Opravdu jsou dnešní filmy delší než dříve? Výzkumy dávají překvapivou odpověď

Podobnými výkřiky se hemží internetové diskuze téměř pod každým článkem o ohlášené stopáži nového blockbusteru. Jenže je to skutečně pravda? Opravdu se filmový průmysl přiklání k radikálně delším stopážím než v minulosti? Řada dostupných výzkumů přináší překvapivé výsledky.

Na webu What to Watch loni vyšlo jednoduché srovnání stopáží desítky kasovně nejúspěšnějších titulů z amerických kin z let 1981, 1991, 2001, 2011 a 2021. To je samozřejmě velmi selektivní výběr, ale jeho výsledky jasně naznačily, že se stopáž protáhla. Nejnavštěvovanějším filmem roku 1981 se stal Superman II s délkou 127 minut, průměr nejlepší desítky však činil pouze 110 minut. V dalších dekádách se stopáž pohybovala kolem dvou hodin (plus minus pět minut), ale v roce 2021 vystoupala na 131 minutu. Na vrcholu tohoto žebříčku se umístil Spider-Man: Bez domova s délkou 148 minut. Určitý trend je tedy naznačený, ale pojďme trochu hlouběji.

Datový vědec Randal S. Olson v roce 2014 vybral vzorek 25 nejpopulárnějších filmů podle databáze IMDb z každého roku mezi lety 1931 a 2013. Podle jeho zjištění průměrná stopáž těchto filmů od 30. let narůstala a před polovinou 60. let dosáhla vrcholu v podobě délky přes 130 minut. V dalších dekádách docházelo k postupnému poklesu, ale od konce 80. let se stopáž opět prodlužovala a počátkem milénia překonala i rekord z 60. let. Mezi lety 2001 a 2013, kdy Olsonovo mapování končí, však k žádnému nárůstu stopáže nedošlo, autor naopak pozoroval její drobné zkrácení.

Podobně postupoval v roce 2018 i Przemysław Jarząbek na platformě Towards Data Science. Z databáze IMDb vydoloval data o filmech od počátku 30. let do roku 2018 a zvolil jen ty tituly, které měly alespoň tisíc hodnocení od uživatelů a uživatelek, aby došlo k vyřazení extrémně okrajových snímků. Dle těchto dat se průměrná délka během 50. let ustálila mezi 100 až 110 minutami a tento stav v podstatě přetrvává dodnes. V následných analýzách se Jarząbek zkoušel zaměřit pouze na deset či třicet nejpopulárnějších snímků z daného roku, ale ani tak se mu nepodařilo odhalit nějaké významné trendy či odchylky.

Trochu jiný statistický přístup uplatnil datový analytik Stephen Follows ve vlastním výzkumu z roku 2016. Vybral stovku kasovně nejúspěšnějších titulů z amerických kin z let 1994 a 2015 a sledoval u nich nikoli průměrnou, nýbrž mediánovou stopáž. Stovku filmů z každého roku tedy seřadil od nejkratšího po nejdelší a pracoval s tou, jež se nacházela uprostřed tohoto výběru. Díky tomuto přístupu je možné odfiltrovat vliv extrémně krátkých či (a to především) extrémně dlouhých snímků, které mohou průměrnou hodnotu vychýlit.

Followsem vypočítané mediány se pohybovaly mezi 103 minutami (v roce 2002) a 111 minutami (v roce 2013), většinou oscilovaly kolem délky 107 minut. Přestože tedy Follows drobný nárůst stopáže v první polovině minulé dekády zaznamenal, nejednalo se o statisticky významný či do očí bijící rozdíl oproti předchozím rokům.

Co se tedy doopravdy děje? Mezi studiovými pohlaváry může převládat pocit, že publikum by za rostoucí cenu lístků do kina mělo dostat i víc zábavy. Se zahrnutím inflace lze říci, že cena lístku v menších amerických městech během posledních dekád až tolik nevzrostla, neplatí to však pro metropole, kde vstupenka do kinosálu nikdy nebyla dražší. Hypotéza, že za víc peněz chceme více zábavy, by tedy rozhodně stála za prověření.

Určitě však se stopážemi zahýbaly streamovací platformy v čele s Netflixem, který donedávna měřil úspěšnost svých titulů podle počtu minut, jež s nimi předplatitelé strávili. Mezi pěti nejsledovanějšími filmy v historii Netflixu tedy vidíme rozptyl od 118 minut (Red Notice, 2021) do 139 minut (Na nože: Glass Onion, 2022), žádné vyloženě krátké dílo se zde tedy nenachází.

U seriálů je plýtvání časem ještě patrnější. Kritiky za natahovanou stopáž se dočkala především čtvrtá řada seriálu Stranger Things, momentálně se nacházející na druhém místě mezi nejsledovanějšími seriály. Je to však logické. Jakmile člověk něco rozkouká, s větší pravděpodobností u díla zůstane, proto je pro Netflix výhodnější natočit dva dlouhé filmy namísto tří kratších.

Vraťme se však k nabídce kin, která nás nyní zajímá nejvíc. Jak loni pro The Guardian řekla mediální odbornice Sarah Atkinson: „V dnešní době se hodně mluví o dlouhých stopážích. Souvisí to se snahou motivovat lidi, aby zaplatili za lístek. To udělají jen tehdy, pokud půjde o něco speciálního, o velký, epický film.“ Nejde přitom o nic nového, už na přelomu 50. a 60. let se Hollywood vytasil s množstvím velkofilmů, jež se nejen rozmáchlostí výpravy, kostýmů a příběhu, ale i délkou stopáže snažily publiku nabídnout jiný zážitek než tehdy stále populárnější technologická novinka nazvaná televize.

V 70. a 80. letech se naopak mnoho filmů zkrátilo, aby se vešly na videokazety, důležitý zdroj příjmů po vypadnutí snímku z nabídky kin. S přechodem na DVD, blu-ray a posléze streamovací platformy tento limit přestal hrát roli, což reflektovala i zmíněná Olsonova analýza.

Erik Anderson, šéfredaktor webu AwardsWatch, loni pro CNN řekl: „Bývalo to mnohem vyváženější. Podívejte se na deset nejlepších filmů kteréhokoli daného roku z 90., 80. či 70. let a dostanete mix všeho možného: akce, sci-fi, dramata a komedie. Nyní vidíme jen Marvel, Marvel, Marvel, DC, Duna – tedy všemožné franšízy namísto původního obsahu a středně rozpočtových příběhů pro dospělé.“

Podle Andersona tuto mánii naplno rozjel první Avatar, globální hit o délce 162 minuty, navíc nelze opomenout ani rozmach marvelovského univerza zahájeného ještě o rok dříve prvním Iron Manem. Namísto izolovaných snímků začala studia sázet na dlouhodobé série, vyprávějící řadu příběhů napříč filmy, jež mezi sebou vzájemně komunikují. Nejpozději od pandemie covidu se hovoří o úpadku dříve populárních žánrovek se středním rozpočtem, od zábavných akčňáků přes romantické komedie až po komorní dramata. Komiksové a sci-fi spektákly spolknou obrovský rozpočet a studia se z nich snaží udělat událost i rozsáhlými marketingovými kampaněmi. A tomu samozřejmě napomáhají i gargantuovské stopáže.

Podle výše zmíněných dat však průměrná délka filmů nijak závratně neroste. Spíš se jedná o marketingově lákavé zdůraznění monumentální délky u vybraných blockbusterů, do nichž studia vkládají největší naděje (a rozpočet). S rozmachem digitálních efektů, na něž se právě tyto snímky často spoléhají, se prodloužily i závěrečné titulky, které oproti dílům z minulého milénia musejí zahrnout větší množství jmen.

I když tedy hlasů v online diskuzích kritizujících přehnanou délku filmů není málo, studia nemají důvod něco měnit, jelikož žebříčky návštěvnosti jasně potvrzují, že na zdařilé spektákly dalece přesahující délku dvou hodin publikum vyrazí do kina velmi ochotně. A často víckrát.