Přečetl Čapka a díval se na Chaplina. Menzel si ve svém oscarovém filmu i zahrál

Snímek Ostře sledované vlaky režiséra Jiřího Menzela je adaptací stejnojmenné novely Bohumila Hrabala. Děj se odehrává za druhé světové války, v době, kdy se lidské vlastnosti projevují stejně jako v době hlubokého míru. Sledujeme příběh mladičkého eléva Miloše Hrmy (Václav Neckář), který na malé železniční stanici překračuje práh do dospělosti.

Režiséru Menzelovi bylo sedm let, když druhá světová válka skončila. V rozhovoru z roku 2018 na události a své vnímání doby zavzpomínal: „Když přišlo květnové povstání, najednou se vynořili Češi s loveckými puškami a chtěli si zastřílet na Němce... Pro mě to bylo eldorádo. A pořád jsem nic netušil. Maminka mi řekla, že zemřel Hitler, v novinách byl titulek Hitler padl a já si ho představoval někde v zákopech, chudák, zastřelený v uniformě. Bylo mi ho líto. Nevěděl jsem, co je zač.“

Jiří Menzel patřil k čelním představitelům československé nové vlny, ke generaci autorů a autorek, kteří v 60. letech před okupací Československa přišli v rámci kinematografie s novou poetikou a estetikou, což je proslavilo nejen v Evropě, ale i ve světě. Důkazem toho byly sošky Oscarů pro Obchod na korze z roku 1965 a následně rovněž pro Ostře sledované vlaky (1966) Jiřího Menzela. Režiséra na Hrabalově literatuře, kterou pro film často adaptoval, zaujaly nejen jeho postavy, ale především pozorovací talent a smířlivý vztah, jenž spisovatel k jednotlivým popisovaným choval.

„V mládí jsem měl to štěstí, že jsem viděl Charlieho Chaplina, znal jsem desky Voskovce a Wericha a přečetl jsem celého Čapka už jako patnáctiletý, šestnáctiletý kluk. Ale ten můj humor byl vždycky český humor. On je krásný v tom, že když se smějete, tak máte u toho i maličkou slzu. Když to je jenom smích pro smích, tak to je trochu laciný humor,“ připomenul Menzel pro televizní cyklus Tváře českého filmu.

Když Menzel Oscara za Ostře sledované vlaky přebíral, bylo mu 29 let. S velkou pravděpodobností se tak jedná o nejmladšího režiséra, který slavnou sošku obdržel. Snímek se mu dle jeho vlastních slov natáčel „strašně snadno, jakoby bez námahy“. Ještě Skřivánky na niti točil s podobným elánem, jenže pak šel film z roku 1969 rovnou do trezoru a velkého návratu se dočkal až v roce 1990 na festivalu Berlinale, kde získal hlavní cenu, sošku Zlatého medvěda.

Jak v Ostře sledovaných vlacích, tak ve Skřiváncích na niti ztvárnil pod Menzelovou režií jednu z titulních úloh herec a zpěvák Václav Neckář, mimořádně oblíbený představitel československé popkultury především šedesátých let minulého století. Menzel, který byl známý svými cameo výstupy, si po jeho boku v oscarovém filmu dokonce zahrál. Protože se herec obsazený do role psychiatra nedostavil včas, režisér si oblékl bílý plášť a stal se Neckářovi i hereckým partnerem.

Václav Neckář letos na podzim oslaví 80. narozeniny. Stále koncertuje a je oblíbený u několika generací publika, to nejmladší nevyjímaje. Vystupuje se svým bratrem Janem a nové fanynky a fanoušky si získal díky písni Půlnoční, kterou nazpíval se skupinou Umakart pro rotoskopický film Alois Nebel. Jaromír Švejdík, frontman skupiny Priessnitz, člen Umakartu a autor komiksů, byl hlavním výtvarníkem filmu Alois Nebel a spolu s producentem Pavlem Strnadem se rozhodli, že snímek doprovodí videoklipem.

Skladbu Půlnoční složili pro Václava Neckáře a na YouTube se černobílé video z pražského hlavního nádraží stalo velkým hitem, když jej od února roku 2012 zhlédlo 25 milionů uživatelů a uživatelek. Půlnoční vedla hitparádu nejstahovanějších písniček a na službě iTunes dokonce trumfla zahraniční skupiny jako Coldplay nebo Nirvana. Zafungovala introspektivní hudba, oduševnělý text a atmosféra, která nikdy nepřepadne přes hranu kýče. A především osobnost zpěváka, který se od roku 2002 musí potýkat s následky mozkové mrtvice. Ta mu poškodila hlas a paměť a Neckář se musel veškeré texty naučit znovu.

zdroje: Kinobox, Filmový přehled, Tváře českého filmu, Bioscop