Filmy o násilí páchaném na ženách, které vás fyzicky i citově zasáhnou

Černobílá klasika George Cukora je remakem stejnojmenného britského snímku z roku 1940, který však zastínila a stala se kanonickým filmem. Podlý Gregory Anton (Charles Boyer) systematicky přesvědčuje svou zranitelnou manželku Paulu (Ingrid Bergman) o její nepříčetnosti. Zakazuje jí chodit mezi lidi a vyvíjí na ni psychický nátlak, který ji má připravit o rozum a jemu zpřístupnit rodinné dědictví. 

Plynové lampy představují esenciální film noir s důrazem na temné psychologické pohnutky a zvraty plné zatajování a falešných identit. Fyzické násilí ustupuje psychickému deptání, které je však neméně trýznivé a jemuž ženy nezřídka čelí.

Psychologický horor Stanleyho Kubricka lze číst různě a na nejabstraktnější úrovni pojednává o samotné lidské evoluci, která je v tajemném odlehlém hotelu zacyklená a přímo vyžaduje opakování stále stejných zlých skutků. Jenže Osvícení je také působivý komentář o rozkladu ženy sdílející domácnost s násilnickým a nevypočitatelným manželem, jenž své osobní mindráky tiší v alkoholu a návalech vzteku.

Jacka (Jack Nicholson) sice ovládají zlé síly hotelu, ale synovi Dannymu přesto ublížil už dříve a manželka Wendy (Shelley Duvall) tak musí jednat, než je šílející Jack připraví o život. Kubrick zašel pro zdůraznění této linie příliš daleko a Duvall podrobil režisérské šikaně, která ji s postavou Wendy ztotožnila traumatickými následky. Nikdy už nenašla dřívější herecký balanc a nakonec odešla do předčasného důchodu. Osvícení tak o domácím násilí vypovídá mnohem naturalističtěji než většina skutečností inspirovaných dramat.

K takovému dramatu má blízko původní filmová adaptace dobového románu Alice Walker, v níž režisér Steven Spielberg přizpůsobil svůj status komerčního tvůrce náročnější intimní látce. Příběh dospívající černošské dívky Celie (Whoopi Goldberg), která na počátku 20. století trpí pod ranami a výhružkami staršího manžela Mistera (Danny Glover), kombinuje režisérův emotivní sentiment a krásné obrazy se znepokojivým násilím a tragickou bezvýchodností. Celii i její sestru Nettie (Akosua Busia) znásilňoval jejich otec a pod mužským útlakem hledají útěchu ve vzájemné lásce i po svém odloučení. Citlivý snímek nás snadno přiměje litovat nevinné ženské obětí, které přece jen nalézají citovou podpěru a unikavé rodinné štěstí.

Mysteriózní detektivní snímek Davida Lynche pojednává o titulní tematice opět abstraktněji. Mladík Jeffrey (Kyle MacLachlan) nalezne v trávě lidské ucho a zaplete se do zoufalé situace kabaretní zpěvačky Dorothy (Isabella Rossellini), jíž násilnický dealer Frank (Dennis Hopper) unesl manžela i dítě a chodí si na ní ukájet své úchylné erotické fantazie. 

Lynch preferuje detektivní zápletku, ale nabízí také emotivní pohled na partnerskou intimitu, v níž nejprve vlezlý a zvědavý Jeffrey zastupuje nevinnou něhu a vulgární Frank zase čiré iracionální zlo. Nebezpečný muž si Dorothy manipulativně omotá kolem prstu a dokonce v ní vyvolá dojem, že násilné a bezohledné zacházení sama vyžaduje.

Celovečerní debut dcery Davida Lynche Jennifer Chambers Lynch zachází s námětem, který by odpovídal spíš tělesným hororům Davida Cronenberga. Úspěšný lékař Nick (Julian Sands) se platonicky zamiluje do krásné Helen (Sherilyn Fenn), s níž prožil jedinou vášnivou noc. Žena jej odmítá a vysmívá se mu, po vážné dopravní nehodě ji však Nick zavře ve svém domě a postupně Helen připraví o všechny čtyři končetiny. V podstatě ji tvaruje jako sochařské umělecké dílo.

Snad každý jsme ve svém životě měli ženu či muže, jimž jsme propadli a za jejich společnost bychom platili zlatem. Helen Nicka hypnotizuje a jeho touha začne hraničit s čirým šílenstvím. Svou vysněnou divu drasticky a proti její vůli odkáže na vlastní péči a mezi oběma postavami se vytváří absurdní vztah z hororových příběhů, který však zvládá být jemnocitný a vypovídá o mužské snaze své milostné objekty za každou cenu kontrolovat a formovat.

Jeden z nejkontroverznějších filmů všech dob zvládne dosledovat málokdo. Provokatér Gaspar Noé vypráví freneticky a pozpátku příběh jednoho neuvěřitelně drsného znásilnění, přičemž nejprve ukazuje neméně násilnou pomstu ženina bývalého (Albert Dupontel) i současného přítele (Vincent Cassel). Samotný odpudivý zločin, natáčený velice naturalisticky na jediný statický záběr, se odehraje uprostřed, načež sledujeme dřívější partnerskou idylku a nadějné vyhlídky těhotné protagonistky (Monica Bellucci), již čeká nefalšované peklo. Jde svým způsobem o definitivní vykreslení hrůzy znásilnění, jehož potrestání bývá ze zákona i z humánní perspektivy vždy nedostatečné, často vyloženě nevynutitelné, což Zvrácený cynicky podtrhuje.

Nejméně oceňovaný snímek Quentina Tarantina dojíždí v očích mnohých diváků a divaček na to, že je především výtažkem sedmdesátkových exploatačních motivů a děl. Nelineární vyprávění o šíleném kaskadérovi (Kurt Russell), jenž si dvě různé skupinky žen vytipuje pro své smrtelné silniční hrátky, je plné černého humoru, břitkých dialogů a také akce.

Záměrná žánrová pokleslost však neoslabuje kýženou revoltu žen, které se ve druhé části psychopatickému řidiči vzepřou a dají mu ochutnat vlastní medicínu. Auto zabiják ostatně můžeme sledovat jako příběh o sériovém vrahovi žen, jež jsou mu vydané napospas, a nikdo neočekává, že budou coby sexualizované objekty mužských drastických choutek bojovat a mstít se.

Oceňovaný dokument Lisy F. Jackson, která má osobní zkušenost se znásilněním, přináší odvážné svědectví žen z afrického Konga, které během politických převratů roku 1998 hromadně znásilňovali a mrzačili. Přestože Američanka Jackson v doprovodném komentáři až příliš vnucuje svůj západní pohled, výpovědi konžských žen jsou jímavé, silné a hrůzostrašné. Snímek obrací pozornost na dlouho tabuizované téma a vykresluje rovněž selhání OSN operujících v zemích třetího světa, kde dochází k nelidským zvěrstvům, v tomto konkrétním případě páchaným vojáky obou znepřátelených stran.

Další extrémní příklad moderní reflexe přežité žánrové etapy si bere na paškál zřejmě nejnásilnější ženskou pomstu kinematografie. Remake stejnojmenného filmu z roku 1978, který patří k nejzakazovanějším snímkům vůbec, představuje pohlednou spisovatelku (Sarah Butler), již při pobytu na venkovské chatě brutálně znásilní trojice místních chlapů. Zraněnou ženu nechají zemřít, ale oběť se nakonec zotaví a naostří nože na svou nekompromisní vendetu. 

Přestože film zachází také s motivy hixploitation hororů, které specificky pojednávají o střetu měšťáků se zaostalými násilnickými vidláky, a jeho poznávací značkou je tvrdé násilí, přímočará psychologie oběti má svou působivost. Znepokojivý snímek je dobře natočený i zahraný a spolehlivě vyjeví sílu podobných sociálně kritických revenge hororů, z nichž lze zmínit také Poslední dům nalevo (1972 či remake z roku 2009) nebo kultovní Thriller – drsný film (1973).

Švédský dokumentární snímek přibližuje osudy tří afghánských žen, které prchly z domovů před nuceným manželstvím a hlavně před samotnými násilnými manželi. Tamní zákony to dosud trestají vězeňským postihem a dokument režiséra Nima Sarvestaniho vyjevuje paradoxní skutečnost, že nesvéprávné ženy v instituci běžně charakterizované ztrátou osobních svobod naopak nalézají bezpečnější útočiště i kapku lidskosti. Některé vylíčené osudy jsou vskutku emotivní a západnímu publiku osvětlí tamní často nepředstavitelné genderové poměry.

Unikátní dokumentární experiment svádí dohromady dva bývalé kanadské milence, jejichž dvouletý vztah charakterizovalo mužovo násilnické a rasistické chování. Dvacet let poté, co muž svou přítelkyni dennodenně bil, se dvojice schází před kamerou a podstupuje vzájemnou psychoterapii. Snímek postupně odkrývá jejich minulost a snaží se porozumět také agresorovi, jenž nabízí svou perspektivu. Jde o pozoruhodný pokus komplexně analyzovat domácí násilí na ženě v situaci, kdy se derou na povrch dřívější citové vazby nahlížené s chladným odstupem.

Loňská adaptace stejnojmenné knihy Miriam Toews vychází ze skutečných událostí, k nimž došlo v uzavřené komunitě Manitoba v Bolívii. Muži ženám tajně podávali zvířecí sedativa a ve spánku je znásilňovali. Oběti různých generací se během nepřítomnosti mužů schází ve stodole a hlasují o tom, zda společenství izolované od okolního světa a jeho technologického či morálního vývoje opustí. 

Nadčasový snímek se odehrává roku 2010, ale ošacení a styl života náboženské komunity evokuje spíš 19. století. Zaměřuje se na hutnou debatu o postavení trpících  žen, jež často nemohou jít s kůží na trh a bojí se prchnout do světa, který jim nedůvěřuje a jejich neposlušnost může spíš potrestat.