Co mají nejúspěšnější oscarové filmy společného? Sází na prvek, který se už moc nevidí

O které snímky jde? Nejzlatějším písmem je mezi oscarovými laureáty zapsaný sandálový velkofilm Ben Hur (1959), muzikál West Side Story (1961), katastrofické melodrama Titanic (1997) a závěrečný díl fantasy epiky Pán Prstenů s podtitulem Návrat krále (2003). West Side Story získalo rovných deset sošek, zbylé tři snímky ještě o jednu víc. A právě na tuto opěvovanou trojici se nyní podíváme trochu blíž. Co mají tato chválená díla společného?

Na první pohled téměř nic. Jsou odlišná z hlediska žánru, klíčových témat, cílových skupin publika i období, v nichž vznikly. Několik podobností přesto vysledovat můžeme. Předně se všechny tři filmy oceněné jedenácti Oscary řadí mezi epická díla, jež dodnes berou dech svým záběrem, měřítkem i počtem komparzistů. Velkolepost produkce je prvním krokem k tomu, aby se snímek dočkal vítězství v technických kategoriích, a zároveň bylo v minulosti pro Oscary jako značku smysluplné, aby se označení „nejlepší film“ dostalo skutečně strhujícímu bijáku, jehož uvedení v kinech je nepřehlédnutelnou událostí.

To platí už od dob historického melodramatu Jih proti Severu z roku 1939, který z teprve dvanáctého předávání Oscarů odešel ověnčený osmi soškami. V 50. a 60. letech se epických velkofilmů natáčelo víc než v pozdějších dekádách, přičemž přelom milénia byl dosud posledním záchvěvem sázky na epiku. Dnes jim naopak atmosféra v Hollywoodu už tolik nepřeje, což odráží i seznam snímků, které oscarovým večerům v poslední dekádě dominují.

Ben Hur i Návrat krále se navíc mohli opřít o silnou literární předlohu (tedy o nejprodávanější americký román 19. století Ben Hur: Příběh Kristův od Lewise Wallace a o milovaného Pána prstenů od J. R. R. Tolkiena), Titanic zase o známou historickou událost. Už tím k sobě díla přitáhla kus pozornosti a nemusela vytvářet fanouškovskou základnu (a následně i platící publikum v kinech) úplně od nuly. Pro ony tolikrát omílané „starší bílé muže“, z nichž se oscarová Akademie dlouho převážně skládala, se tedy jednalo o čitelnou a oblíbenou látku, již jim nikdo nemusel zdlouhavě představovat.

Nesporná řemeslná zdatnost, jež tyto filmy spojuje, navíc dokázala přilákat i mladší publikum. A tím se dostáváme k návštěvnosti v kinech, dalšímu zásadnímu předpokladu oscarového úspěchu. Tato rovnice samozřejmě neplatí úplně stoprocentně, spousta kasovně úspěšných titulů nemůže na docenění kritické obce či zisk Oscarů ani pomýšlet, přesto je enormní zájem diváků a divaček faktorem, který Akademie v zájmu zachování relevance svých cen nemůže úplně opomenout. Ben Hur se stal svého času druhým nejvýdělečnějším filmem všech dob, Titanic o tři dekády později rovnou prvním a i Návrat krále v tržbách překročil úctyhodnou miliardu dolarů.

Epičnost těchto snímků se projevila i na výrazných kostýmech a vizuálních efektech, právě v těchto oscarových kategoriích také všechny tři filmy uspěly. Zdá se tedy, že pokud se podaří spojit opojnou výpravu s řemeslnou zdatností a funkčním scénářem, titul má vyhráno a sošky pro herecké hvězdy, režiséra či rovnou nejlepší film se už takříkajíc svezou.

Zároveň by však nebylo fér podceňovat auru režisérů, kteří za zmíněnými tituly stojí, jelikož v případech Williama Wylera, Jamese Camerona i Petera Jacksona se jednalo o uznávané a zralé filmaře, kteří si ocenění zasloužili nejen za konkrétní snímek, ale i za dlouhodobě úspěšnou kariéru.