Dívejte se na krev a násilí, budete se cítit lépe. Jak horory podle psychologů léčí duši

Výzkumy totiž opakovaně prokázaly, že sledování hororů pomáhá snižovat úzkost. Jedná se o specifickou formu expoziční terapie, která standardně spočívá v tom, že se jedinec vystavuje nepříjemným podnětům. U fóbií či obsedantně-kompulzivní poruchy je předmět strachu známý, u obecnějších úzkostí to bývá složitější. Tak či onak se však zdá, že s hluboce zakořeněnými strachy lze pracovat a systematickým tréninkem můžeme své děsy umenšovat. „Hororové filmy lze použít ke desenzitizaci jedinců s fobiemi či různými formami traumatu,“ potvrdila pro National Geographic psychiatrička Leela R. Magavi.

Na úvod je třeba říct, jak na nás hororové filmy vlastně působí. Například studie z roku 2020 ukázala, že při sledování audiovizuálních obsahů se v našem mozku aktivují podobná centra, jako kdybychom se zobrazené situace reálně účastnili. To znamená, že hluboce zakořeněné reakce vyzývající k boji, útěku či zamrznutí se mohou projevit i při něčem zdánlivě tak neohrožujícím, jako je dívání se na filmy.

Z evolučního hlediska samozřejmě dává smysl, že naše tělo reaguje rychle a instinktivně na případná nebezpečí. Pokud je totiž riziko skutečné, není obvykle čas přemítat o všech možnostech. Automaticky se proto vyplaví stresové hormony aktivizující celý organismus a poté, co nebezpečí pomine, se tělo zase může uklidnit.

V případě lidí s přetrvávajícími úzkostmi však tyto mechanismy nefungují přesně tak, jak by měly. Úzkostní jedinci totiž i běžné, neohrožující situace vyhodnocují jako riziko, a jejich tělo na ně i tak reaguje. Vzhledem k tomu, že se však nejedná o podobně čitelné momenty, jako když naše vývojové předky napadlo divoké zvíře, pro úzkostné typy je obtížné se uklidnit a vrátit do běžného, klidového režimu.

Podle zmíněné studie může sledování hororového filmu fungovat jako určitý trenažér. Úzkostný člověk se vystaví nepříjemným podnětům, které jsou však jasně ohraničené stopáží filmu a navíc zřetelně fikční. Podstatné je i bezpečné prostředí, v němž se na filmy obvykle díváme – ať už jde o kino nebo domov, nemusíme se obávat, že Michael Myers či Freddie Krueger vyskočil z plátna a začal nás mordovat. Možná si to musíme občas zopakovat, protože strach z fikčního díla je prožívaný podobně jako ten ze skutečného nebezpečí, ale aspoň rozumem to opravdu víme.

„Hororové filmy už dlouho poskytují určitý druh ujištění. Publikum se může ponořit do děsivých příběhů, ale zároveň být v naprostém bezpečí a schopné kontrolovat příval podnětů třeba tím, že film vypne nebo že přesune pozornost mimo obrazovku,“ shrnula pro web CNET odbornice na kulturní studia Margaret J. King.

Využití hororů jako trenažéru či simulátoru zahrnuje nejen možnost vystavit se nepříjemným podnětům, ale nakonec i uklidnění, že pociťování strachu člověka samo o sobě neohrožuje. „Když se díváte na děsivý film, aktivně regulujete své emoce. Například když si připomínáte, že se jedná o fikci, zakrýváte si oči nebo kontrolujete dech,“ vysvětloval pro zdravotní web Psycom dánský odborník na horory a autor několika knih na dané téma Mathias Clasen. Sledování těchto filmů nám umožňuje přehlednější a vědomější emoční regulaci než většina běžných situací.

Ba co víc, horory obvykle mívají poměrně přehledný děj, v němž lze na zlo ukázat prstem. Pro každého, kdo dobře ví, že v běžném životě většinou nelze problémy identifikovat takto jednoduše, se tak může jednat o uklidňující zážitek – aspoň tady je možné zlo vidět, definovat a porazit. Jak řekla terapeutka Jocelyn McDonnell pro Huffington Post: „Úzkostným lidem se často rozbíhají myšlenky do spousty směrů, a tak se zabývají prací, rodinou, vztahy, zdravím, penězi a tak dále. Oproti tomu sledování hororu jim umožní soustředit své obavy a pozornost na něco, co s jejich životy nesouvisí. Tyto filmy poskytují rozptýlení od osobních trablů, jež způsobují fyzické a emoční rozrušení.“

Aby však tohle všechno do sebe zaklaplo, nesmí se téma hororu příliš blížit problémům, které řešíme ve skutečném životě. Děsivé příběhy o smrtelných nemocech, úmrtích v rodině či rozličných duševních potížích si lze užít jen těžko, pokud se zrovna něčím podobným opravdu zabýváme. „Horory zabývající se pro nás až příliš blízkými tématy mohou působit odpuzujícím dojmem či spouštět obranné mechanismy,“ řekl pro CNET behaviorální vědec Coltan Scrivner, jenž se specializuje na naše morbidní záliby.

Na nich se bezesporu podílí i poměrně turbulentní období posledních let. „Jsme nejspíš v jednom z nejzajímavějších období pro média a zábavu obecně, především pak pro její temnější odstíny jako horor, sci-fi a temná fantasy,“ řekl pro web CBS News filmař a literát Chris Alexander v roce 2020. Právě tehdy, když se spousta lidí potýkala s nárůstem depresivních a úzkostných symptomů v souvislosti s covidovou pandemií, ve sporadicky otevřených kinech a především na streamovacích službách horory slavily větší úspěch než v předchozích letech.

Dobře to ilustroval i fakt, že v prvních měsících pandemie se mezi nejsledovanějšími filmy na streamovacích platformách objevil dekádu starý procedurální thriller Nákaza (2011) od Stevena Soderbergha, který mnoho optimismu nenabízel, avšak jasnozřivě popisoval jednotlivé fáze dlouhotrvající pandemie.

Rovněž následná studie Scrivnera a jeho kolegů ze začátku roku 2021 potvrdila, že hororoví fanoušci jsou během reálné pandemie klidnější a zažívají méně psychických obtíží než zbytek populace. A to nejen díky dřívějším zkušenostem s hororovými snímky, nýbrž i v rámci sledování filmů o globálních nákazách během samotné pandemie. Téma pak Scrivner ještě rozepsal v dalším odborném článku z téhož roku, kde dokonce navrhl využívání hororových filmů jako terapeutický nástroj pro léčbu úzkostí a budování dlouhodobé psychické odolnosti.

Shrnuto a podtrženo, horory nám umožňují dostat jindy nepřehledné a zahlcující emoce pod kontrolu, případně se jim vystavit v bezpečném prostředí, a to je především pro úzkostné typy příjemná změna. Obzvláště v období globálních katastrof, od pandemie po války, totiž stará dobrá zombie apokalypsa může působit jako uklidňující balzám na duši. Ale pozor, samozřejmě platí totéž, co pro každou (auto)terapii. Není správné se do ničeho nutit a vybírat si třeba témata, s nimiž každodenně bojujeme; v takovém případě by totiž člověk mohl po zhlédnutí filmu skončit s ještě větší úzkostí, než jakou měl na začátku. Takže opatrně!