Kdo nemá rád Království křišťálové lebky, nechápe Indiana Jonese. Je to pravda?

Vliv a účinek osmdesátkové trilogie rozebral již dříve kolega Martin Svoboda. Dobyvatelé ztracené archy, Chrám zkázy a Poslední křížová výprava obstály ve zkoušce časem jako blockbusterová reimaginace šestákových dobrodružství a pulpových příběhů s příkladným hrdinou, jenž v jednu chvíli vyučuje na archeologické katedře, zatímco vzápětí mlátí nácky nad archou úmluvy či svatým grálem. 

Šlo o samostatně koncipovaná díla vycházející z různých žánrových tradic či náboženských a voodoo legend. Ačkoli se vraceli vedlejší aktéři jako Salah či Marcus Brody, každý film znovuustavil protagonistu v podání Harrisona Forda a návaznost se příliš neřešila. V pořadí druhý Chrám zkázy je ostatně dějovým předchůdcem prvních Dobyvatelů. Pro režiséra Stevena Spielberga a producenta George Lucase, jenž postavu akčního archeologa vymyslel, byl vždy důležitější koncept a uchopení látky, která odkazovala daleko do minulosti. V podstatě až do těch historických etap, v nichž se Indy potýkal s nacisty.

Tento aspekt žánrové a tematické reflexe hrál významnou roli i při zamítání scénářů, jichž se v koši ocitla slušná várka. Království křišťálové lebky šlo do kin roku 2008, tedy devatenáct let po Poslední křížové výpravě. Harrison Ford už byl šedesátník a v zájmu zachování časové kontinuity se děj čtyřky musel zasadit minimálně do padesátých let. A jelikož tehdy kultuře a společenskému klimatu obecně dominoval žánr sci-fi, hrozba studené války a jaderné katastrofy či UFO přízraky nejen na stříbrných plátnech, orientace zápletky byla předem jasná.

Království křišťálové lebky ostatně nevzniklo z ničeho a stejně jako v případě předchůdců navazovalo na několik zavrhnutých nápadů. V devadesátých letech vznikal scénář s názvem Indiana Jones and the Saucermen from Mars. V něm se Indy podívá třeba do Nového Mexika, kde probíhají jaderné zkoušky (a už tehdy se před nimi ukryje v olovem vyztužené lednici), a na Zemi zavítá obrovitý létající talíř. 

Tehdy z projektu sešlo, ale finální podoba čtyřky nese mnoho styčných bodů. Indymu tentokrát komplikují život Sověti, kteří hodlají vrátit všech třináct křišťálových lebek jejich mimozemským tělům odpočívajícím v prastarém chrámu v Amazonii. Doufají, že jim to poskytne nekonečné vědění a telepatickou zbraň, s níž předstihnou USA. Indy v jednu chvíli dokonce pojem Saucermen from Mars pronese.

Kritika filmu často cílí vedle obecného bědování nad sníženou kvalitou na absolutní potlačení realismu a pokleslost jednotlivých motivů. Byť to někdo nemusí brát jako polehčující okolnost, tyto volby byly ze strany tvůrců záměrné. A nikoli nové či šokující. Už v osmdesátkové trilogii jsme byli svědky absurdních zvratů a událostí, při nichž by spolehlivě zaklepal bačkorami i kdejaký superhrdina. Nejvíc se to dotýká zřejmě divoké dvojky, seskoku z letadla na nafukovacím člunu či honičky v důlní šachtě. Čtyřka v tomto ohledu bezesporu přitlačila na pilu, což je patrné zejména častějším využitím digitálních efektů.

Spielberg byl ostatně vždy trikový tvůrce, jenž vyniká přirozeným začleňováním různých efektů do vytvářených světů a vyprávění. V osmdesátkách aplikoval hlavně praktické triky a dá se říci, že se musel držet při zemi. Od Jurského parku se však před kinematografií rozevřely nedozírné možnosti, které právě Spielberg dál důmyslně rozváděl. Po přelomu tisíciletí pracoval na sérii ambiciózních sci-fi A.I. Umělá inteligence, Minority Report a Válka světů, kde spojoval snad všechny myslitelné efekty pro vytvoření pohlcující časoprostorové kulisy. 

Království křišťálové lebky pro něj bylo návratem k etablované značce s vlastními formálními dominantami. A tedy další silně konceptuální dílo. Jenže publikum, které si trilogii zamilovalo, jako by ignorovalo, že jonesovský koncept se musí vyvíjet. Za necelých dvacet let se koneckonců zapomene na ledacos a tvůrci oslovovali nejen nostalgiky, nýbrž i zcela novou generaci. A přestože se s těmito nesnadnými požadavky vypořádali skvěle, jejich přístup bohužel často evokuje formální slabiny.

První z nich je právě zapojení padesátkové žánrové estetiky, s níž dnes nemá tolik lidí zkušenosti. Tato raná poválečná léta nakopnutá Paramountským výnosem nabídla šílené brakové tituly a konspirační sci-fi, ale také napjatou atmosféru studené války a mccarthismu. Království křišťálové lebky to vše odráží už v průběhu prvního aktu, kdy se Indy opět představuje v úvodní špionážní misi. Nejenže se o postavě a jejím světě dozvíme vše důležité, ale rovněž zhluboka nasajeme tehdejší kulturní milníky. Od počáteční melodie Elvise Presleyho přes infiltrované Sověty, dvojitého agenta Maca (Ray Winstone), tajné laboratoře, atomovou zkoušku likvidující umělé pouštní městečko až po výslech agentů FBI, kteří Indyho podezírají z prokomunistických aktivit.

Přehršel podnětů se ustálí nástupem Mutta Williamse (Shia LaBeouf), syna Indyho a Marion (Karen Allen), jenž nakopne nové amazonské dobrodružství a má současně nostalgickou i seznamovací funkci. Jednak spojuje staré známé postavy a umožní jejich interakci, která se od Dobyvatelů vůbec nezměnila, jednak poslouží jako identifikační bod pro novou generaci diváků a divaček. Obsazení LaBeoufa bylo vzhledem k tehdejší popularitě Transformers ideální. 

Takové rozkročení mezi ohlížením se a stanovením nového směru mnohým vadilo a vadí, ale tvůrci s ním zachází hravě a nápaditě. Postavení do otcovské role Indymu prospívá, neboť Ford v 65 letech prostě nemůže suplovat všehoschopného hrdinu. Příběh na to dbá, fyzicky jej čas od času shazuje a vedle namyšleného napomádovaného Mutta Indy zkrátka trochu působí jako páprda. Ale pořád je cool, což dokládá minimálně jeho rada studentovi: „Jestli chceš být dobrý archeolog, musíš vylézt z knihovny!“

Indy je v jádru stále stejný a charakteristickou tvář si drží i Spielbergova režie, která oprašuje hravost a styl předchůdců. Protagonistu a jeho fedoru situuje do ikonických, sytě nasvícených póz, a nerušivě upomíná na inscenace či řešení situací známé z minulých dílů. Akční scény, ač podporované pro leckoho otravným CGI, mají podobný základ jako vždy (únik pomocí biče, pěstní souboj, automobilová honička), avšak jejich zasazení do nových prostředí s novými překážkami je variabilní. Naháněná v Amazonii mezi liánami je neméně vzrušující než ta na důlních vozících ve dvojce a Spielberg si opět neodpustí hororovou vsuvku v podobě obřích mravenců.

Království křišťálové lebky je celkově víc cheesy, což však nikdo z přítomných nezastírá. Ford si léta odkládaný comeback užívá a nikdy nebyl zábavnější než ne chvílích, kdy mu to nejde tak jako zamlada. Spielberg se zase vyžívá v imitacích padesátkových zápletek, jež jako malý hltal u televize a v nichž mimozemšťané prováděli věci, oproti kterým je zdejší finále jako od Shakespeara. Výsledný mix možná drhne a nemá tak čistou dobrodružnou auru jako jeho předchůdci, ale ryzího dobrodružství je v něm pořád tolik, že ho stojí za to objevovat opakovaně. Milovníci Indiana Jonese by podceňovanou čtyřku prostě měli mít rádi. A snad to zanedlouho půjde napsat také o Nástroji osudu.