Na Oscarech se bojí oceňovat horory. Proč byl Hannibal výjimka a kdy se kletba zlomí?

Jako první si připomeňme, co je principem Oscarů, protože se od toho odvíjí podoba oceněných titulů. Jedná se o cechovní ceny, jež uděluje Akademie složená z aktivních nebo bývalých filmařů, rozdělených dále na jednotlivé skupiny podle své konkrétní profese. Filmaři tedy plácají po zádech jiné filmaře. Obor dává veřejně najevo, co považuje za svůj nejvíce reprezentativní výsek za danou sezónu.

Jedním z rozhodujících prvků je jistě kvalita. Nicméně kvalita je relativní pojem závisející na tom, kdo o ní rozhoduje. Zdaleka nejpočetnějším cechem Oscarů je herectvo, což se na typu vypíchnutých filmů jednoznačně odráží – jde často o dramata, jež dávají velký prostor lidem před kamerou předvést svůj talent. Hororový žánr tu má jednoznačně nevýhodu. Jedná se o filmy, v nichž častěji vstřebáváme atmosféru celku, jednotlivé postavy mají málokdy možnost zářit.

Není tedy náhoda, že snad nejčastějším Oscarem pro horor je art direction, tedy výtvarné zpracování. Odnesl si je například Fantom opery z roku 1943 a hned dva snímky Tima Burtona – Ospalá díra a Sweeney Todd. Vymítač ďábla (The Exorcist), svého času díky jednomu z prvních masových uvedení komerčně nejúspěšnější film všech dob, si připsal art direction spolu s oceněním zvuku. Zvuk je z pochopitelných důvodů další kategorie, v níž se hororům občas poštěstí.

Dále tu máme určitou izolovanost hororu. V úvodu jsme si ho představili jako subkulturu, což platí doslova. Hororový svět je bohatý a pro mnohé podmanivý, ale také poměrně uzavřený, a to jak z diváckého hlediska, tak i produkčního. V Americe je sice pro „normálního“ člověka běžné vyrazit do kina na horor, předně okolo Halloweenu, často se to ale považuje za návštěvu „jiného světa“, v němž jsou jen hosty. Pozornosti se také dostávají ty nejvíce mainstreamové, zábavné horory typu série Saw nebo Insidious. Existuje ale velká část publika, která na horor prostě nevyrazí z principu, což je pro Akademii nepraktické. Když jsou oceňované filmy vaší vizitkou, je nepraktické, když o ni část veřejnosti z principu odmítne zavadit pohledem.

Horory to obecně mají těžké, dlouhodobě si nesou pověst nízkého žánru, v němž se nejčastěji usadí béčkoví filmaři. V lepším případě v něm brousí talent ti, které půjde později ocenit za normální, poctivá, slušná dramata. Horor je tedy v mnoha ohledech považován za začátečnický formát, v němž jakmile projevíte potenciál, očekává se, že ho opustíte a začnete dělat něco smysluplného. Samozřejmě jde o nesmysl, ale z vnějšího hlediska se to tak méně zkušenějším divákům, ale i laxnějším akademikům může jevit. Vždyť když si čteme o kariérách slavných herců jako Johnny Depp a režisérů jako Peter Jackson, můžeme snadno nabýt dojmu, že horor tu je od toho, abyste si vydělali první výplatu, než utrhnete pořádný projekt.

Špatná pověst hororů má podobný princip jako špatná pověst ženských řidiček – není podložena statisticky a vyplývá jen z toho, že když u nehody vidíme ženu, její pohlaví připočítáme jako důvod celé šlamastyky. U muže nás to ani nenapadne. Jistě, horor nám před očima často vyvstává jako žánr plný braku a lacinosti. Ale to jen proto, že když vidíme brakové a laciné drama, nemáme potřebu hned mínit, že by to mělo hodit stín na celý žánr. Ten přináší dost kvality na to, aby legitimizoval moře blbostí. Horor na tom není jinak, přesto mnozí stejného myšlenkového pochodu nejsou schopni. A akademici jsou ti poslední, kdo by se vydávali do boje za kultivaci prostřednictvím boření tabu, to vskutku nikdy nebyla jejich agenda.

Když se podíváme na akademiky oficiálně nejmilovanější horor, potvrdíme si naše předchozí uvažování. Je jím zcela bezkonkurenčně Mlčení jehňátek, jež si připsalo rovnou „velkou pětku“, tedy Oscara za oba herecké výkony, film, scénář a režii a zařadilo se spolu s Stalo se jedné noci a Přeletem nad kukaččím hnízdem jedním z tří filmů, jimž se podařilo urvat tohle nejprestižnější kombo.

Snímek Jonathana Demmea je sice žánrově hororem, není ale součástí hororové subkultury. Žádný z tvůrců se v tomto žánru neprosadil, šlo spíš o úkrok. A jde také o velmi herecký film, Anthony Hopkins a Jodie Foster často právem pohlcují debatu nad tímto snímkem. V mnoha ohledech jde spíš o drama v hororovém rouchu. Přinejmenším stejně silným prvkem je pak ve vyprávění tradice krimi. Mlčení jehňátek je tedy akademiky nejrespektovanějším hororem všech dob v mnoha ohledech proto, že bylo dost záminek si říct, že to vlastně není horor.

Je tedy žánr prokletý? Zatím. Může se to ale změnit a ten pohyb už začal. „Prestige horror“ nebo „elevated horror“ jsou pojmy, které existují již velmi dlouho, jejich prominence ale roste. Jedná se o filmy, jimž se podaří veřejnost přesvědčit, že jsou sofistikovanějším a sebereflektivním příspěvkem k žánru. Tento trend existuje jak na festivalové scéně, tak v běžné kinodistribuci a v Americe ho nejvíce reprezentuje Jordan Peele, jehož filmy prostřednictvím hororové alegorie komentují společenské dění. Jeho Uteč (Get Out) se z celého žánru dostalo k Oscarům blíž než jakýkoliv z jeho souputníků za dlouhé roky. Snímek byl nominován na čtyři sošky včetně nejlepšího filmu a režie, a co je zásadní, odnesl si cenu za scénář. Probořil tak klišé představu, že kvalita hororů nepramení z jejich scénáře.

Hororoví fanoušci mají k elevated hororům ambivalentní vztah. Někteří vítají vstup svého milovaného žánru do širší diskuze. Jiní jsou poněkud uražení implikací, že aby si horor zasloužil uznání, musí se vůči vlastní tradici nějak vymezit, musí se k ní stavět s odstupem a kritickým nadhledem. Ostatně když si ocenění odnese satirický životopis nějaké osobnosti, těžko na sebe jeho předobraz začne být hrdý. Chvály se nedočkávají jeho vlastnosti, ale výsměch jejich směrem. A stejně se někdy cítí příznivci žánru ohledně prestige hororů. Jde naštěstí častěji o problém marketingu a veřejné debaty než samotných filmů, rozhodně v případě Peelea. Jeho filmy se nad horor nijak nepovyšují, byť je s nimi často zacházeno, jako kdyby to dělaly.

Po úspěchu Peelea na Oscarech už horor nemá dveře zamčené, jsou ale stále zavřené. A jde o těžké dveře, co se dají do pohybu jen s obtíží. Pokud se objeví v další dekádě nějaký film s pověstí Uteč a bude mít štěstí na konkurenci, rozhodně tu můžeme mít hororového oscarového vítěze. Není to možnost, na jakou by se vyplatilo vsadit, už ale nejde o stejnou fantasmagorii jako před deseti lety. V roce 2024 je jedním z kandidátů například remake Nosferatu od milovaného Roberta Eggerse.

Rozhodně však existuje větší společenská poptávka po ocenění třeba úspěšného blockbusteru než hororu. U nich veřejnost zkrátka tak nějak přijala, že staří pánové v Akademii musí dávat pozor na své kardiostimulátory. Nedělejme si tedy velké naděje. Podívejte se zatím na žebříček nejlepších hororů podle databáze Kinoboxu. První místo vás asi nepřekvapí, pokud jste nepřeskočili předchozí text.