Příběh slavného exorcisty po hollywoodsku. Papežův vymítač napodobuje Constantina

Sám Amorth ostatně klasický horor Williama Friedkina vyzdvihoval a oceňoval jej pro jeho autenticitu, hyzděnou snad jen několika vizuálními efekty. Papežův vymítač, jehož natočil nadějný béčkař Julius Avery (Overlord, Samaritán), pracuje s podobnými motivy kolem osamocené matky, jejíž děti opanuje zlý duch. Dobrou polovinu ze stominutové stopáže budí naděje, že racionalizace a psychologické pohnutky jsou pro tvůrce klíčové.

Amorth ve skutečnosti prohlašoval a ve filmu rovněž uvádí, že 98 % případů posednutí lze vysvětlit a řešit pomocí lékařské vědy a terapie. Zbylým dvěma procentům říká zlo. Z nebe vykázaní padlí andělé hodují na duších nevinných obětí a snaží se infiltrovat církev, která navzdory inkviziční minulosti či sexuálním skandálům hrdě vykonává boží vůli a chrání svět. Zní to jako hodina teologie z 15. století? Přesně takový dojem si však máme z filmu odnést.

Avery se pochopitelně zaměřuje na ona dvě procenta. Amortha roku 1987 přivádí na španělské opatství, které po zesnulém manželovi zdědila Američanka Julia (Alex Essoe). Její dvě pubertální děti s ní po náhlé smrti otce nemluví a mladší Henry (Peter DeSouza-Feighoney) dokonce rok neřekl ani slovo. Tedy dokud znetvořeným ďábelským hlasem (Ralph Ineson) nevyhrožuje matce a starší sestře Amy (Laurel Marsden) smrtí a nedožaduje se přítomnosti nejmocnějšího vatikánského exorcisty.

Protagonistou je Amorth, jehož Crowe oživil s italským přízvukem a smyslem pro humor, který podle jeho slov démony vytáčí. Kněz má v sobě zakořeněná traumata z druhé světové války, kde jako jediný přežil vyhlazení své jednotky nacisty, a ze sebevraždy své bývalé pacientky, již předal do péče psychiatrů. Snímek se díky tomu rychle rozjíždí jako napínavá charakterová partie mezi rozloženou rodinou, racionálně založeným zástupcem víry a samotným satanem, jenž církvi i Amorthovi nastavuje zrcadlo. Posledním aktérem v opatství je mladý místní kněz Thomas (Daniel Zovatto), jenž porušil celibát a vševědoucí démon jej osočuje z „prznění studentek“.

Všechny zmíněné motivy však film pouze naťukává a z Amorthových textů skládá jakousi letmou hollywoodskou představu o temných záležitostech katolické církve. Ty samozřejmě nedokáže racionalizovat a přisuzuje jim fantaskní hororový základ. Amorth se v úvodu kardinálů řečnicky táže, k čemu by byla církev, pokud by neexistovalo zlo. Zamýšlí se tak nad adekvátností jejích praktik a pronáší obžalobu, on i přisluhující Thomas ostatně nemají čisté svědomí.

Namísto důrazu na vnitřní vývoj aktérů se Papežův vymítač snaží pro Amortha učinit totéž, co V zajetí démonů pro manžele Warrenovi. Pozornost postupně zaměřuje na jeho stále epičtější bitvu s ďáblem, která ho zavede do katakomb a ke staletému tajemství titulního zla, jež nebaží po chlapci, ale po celém Vatikánu. Film se promění v katolického Indiana Jonese říznutého Van Helsingem a ústí do třaskavého finále plného efektů, přičemž naznačuje vznik nové vymítačské franšízy.

Čiré a nevysvětlitelné zlo je tak nejen záminkou pro provádění exorcismu, ale i pro fantaskní a akční směrování příběhu. Filmy jako zmíněný Vymítač ďábla, V moci ďábla nebo Obřad se alespoň pokoušely navodit realismus v jednání postav i kolem samotného obřadu, Papežův vymítač oproti tomu posiluje roli církve jako legendami opředené instituce a v závěru vyznívá jako čisté fantasy. Jako kdyby se Amorth změnil v Constantina a šel ďáblu nakopat zadek ve jménu papeže Franca Nera.

Nutno však uznat, že pokud se naladíte na notu béčkového hororu, snímek od začátku až do konce snadno udrží vaši pozornost. Tempo je díky prostřihům mezi více postavami svižné, Crowe je pořád dobrý tahoun a Avery zručný režisér. Umí si připravit půdu pro jednotlivé zvraty a zahlcovat hororovými atrakcemi, k nimž nepotřebuje kdovíjak vysoký rozpočet. Lokací je poskrovnu a posednutí jako vždy simulují znepokojivé masky, CGI oči a ústa. Dojde i na digitální démonické bytosti, které však vypadají jako z jiného filmu. Něco zcela odlišného je sledovat nervózního Crowea při rozhovoru s démonem, jenž odhalil jeho vnitřní soužení, a vidět ďábelského Crowea s planoucíma očima a žezlem, jak pyšně sedí na pekelném trůnu v symboly posetých katakombách. 

Co potom naplat, že funguje i orchestrální hudba Jeda Kurzela a vyprávění nezadrhává, když je celý film tolik nevyrovnaný. Zpočátku působí seriózně a tajuplně, posléze se mu daří nebýt trapný a nakonec přijme pokleslost a klišé, s nimiž by rád vybudoval filmový vesmír. Jde vlastně o krásný příklad toho, v jak zvláštní době se americká kinematografie ocitla a jak staví vlastní legendy i kolem látky, která stojí spíš na boření mýtů. Vemte si z toho, co uznáte za vhodné. Naštěstí jde o celkem slušnou a odsýpající zábavu.