Syndrom žen v lednici aneb Opravdu scenáristé nenávidí hrdinky?

Všichni jsme to viděli už mnohokrát. Z nedávné doby jmenujme seriál Terapie pravdou či film 65 – v obou dílech se vyskytuje ženská postava, jejíž strádání protagonistu motivuje. Může se jednat o umírající dceru či už o zesnulou partnerku, v každém případě se jedná o značně ohraný tropus, k němuž se především mužští scenáristé uchylují až nepříjemně často.

„Je to urážlivé pro ženské postavy, protože jejich jedinou funkcí je generovat pocity ostatních, a je to rovněž urážlivé i pro mužské postavy, protože vlastně cítí pořád totéž,“ popsali pro BBC Izzie Austin studující na australské Swinburne University filmovou vědu v doktorském programu. Není výjimkou, že ženská figura je v jedné scéně představená a ve druhé zabitá, aby se následně mohl truchlící muž vydat na cestu pomsty – Charles Bronson v sérii Přání smrti či Mel Gibson ve Statečném srdci (1995) a Šíleném Maxovi (1979) by mohli vyprávět.

V roce 1999 si komiksová spisovatelka Gail Simone všimla, že zavraždění partnerek se jako motivace mužských postav v mnoha superhrdinských dílech opakuje. Na základě příběhu o Green Lanternovi, kde je jeho přítelkyně Alexandra DeWitt zabita a nacpána do lednice, Simone pojmenovala tento fenomén jako „syndrom žen v lednici“ (women in refrigerators). Samozřejmě přitom nešlo o lednici jako takovou, spíše o zdůraznění brutálního násilí, jemuž jsou ženské figury často vystavené a jehož děsivost ještě umocňuje spravedlivý hněv jejich mužů. Spisovatelka vytvořila seznam desítek ženských postav, jež se v komiksech takového zacházení dočkaly.

Nejde přitom o nic nového. Ve spoustě klasických pohádek v čele se Sněhurkou se vyskytuje motiv spící/nehybné/mrtvé dívky a odvážného prince, jenž musí překonat překážky a svou vyvolenou zachránit. Z těchto ustálených mytologických příběhů vycházejí i klasická díla západní popkultury jako třeba Hvězdné války, kde je opět potřeba princeznu Leiu zachraňovat, ačkoli zrovna tato postava se o sebe mnohdy dovede postarat sama.

Jedná se každopádně o tak ohraný motiv, že si jej často ani neuvědomujeme. Občas však na něj někteří kritici a kritičky přece jen upozorní a filmaři se nestačí divit. Scott Beck a Bryan Woods, tvůrci snímku 65, ani Rhett Reese, spoluscenárista druhého Deadpoola, kde na začátku děje rovněž zemře přítelkyně titulního antihrdiny, si soudě dle informací webů BBC a Variety vůbec nebyli vědomí, že podobný fenomén vůbec existuje.

A proč je ale „fridging“ (v souvislosti s ženskými postavami tedy zchlazení, umrtvení) vůbec tématem, o němž se má smysl bavit? Jednak už jde o scenáristické klišé, takže se jako publikum můžeme cítit odbytí a neuspokojení, i když to je, samozřejmě, zcela subjektivní dojem. Podobný osud totiž potkal většinu bond girls i několik vedlejších postav ze sérií Rychle a zběsile, filmů o Jasonu Bourneovi či Harrym Potterovi. Uprchlík (1993), Sedm (1995), Temný rytíř (a většina dalších snímků Christophera Nolana), Upgrade (2018), Gladiátor (2000), Vrána (1994) a příkladů bychom samozřejmě našli ještě spoustu.

Především však hrozí, že opakující se narativ žen jakožto křehkých obětí, jejichž hlavní význam pro muže tkví v jejich smrti, může legitimizovat násilí na ženách jako něco běžného. Zároveň se tak ukazuje, kdo má ve společnosti aktivní, a kdo naopak pasivní roli. Zatímco příběhové linky mužských hrdinů se nadále rozvíjejí, ty ženské často doslova zamrzají.

Krátce po zveřejnění seznamu Gail Simone se ozval i novinář John Bartol s textem Dead Men Defrosting (tedy Rozmrazování mrtvých mužů), v němž upozornil na další fascinující jev z komiksového světa – totiž navracející se mužské hrdiny. Když totiž nějaký superhrdina zemře, obvykle časem zase ožije a často se jedná jen o další z mnoha překážek, díky nimž ještě vylepší své superschopnosti. Ženským hrdinkám jsou však tyto návraty zpravidla odepřené.

Je chvályhodné, že právě sféra komiksů, na jejíž toxičnost Simone kdysi upozorňovala, momentálně na stříbrné plátno i televizní obrazovky uvádí spoustu ženských superhrdinek, které nehrají jen druhé housle, ale stojí v centru svých vlastních příběhů. Ať už se jedná o DC ikonu Wonder Woman či o marvelovské ansámbly v čele s Captain Marvel, současné komiksové blockbustery dávají hrdinkám nesrovnatelně více prostoru k seberealizaci než dřív.

Nicméně snímků, kde by žena mstila svého zavražděného partnera, je poskrovnu – jmenujme aspoň Truffautovu kriminálku Nevěsta byla v černém (1968), thriller Peppermint: Anděl pomsty (2018) s Jennifer Garner v hlavní roli a samozřejmě dvojici snímků Kill Bill (2003 a 2004), kde však protagonistce vadí spíše ztráta dcery nežli ovdovění hned po obřadu.

Jako dobré příklady mohou podle Austin posloužit i filmy John Wick (2014) a Dobrý Will Hunting (1997), kde jsou charaktery zesnulých manželek vcelku prokreslené a skutečně napomáhají k hlubšímu pochopení mužských postav, přestože ve druhém zmíněném snímku se o ženě dozvídáme pouze z vyprávění Robina Williamse.

Nikdo tedy samozřejmě nezakazuje podobných námětů využívat, cílem by však měl být výrazný divácký zážitek vycházející z naší empatie vůči postavám na plátně a zpochybňující zaběhlé příběhové vzorce. Právě o to se původně snažila i Simone, podle níž mohou komiksy (a potažmo i jakékoli jiné druhy umění) přilákat více ženského publika, pokud ženské postavy nebudou zbytečně umírat. Dává to smysl, ale spousta scenáristů na to stále ještě nepřišla…