Budoucí Sněhurka už štve celé ideové spektrum. Stala se maskotem korporátního popfeminismu

Sněhurka je asi jediný celovečerní animák, který je pro Disneyho historii klíčovější a zlomovější než Malá mořská víla, která si v hrané podobě premiéru odbyla tento rok. Snímek v režii Marca Webba si musí poradit s látkou, která je ikonická, ale také již poněkud vzdálená dnešní době. Je jasné, že veskrze jednoduchý a přímočarý snímek, který před 86 lety okouzloval nevídanou barevnou animací, bude potřeba trochu dějově doplnit.

Vzhledem tomu, že hlavním cílem je promlouvat ke generacím diváků, kteří originál milují, bude pro studio nutné našlapovat velmi obezřetně. První diskuze vyvolalo rozhodnutí místo trpaslíků obsadit s jedinou výjimkou lidmi standardního vzrůstu. Zvláštní rozhodnutí, přes nějž by se ale jistě dalo přenést, pokud bude s novou sedmičlennou partou dobře naloženo. Jenže nyní se zjevila Rachel Zegler, která si ohledně svého vztahu s předlohou počíná jako slon v porcelánu.

Během D23 Expo se nechala slyšet: „Chci říct, že už není rok 1937. Naši Sněhurku jsme napsali tak, aby se nedala zachránit od prince, nebo aby nesnila o pravé lásce. Zato sní o tom stát se schopnou vůdkyní, jak jí její otec přislíbil, když bude odvážná, sebevědomá a spravedlivá.“ Gal Gadot, jež ztvární zlou královnu, vedle ní s úsměvem přikyvovala. Později Zegler přiznala, že Sněhurku před svým obsazením viděla jen jednou a nikdy se k ní od svého dětství nevrátila. A při několika příležitostech řekla, že originál považuje za zastaralý.

Říct, že Zegler za tato vyjádření schytává kritiku, je podcenění situace. Sociální média, ale i tradiční média jsou přeplněna reakcemi. Především od konzervativních komentátorů, jejichž mediální infrastruktura je založená na hledání progresivních výroků, nad nimiž se mohou rozhořčovat. Diskuze o nevděčnosti mladé ženy tedy zaplňují i hlavní vysílací čas Fox News. Z jejich strany přichází typické výtky vůči modernímu aktivismu a nevyhnutelné pobídky k bojkotu filmu. "Rachel Zegler vypadá jako perfektní představitelka moderního aktivismu. Megalomaniakální, bez úcty a posedlá sama sebou. Také bez špetky poezie a romantiky v duši," ozývá se na Twitteru jeden zástupce z mnoha.

Jenže i podle většiny progresivních komentátorů tyhle hlasité slogany nejsou skutečným feminismem, ale jen další vlnou toxicity, stigmatizující zcela normální věci. Snít o pravé lásce bylo možná kulturně označeno za „ženské“, jde však o normální aspiraci, na níž není nic špatného. Řeči o vůdcovství pak vychází naprázdno hlavně k kontextu toho, jak neorganicky s tímhle „girlbossingem“ Disney běžně zachází – stačí vzpomenout na hraného Aladina. V něm princezna Jasmína toužila po moci tak moc, až chvílemi působila jako bezohledný despota. „Situace okolo Rachel Zegler je dobrý případ toho, jak únava z popfeminismu u žen nevyvolá zájem o přijetí důslednější feministické analýzy. Místo toho je promění v nástroje misogynie a nakonec zavede ke konzervatismu,“ vyjadřuje progresivně smýšlející uživatelka Twitteru rozpaky. Mladá herečka to tedy schytává doslova zleva zprava.

Jedno je však třeba si uvědomit. Zegler je dvaadvacetiletá mladá žena. Jistě ne dítě, ale ani úplný dospělý. Rozhodně není ve věku, kdy má člověk plně vyvinuté názory plné nuanci ohledně složitých otázek, mezi něž zpodobňování žen v popkultuře jistě patří. Zdá se, že je ještě v rebelské fázi vzepření se proti všem znakům domnělé ženské slabosti tak, jak je pochytila. Navíc má onen zvláštní dar, že díky jejímu manýrismu působí každé tvrzení, které pronáší, o dost silněni a drzeji. Kdyby zvolila jen o trochu jiná slova a tón hlasu, generovala by běžnou disneyovskou reklamu.

I bez nutnosti ji infantilizovat můžeme připustit, že zkrátka není „hotová“ a její vyjádření odpovídají jejímu věku. Když se navíc podíváme na samotný záznam rozhovoru z D23, vidíme, že Zegler a Gadot byly odchyceny někde na červeném koberci reportérem s kamerou a mikrofonem a improvizují své reakce doslova za pochodu.

Zároveň je takřka jisté, že Zegler podstoupila i důsledný mediální výcvik, kdy jí byly vysvětleny základní fráze a odpovědi, z nichž má čerpat. Ty jsou koncipovány tak, aby z nich snímek, společnost Disney a její směřování vycházely co nejlépe. Zegler je na začátku své cesty, zatím musí být ráda za každou příležitost. Samozřejmě tedy říká, co smluvně musí a kariérně potřebuje. Navíc lze i lidsky pochopit její trochu agresivnější sentiment ve chvíli, kdy kvůli své tmavší barvě pleti čelí útokům a výhrůžkám internetových rasistů.

Je tedy velmi nešťastné, že se nyní stala pro sociální média i média obecně ztělesněním všeho korporátního zla pro oba základní ideové tábory. Pro konzervativce představuje typický „woke“ hlas, pro progresivce zase zprzněný komerční popfeminismus, který škodí tomu, za co tvrdí, že bojuje. Nenávist je často směřována na ni osobně, namísto na subjekty a vlivy, jež na nás jejím prostřednictvím promlouvají. Ano, Zegler můžeme kritizovat za to, že opakuje fráze, jež byly ve feministických kruzích považovány za překonané už v devadesátých letech. Ne, ženy se nemusí vzdát feminity, aby překonaly patriarchát. Mohou nosit růžovou, mohou snít o pravé lásce. Vydat se však s vidlemi za jednou holkou není řešení.

Podívejte se na žebříček nejlepších pohádek podle databáze Kinoboxu.