7 nejotravnějších filmových postav, které kazí zážitek ze Star Wars, Pulp Fiction i Kmotra

Občas se to prostě nepovede. Na papíře může leckterá postava působit jako zajímavé zpestření, ovšem při převádění scénáře do filmového tvaru se tu a tam stane něco strašného a výsledkem je karikaturní figura, která publiku pije krev a kazí mu jinak příjemný zážitek. Nabízíme značně subjektivně pojatou sedmičku nejvýraznějších exemplářů toho, jak přemrštěný herecký projev či nesoudně napsaná postava (v nejhorších případech obojí) dokázaly ohrozit celé dílo.

Portugalská herečka Maria de Medeiros se uplatnila i jako režisérka a zpěvačka, obdržela portugalské státní vyznamenání a stala se ambasadorkou agentury UNESCO. Její nejslavnější role však mnoho diváků a divaček nenadchla. Submisivní, ukňouraná Fabienne naplňuje svými snídaňovými choutkami stereotypní představu Američanů o evropských dívkách, přestože její národnost není explicitně zmíněná. I na relativně malé ploše si však vysloužila mnoho odsudků nejen od Butche (Bruce Willis), jehož cenné hodinky zapomněla v hotelu, ale i od publika.

Mike Myers si nikdy nepotrpěl na minimalistické herectví a celá jeho trilogie o superšpiónovi Austinu Powersovi stála na parodických nonsensech. Ve třetím díle s podtitulem Goldmember (2002) se však už Myersovo pitvoření značně okoukalo, stejně jako do té doby ještě poměrně nápadité parodování prvků ze špionských filmů 60. let. Závěr trilogie se tak nesl v duchu upocených sexuálních vtípků a Powersových slizkých šklebů. 

Sofii Coppolu dnes známe jako uznávanou režisérku stojící za skvělými snímky jako Smrt panen (1999), Ztraceno v překladu (2003) či Marie Antoinetta (2006). Než se však postavila za kameru, strávila spoustu času před ní, a to především ve snímcích jejího otce Francise Forda Coppoly. Nejpamátnější výkon podala jako Mary ve třetím díle Kmotra (1990), kde její prkenný výkon ještě umocnil nešťastná tvůrčí rozhodnutí, jimž vévodil bizarní románek Mary s jejím bratrancem v podání Andyho Garcii.

Zatímco ve ztvárnění Jakea Lloyda z první epizody byl Anakin trochu nafoukaný capart, Hayden Christensen v dalších dvou pokračováních slavné ságy tuto vlastnost posunul na nečekanou úroveň. Dospívající Anakin je po celou dobu tak nesympatickou a otravně zachmuřenou postavou, že Obi-Wanovo rozhodnutí učinit z něj svého žáka působí velmi masochisticky. Christensenův kožený projev a především ve druhé epizodě i jalové dialogy učinily z osudové proměny smutného chlapce v nejikoničtějšího záporáka místy až trapně melodramatickou selanku.

V tomhle případě se rozhodně od Luca Bessona jednalo o záměr – extravagantního moderátora Rubyho Rhoda měl Chris Tucker ztvárnit tak žoviálně, jak jen to bylo možné. A to se rozhodně podařilo, jelikož Tucker si od kritické obce vysloužil jak chválu, tak odsudky. Genderově nevyhraněný pištivý tlučhuba tak sice umožňuje maskulinitě Bruce Willise, aby vyrostla do nadpozemských výšin, avšak pro leckoho za cenu sledovatelnosti celého filmu.

Romantická komedie Blakea Edwardse se zapsala do dějin jako dílo mytologizující Audrey Hepburn. Její drdol a dlouhá cigaretová špička jsou s ní spojené více než co jiného, koneckonců celý film o zamilované excentrické dívce patří k etalonům žánru. Černou kaňkou na jeho slávě je však komická vedlejší postava pana Yunioshiho, kterou Mickey Rooney uchopil jako karikaturní asijský stereotyp. Edwards se za toto rozhodnutí později kál, to však nic nemění na tom, že groteskní figura Yunioshiho dnes vyvolává především pocity trapnosti a nepatřičnosti.

Všemi nenáviděná CGI zrůdnost dabovaná Ahmedem Bestem je zřejmě hlavním důvodem, proč si vykopnutí prequelové trilogie vysloužilo tolik nespokojenosti od fanouškovské obce. Snad ani v zatím posledních a v mnoha ohledech problematických filmech nenajdeme takhle infantilní postavu, která by shazovala osudovost celého univerza. Nemluvě o tom, že se podle mnohých jednalo o stereotypně rasistickou parodii nezodpovědného jamajského rastafariána.