#MeToo drama Pět let opakuje chyby předchůdců, byť ČT myslí na mladé

Pět let dělá vše pro to, aby byla situace představená v co největší komplexnosti. Tereza (Alžběta Malá) není dvakrát sympatická, má problémy ve vlastních milostných i rodinných vztazích a nabízí se otázka, jak její nepřístupnost souvisí s traumatem, jemuž byla vystavena. Není tu přitom omlouváno, když oběť ubližuje druhým.

Navázání jejího přiznání na možnost kariérního růstu pak odhaluje ochotu tvůrců pohlédnout na #MeToo jako na mediální fenomén, na němž si jde udělat kariéru, což není lehké téma zvlášť pro tvůrce, kteří nechtějí zlehčovat problém sexuálního násilí.

Je také zásadní, že David (Samuel Toman) není vykreslený jako perverzní zločinec, ale jako mladý muž, který v současnosti projevuje dokonce větší citlivost vůči ženám než jeho spolužáci z medicíny. Když se mluví o znásilnění, mnoho lidí si jako první vybaví napadení agresivním recidivistou kdesi v noci v parku. Ve skutečnosti jde však mnohem častěji o útoku ze strany známých, od nichž by to nikdo nečekal – včetně jich samotných.

Polovina z deseti epizod je tedy věnovaná Davidově úhlu pohledu. Nikdy dřív ho ani nenapadlo, že Terezu znásilnil. Měl prostě sex se spolužačkou, která po něm celý maturitní večírek jela a nakonec skončila v jeho bytě. Nešlo pro něj přitom o typické chování, nikdy předtím ani potom netrávil čas vymetáním barů. Nyní má dokonce čerstvě snoubenku, k níž se chová příkladně.

Když se tedy dozví, z čeho ho bývalá spolužačka obviňuje a že o tom píše knihu, jeho první instinkt je dělat oběť ze sebe. David je velmi slušný, milý kluk, s nímž nikdy nebyly problémy. Opakovaně ho vidíme omlouvat se za sebemenší náznaky pochybení. Jenže přijít s omluvou teď by dost možná znamenalo zničit si život.

Největší klad celého projektu tedy spočívá v tom, že demonstruje, jak nejasná může být hranice souhlasu pro někoho s věkem, vzděláním a podnapilostí maturanta. Možná tím spíš, čím míň sexuálních zkušeností má a jak zranitelně se sám cítí – pak je jednoduché nepřemýšlet o zranitelnosti toho druhého.

Pět let je tedy „důležitým příspěvkem do diskuze“, jak se říká. Jenže nejde o esej, nejde o dokument, nejde o pamflet – jde o dramatické dílo. A tady už se začínají vrstvit problémy. Seriál chvílemi působí jako instruktážní leták, který přepíná do pasáží, během nichž najednou postavy disponují těmi nejlepšími argumenty a trpělivě si začnou vysvětlovat, jak vypadá konsensuální sex nebo jak si mají lidé ve vztahu naslouchat. Tady jsme krůček od toho, aby obraz zamrzl a do scény vstoupil pán s ukazovátkem. Není to z principu špatně, celý projekt lze vnímat jako součást veřejnoprávní služby mladé generaci, ale přeci jen platí, že děti mají velkou citlivost na „poučování“.

Seriál obecně doplácí na stejné nedostatky jako notně diskutované TBH, na němž se rovněž podílela scenáristka Sára Zeithammerová. Postavy se musí v rozhodujících chvílích chovat předepsaným, často nesmyslným způsobem, přehlížet možnost položení velmi zjevných otázek či ignorovat jasné indicie, jinak by se děj rozpadl.

Stačí si vzít hned druhou scénu. Tereza na pracovním pohovoru nabízí námět na knihu o cancel culture. Vydavatelka Marková (Dana Marková) jí celkem oprávněně vytkne, že jde o vágní téma, které potřebuje konkretizovat, a poněkud bizarně si navíc postěžuje, že u ní necítí osobní napojení na látku. Dá jí za úkol najít vlastní úhel pohledu a ozvat se znovu. To vše je přitom provázené nervózním a roztěkaným chováním Terezy, která dokonce začíná plakat a třást se. Každému člověku s trochou sociální inteligence by mělo být jasné, že jí cloumá vlastní traumatická vzpomínka.

Údajná profesionálka Marková si však myslí, že Tereza není schopná snést kritiku, dokud jí rozrušená uchazečka polopaticky nevysvětlí, že v mládí skutečně byla znásilněna (a muže, který ji znásilnil, potkala shodou okolností po několika letech na ulici zrovna cestou na tento pohovor – to je lepší nekomentovat). Až to jí zajistí práci.Je jasné, proč tvůrci potřebovali, aby se právě tyto věci odehrály právě během dané scény. Provedení by ale nemohlo být vratší.

Časem ukáže, že Marková má být manipulátorka, která Terezu bezohledně tlačí k vyprodukování atraktivní knihy. To je dobrá zpráva, protože několik prvních epizod není jasné, nakolik si tvůrci neetičnost celého postupu ohledně plánované knihy uvědomují. Velká úleva je, že ano.

Je však poněkud zvláštní, že se jinak velmi individualistická protagonistka nechá tak dlouho a tak snadno manipulovat. Ve třetí epizodě kamarádky Terezu přesvědčí, aby překonala ostych k psaní intimních detailů tím, že bude psát opilá. Text se dá kvůli překlepům sotva přečíst, ale Marková je nadšená a teprve teď přislíbí pracovní smlouvu. Studentka žurnalistiky by v tuhle chvíli už měla chápat, že něco je ve velkém nepořádku, nicméně Tereza musí být poslušně zmítaná a nejistá až do poslední epizody. V rovině námětu i tahle anabáze dává smysl, při konkrétní provedení ale opět nefunguje.

(Poznámka mimo rámec kritiky: za diskuzi by stálo, jestli seriál jinak zaměřený na budování modelových konfliktů dělá dobře, když rozjíždí linku s psaním knihy. Ta může implicitně evokovat, že součástí #MeToo je ve velké míře potenciál osobního zisku, což samozřejmě není pravda a Tereza je v tomto ohledu ve velmi nestandardní situaci. Pokud chtěli tvůrci začlenit možnost zneužití příběhů napadených žen a záleželo jim na vyznění, možná by bylo o kus lepší, kdyby knihu psala sama Marková a pouze se snažila získat povolení zveřejnit hrdinčin příběh. Že svědectví je tu přímo napojené na start kariéry oběti, je poněkud nešťastné.)

Seriály jako Pět let a TBH ukazují typický nedostatek „high concept“ příběhů, které vznikají směrem od velmi konkrétní ústřední zápletky, na niž se vše ostatní navěšuje. Během psaní scénáře se ale mohou příběh a především postavy snadno posunout způsobem, který už nadále nesouzní s oním velkým plánem a dílo se ocitá v nekonečné křeči. TBH bylo v tomto směru ještě mnohem horší, protože špatně zvládnutý extrémní iniciační incident v podobě domnělé školní střelby hnal děj do kouta od prvního okamžiku.

V Pěti letech je například velmi patrné, jak důležité bylo pro tvůrce, aby zachovali balanc mezi Terezou a Davidem, a to i za cenu velkých kotrmelců ve scénáři. Když se má tedy Tereza střetnout s fyzickým nátlakem a výhrůžkami, nemůže se k nim uchýlit David, protože by ztratil veškerou naději na divácké sympatie.

Objevuje se proto další bývalý spolužák, který se s Davidem tři roky neviděl, ale najednou je natolik zainteresovaný, že jde Tereze vyhrožovat sám od sebe a bez Davidova vědomí. Proč scénář Davidovi nenadělil lepšího kamaráda, u nějž by takové chování dávalo smysl? Nejspíš protože tvůrci potřebovali, aby obvinění čelil sám a neměl komfort blízké spřízněné duše.

Podobně jde rozebrat každý příběh, u těch dobrých pak většinou najdeme srovnatelnou síť funkcí. Dobrý vypravěč má tendenci vše řádně zužitkovat. Jenže v ideálním případě by výsledek měl působit přirozeně a organicky. U Pěti let je scenáristický konstrukt zcela obnažený prakticky v každém momentu.

Už přijetí TBH naznačovalo velkou touhu části místní kritiky najít a ocenit seriál vzniklý ve středoevropském prostoru, který je v kontaktu s mladou generací a věnuje se problémům dneška živým a současným způsobem. Tvůrci jsou navíc inteligentní lidé, kteří poskytují skvělé rozhovory, během nichž říkají důležité věci přesahující televizní průmysl. Pomáhá, že výsledný produkt zase tolik lidí nezná, takže málokdo ví, že není moc dobrý.

Máme tu tedy virtuální událost, které se mohou rozdat nějaké ty lokální ceny, jakou bylo vypíchnutí na festivalu Serial Killer, a můžeme si říkat, jak je všechno na správné cestě. Jenže je tohle ta cesta? Seriál nadesignovaný tak, aby byl důležitý a současný, ale postrádající jakýkoli vnitřní život?