmenším překrucuje realitu, aby posloužila jeho účelům. Jako příklad použijme Bowling for Columbine, Mooreův pravděpodobně nejlepší film, který z něj roku 2002 udělal celebritu a vyhrál mu Oscara. Tento snímek mapuje nechvalnou střelbu na střední škole z roku 1999, která sice nebyla úplně prvním takovým zločinem, stejně jako vražda Sharon Tate nebo soud O. J. Simpsona ale dalece přesáhla svůj explicitní rozměr a stala se zlomovým okamžikem pro směřování a smýšlení celého národa.

Michael svůj film koncipoval jako pamflet proti kultuře střelných zbraní v USA, takže událost nepřekvapivě prezentoval jednoduše jako školní střelbu. Zcela ignoroval, že ve skutečnosti šlo o neúspěšný bombový útok. Po domácku vyrobené výbušniny však nedetonovaly, pachatelé tedy vyrazili do školy osobně – jejich původním plánem bylo čekat před budovou a střílet ty, kteří by prchali před plameny.

Skutečný narativ tak úplně nepasoval k Mooreově fixaci na pistole a pušky, takže pravý cíl pachatelů výrazně upozadil. Mohlo by se to jevit víceméně jako neškodná věc, někteří ale argumentují, že tím režisér pomohl vytvořit fenomén školní střelby tak, jak ho dnes známe. Představil ji jako něco blízkého, co se může stát komukoliv a kdekoliv (což bylo jistě jeho záměrem, aby vzbudil zájem o řešení toho, co považoval za celospolečenský problém). Neuvědomil si ale, že takový obraz se také snáz kopíruje a imituje. Ne každý má kapacitu na to po domácku vyrábět bomby, každý může ale našetřit na zbraň.

Je samozřejmě nemístné tvrdit, že Michael Moore je nějak zodpovědný za epidemii školních střeleb v USA, tak přímočaře vliv filmů nefunguje. Tento přístup ale demonstruje jeho dokumentaristickou etiku – tedy vytyčit si morální cíl a v jeho jménu někdy odvrátit zrak jiným směrem, někdy upřednostnit jednu výpověď před druhou, někdy si pohrát se střihem. Jeho oblíbenou metodou je například prezentovat své ideové odpůrce co nejsměšněji a nejtrapněji i za cenu toho, že nereprezentuje zcela autenticky jejich vyjádření.

Za manipulátora dnes Moorea považují obě základní strany ideového spektra, otázkou je jen, nakolik je přípustné v kontextu autorského dokumentu ohýbat realitu pro své poselství a zdali Moore svým tématům víc prospívá, nebo škodí. Samozřejmě tu máme věčné „alespoň otevírá diskuzi“, kterým se kontroverzní dokumentaristé ohánějí vždy. Když je ale tato diskuze předně o manipulaci s informacemi, dané téma to spíš delegitimizuje. Hrozí, že i zcela adekvátní a podpořené argumenty budou v budoucnu považovány za nedůvěryhodné.

V jeho prospěch mluví především to, že ať už si o Michaelu Mooreovi myslíte cokoliv, rozhodně mu nejde cpát, že by se svými názory někomu zavděčoval a opakoval populární pravdy. Když v roce 2003 přebíral za Bowling for Columbine Oscara, v děkovačce se opřel do čerstvé invaze v Iráku a setkal se s hlasitým bučením přítomných celebrit. O rok později uvedl svůj nejslavnější film Fahrenheit 9/11 o tom, co označoval za lži a zločiny Bushovy administrace. V Cannes s ním jako první dokument od roku 1956 vyhrál hlavní cenu, v domácích Spojených státech byl ale za vyvrhela.

Dnes Mooreovu nyní již historickou děkovačku považujeme za odhalení falešnosti a pokrytectví hollywoodských elit, které by jen o pár let později Mooreovy výhrady s nadšením podepsaly. Nebylo by ale fér si myslet, že všichni přítomní tehdy znali pravdu a pokoušeli se ji utišit. Někteří jistě věřili státní propagandě a společenskému étosu, že Amerika je pod útokem. Prakticky každý válečný zločin historie byl doprovázen stejnou kampaní. Mooreův názor se od té doby potvrdil jako již nezpochybňovaný fakt dějin. Spojené státy vstoupily do války pod falešnou záminkou a jejich představitelé lhali vlastním občanům i celému světu o neexistujících zbraních hromadného ničení. Říct to před dvaceti lety však bylo znamením takřka vlastizrady. Lidé jako Moore byli potřeba k proboření této informační hráze.

Z pohledu mladé progresivní generace už je Moore samozřejmě trochu za zenitem – jak výběrem témat, tak svým přístupem. Jeho roli dnes v mnoha ohledech zastává anonymní hlas sociálních sítí, zatímco od prominentního dokumentaristy by se očekávala větší vytříbenost a důslednost. To nutně nesnižuje jeho roli, když byl potřebným mužem pro svou dobu. Dnes už si ale s Moorem moc nemáme co počít, jak demonstruje nezájem o jeho filmy cca po roce 2010. Stal se nepřekvapivě tvrdým Trumpovým odpůrcem, mnozí ale podotýkají, že svým vystupováním, rétorikou, stylem (ne)argumentace a smyslem pro humor má s Trumpem víc společného, než by byl ochotný připustit.

Ne každému také voní, jak moc Moore sám sebe proměnil v brand a komoditu. Jedná se nejspíš o jediného amerického dokumentaristu s mainstreamově rozpoznatelnou image, také jde samozřejmě o multimilionáře. Ne že by levičák nesměl vlastnit majetek, obzvlášť v kontrastu s jeho pečlivě budovaným vzezřením obyčejného chlápka v laciném oblečení však působilo dost zvláštně, když během jeho rozvodu vyšlo najevo, že má devět domů a net worth 50 milionů dolarů. Horší bylo, když se setkal s kritikou za to, že během natáčení O kapitalismu s láskou najímal levnou pracovní sílu neorganizovanou v odborech. Zdá se, že takřka každý člověk, který se stane tak velkou institucí jako Michael Moore, v praxi ne vždy dodržuje své zásady.

Co tedy s odkazem Michaela Moorea? Muže, který stále žije a tvoří, ale jeho společenská hodnota se jeví pevně zakonzervovaná v první dekádě jednadvacátého století? Dnes můžeme jeho samotného studovat jako samostatný fenomén. Jeho talent strhnout a získat si publikum vykoupený ne vždy zcela čestnými postupy. V Česku máme podobnou osobnost, Víta Klusáka. Tedy s tím rozdílem, že Klusák točí filmy o tom, že internetoví predátoři a nácci jsou špatní lidi, na což všichni přikývnou a jede se dál. Michael Moore vždy bruslil na tenkém ledě a tvářil se přitom, jak si to užívá. Za to si snad nějaký ten respekt zaslouží. I když po současných dokumentaristech jistě nikdo nechce, aby jeho vzor až moc doslovně následovali.

Podívejte se na žebříček nejlepších dokumentů podle Kinoboxu.

zdroje: Wikipedia, Kinobox