Disney dál moří kinematografii hranými předělávkami. Některé klasiky v čele s Julesem Vernem ale zázračně odolávají

Na pohádkách od Disneyho řada z nás vyrůstala a snad každý jich dovede alespoň hrst vyjmenovat. Animované příběhy o Popelce, Lady a Trampovi, Lvím králi či Malé mořské víle milují děti po celém světě a jde o rodinné klasiky, které si sice mnohdy neodpouští několik drastičtějších momentů, ale veskrze přináší vítanou edukační a morální hodnotu.

Jejich popularita je tak značná a tvoří tak markantní položku Disneyho filmové knihovny, že za poslední čtvrtstoletí a především pak v minulé dekádě u Myšáka zčásti rezignovali na originální tvorbu a vytvořili byznys spočívající v oživování těchto látek. Na počátku stála už roku 1994 Nová kniha džunglí od Stephena Sommerse, která značila druhé velké hollywoodské zpracování knihy Rudyarda Kiplinga – tím prvním byl slavný animák Kniha džunglí z roku 1967.

Sommersova verze nahradila animovaný formát živými herci i reálným prostředím a v mnoha ohledech odstartovala koncept, jímž se Disney i celý Hollywood řídí dodnes. Ve filmu se objevily známé herecké tváře jako Sam Neill či John Cleese, což je pro většinu následujících remaků typické. Nepůvodnost látky pak vyvažovala devíza v podobě novátorského uchopení – v devadesátých letech postačilo kompletní oživení, v poslední době se v další Knize džunglí (2016) či ve Lvím králi (2019) sází na zdokonalené a v případě druhého jmenovaného kompletně počítačem generované efekty.

Od roku 1994 už u Disneyho vzniklo osmnáct celovečerních remaků (počítáme-li i sequely jako Alenka v říši divů: Za zrcadlem či 102 dalmatinů) a právě ohlášený Hercules, jehož se chopí režisér nedávného Aladina Guy Ritchie, je jedním z mnoha, které se dále připravují. Již na podzim dojde na Pinocchia od Roberta Zemeckise a čeká nás také Malá mořská víla s Halle Bailey, Sněhurka s Rachel Zegler a Gal Gadot či Peter Pan & Wendy.

Zatímco vlastnictví Lucasfilmu podněcuje Disneyho k pásové výrobě pokračování Star Wars, čímž nezaostává za hollywoodskou konkurencí a řadou dalších „legacy sequelů“ jako Jurský svět: Nadvláda či Top Gun: Maverick, tyto remaky jako by vznikaly jen ze dvou důvodů. Jednak z nouze nad nedostatkem atraktivního materiálu, který by publikum v těžkých časech rostoucí inflace a pandemie přitáhl do kin, jednak jako reakce na rostoucí multikulturní požadavky média.

Pohádkové fantaskní příběhy, v původních verzích navíc většinou animované, představují útočiště pro postavy i herce všemožných etnik, kultur i sexuálních orientací, neboť nejsou pevně zakotvené v žádné politické či sociální hierarchii. Jen při pohledu na trojici nadcházejících projektů vidíme paralely v castingu, který se skládá převážně z herců hispánského, afroamerického či indického původu. Nedávná Mulan pak vznikla jako pocta asijské kultuře a Lví král má takový dabingový ansámbl, až jej služba Disney+ zařadila do kolonky „černošské příběhy“.

Disney může evidentně oživit jakoukoli značku a díky uváděcí variabilitě, jakou mu zajišťuje streamovací platforma Disney+, se nemusí bát, že by nějaký remake v kinech ošklivě propadl. Méně ambiciózní tituly tedy míří rovnou na stream a lze očekávat, že příval těchto lukrativních předělávek, za něž publikum zaplatí v kinech nebo připlatí v televizi, jen tak neskončí.

Přesto se najdou i takové filmy, jež zatím remaku vzdorují. Z těch animovaných se to týká třeba dobrodružné sci-fi Atlantida: Tajemná říše. Ta vznikla roku 2001 a v červenci 2019 byla ohlášena výroba hrané verze. V květnu 2020 se šuškalo, že projekt vstoupil do preprodukce, ale od té doby se po něm slehla zem. Vzkřísit se zřejmě nepovede ani muzikál Pocahontas z roku 1995, v němž se indiánská princezna zamiluje do britského conquestadora Johna Smithe. Hudební skladatel původního filmu Alan Menken potvrdil, že k hranému remaku Pocahontas v blízké době nedojde, jelikož je podobná zápletka pro současnou společnost nepřijatelná.

Největší problémy ovšem Disneyho provází s jinou klasikou, která překvapivě není animovaná. Jestliže zmiňovaná Sněhurka a sedm trpaslíků z roku 1937 započala éru celovečerních animáků, podobným úspěchem byla také adaptace románu Julesa Vernea 20 000 mil pod mořem z roku 1954. Šlo o první kompletně hraný snímek studia, které se ho od té doby pokouší odít do nového hávu. A pozoruhodně při tom selhává.

Roku 2009 měla remake s názvem 20 000 mil pod mořem: Kapitán Nemo natočit vycházející režisérská hvězda McG. Ten právě dotočil očekávaný snímek Terminator: Salvation a byl považovaný za novodobého blockbusterového autora, o něhož se studia prala. McG chtěl pro hlavní roli získat Willa Smithe, ovšem ze smělých plánů rázem sešlo. Terminator: Salvation v červnu 2009 vybouchl a 20 000 mil pod mořem bylo hned v listopadu odpískáno, ačkoli se již utratilo deset milionů dolarů.

O několik měsíců později měl otěže převzít sám David Fincher. Režisér Sedmi a Zodiaca pracoval na modernizaci Verneova románu nejprve se scenáristou Scottem Z. Burnsem, načež nový draft připravoval scenárista Schindlerova seznamu Steve Zaillian. S rolí Neda Lenda byli v té době spojováni Brad Pitt či Channing Tatum, ale Fincher se se studiem nemohl shodnout, navíc nadešel velký třesk roku 2012.

Tehdy prodělal obrovské peníze dlouho připravovaný John Carter: Mezi dvěma světy a Disney získal Lucasfilm, tudíž se Myšák vedle Marvelu, jehož zakoupil roku 2009, hodlal soustředit hlavně na Star Wars. 20 000 mil pod mořem se opět probudilo k životu roku 2016, kdy byl k projektu přizvaný James Mangold. Ten dal ale přednost jiným filmům a nyní připravuje Indiana Jonese 5, tedy majetek Lucasfilmu. Momentálně se zdá, že 20 000 mil pod mořem skončí jako televizní série s názvem Nautilus, v níž si Nema zahraje britský herec s pákistánskými kořeny Shazad Latif.

Případ Verneovy látky, která se nedočkala velké hollywoodské verze od padesátých let, svědčí o Disneyho vypočítavosti. Sázky na jistotu v podobě reinkarnace stále populárních značek vznikají jako na běžícím páse, ale risk v podobě oživení oblíbeného dobrodružství našich prarodičů se nakonec nikomu podstupovat nechce. Obzvláště pak s režiséry jako David Fincher, kteří si do práce zasahovat nenechají a ve svých dílech nejdou publiku jednoduše na ruku – v tomto ohledu můžeme být zvědaví na nadcházejícího Petera Pana, jehož režíruje nezávislý filmař David Lowery, známý meditativními pomalými snímky jako Přízrak či Zelený rytíř.

Kdo z nás je ale ještě zvědavý na dalšího Pinocchia, Sněhurku či Herkula, jejichž příběhy už byly mockrát převyprávěny a znovu mohou oslovit snad jen určitou kulturní či komunitní cílovku?