Středisková vesnička opět nastavuje zrcadlo. Trefnější záznam pozdní normalizace není

O čem vypráví slavný snímek, jenž se svého času dočkal i oscarové nominace? Na jednu stranu je zbytečné popisovat jeho notoricky známý děj, na druhou je něco takového vlastně docela těžké. Nemá opravdového protagonistu ani zápletku. Nejvíc prostoru se dostává řidiči Pávkovi (Marián Labuda) a jeho nešťastnému pomocníkovi Otíkovi (János Bán), jehož mentální netypičnost leze kolegovi krkem a vede k jeho snaze zbavit se ho. Protože však víme, že Pávek má srdce ze zlata, nevěříme, že by mladíkovi opravdu dovolil odstěhovat se do Prahy, kde nemá šanci přežít bez pomoci.

Mnohem přesnější je nakonec říct, že protagonistkou filmu je sama pozdně normalizační česká vesnice a její zatuchlý mikrokosmos. Sledujeme místní kolorit, zatímco ze dne na den potvrzuje svou existenci a všichni tak nějak do zblbnutí pokračují v tom, na co jsou zvyklí.

Vesnička je vlastně dokonalý normalizační film svou naprostou amorálností. Ne nutně ve smyslu propagace špatných hodnot, spíš jejich úplnou absencí. Postavy nedojdou poučení, nepromění se, nic se nedozví a konečný návrat ke statusu quo je představený jako uklidňující. Neotevírá se pro ně žádný potenciál pro realizaci nad rámec nevěry či posezení v hospodě. Neexistují tu aspirace, sny ani plány, tedy s výjimkou komplotu získat Otíkovu chalupu a přivydělat si trochu stranou. To má pochopitelně vyznívat negativně a překonání této překážky je jedním z mála náznaků standardního filmového konfliktu.

Postavy koketující s intelektualismem jako Hrušínského doktor a Svěrákův malíř si pouze melancholicky a poněkud impotentně idealizují minulost. Doktor recituje klasiky romantismu během kochání se krajinou, malíř kreslí oprýskané staré domy a pohrdá rádoby opulentní novostavbou pyšného souseda. Veškerá aspirace je prezentovaná jako malicherná a maloměšťácká. Nenabízí se jiný způsob, jak žít, než přežívat. Původní název měl ostatně znít Chalupa – symbol bezčasí, neměnnosti a vytržení z širšího světa.

Jednotlivé postavy jsou pojaté způsobem typickým pro Menzela, kdy lze diskutovat, jestli jde o absolutní empatii nebo o absolutní nadhled. Ve vyprávění jsou si všichni rovní, nehledě na jejich chytrost, slušnost či morálku. Cholerik Petra Čepka po odhalení nevěry zbije svou manželku Libuši Šafránkovou natolik, že doktor mluví o fotkách dokumentujících zranění v množném čísle – jedná se tedy zřejmě o mnoho víc než o monokl, který vidíme. A přestože snímek prostřednictvím slov Hrušínského dává jasně najevo, že jde o nepřípustné chování, dokonce mu propříště vyhrožuje policií, vyprávění Čepka jednoznačně neodsuzuje.

Doktor se chce s tímto mužem dál přátelit, stejně jako s jeho ženou. Snímek má pochopení pro zálety nespokojené manželky i násilnou explozi jejího muže, protože obojí jsou v jejich situacích stejně logické a uvěřitelné reakce. Takový je zkrátka život.

Absence hodnotících soudů však sahá mnohem dál. O Vesničce se často mluví jako o satiře, k tomu lze nicméně vznést řadu námitek. Satira není jen filmový žánr, ale i komunikační akt, jenž předpokládá záměr. Satira potřebuje jasně formulovaný politický či ideologický postoj tvůrců. Zdeněk Svěrák přitom vystupuje spíš proti tomu, že by se jeho texty měly tímto způsobem vyjadřovat ke světu. A to i v době, kdy už by mu to vyneslo plusové body.

Jde z jeho strany o překvapivé tvrzení obzvlášť, když vzpomeneme na filmy jako Vrchní, prchni! a Kulový blesk, jež v našich očích komentují svou dobu ještě mnohem příměji než Vesnička. Jeho metodou je však sbírat anekdoty, s nimiž se střetl ve svém životě. Nedá mnoho práce dohledat na internetu seznam analogií toho, kým byla která jeho postava inspirovaná a na základě které události vznikla daná scéna. Kumuluje lidské hemžení a s celkem unikátní jemností (pokud nejste žena, samozřejmě, ženské postavy neumí ani Svěrák, ani Menzel) ho zaznamená pro svět.

Jiří Menzel má na svém kontě trezorový film Skřivánci na niti, což by evokovalo, že alespoň on je politickým autorem. I to je však přehnané tvrzení. Jeho zájmem se zdá být nalézat krásu v každodennosti, jak naznačuje jeho výklad Hrabalova konceptu perliček na dně. Na jednu stranu je v něm kus cynismu, na postavy jako by někdy nahlížel shora. Na rozdíl od takového Formanova Hoří, má panenko však nakonec ucukne a řekne: „Víte co? Nechte je, vždyť je to vlastně hezký. Co mají beztak dělat, když lepší to být nemůže?“

Pokud máme z Menzelových filmů nějak hodnotit jeho vztah k politice, tak že ho ostentativně nezajímá a usiluje o to, aby jeho postavy mohly nehledě na cokoli ulehnout do trávy a doufat, že jim příznivý závan větru odhalí o kus víc těla zpod sukní kolemjdoucích žen. Je paradoxní, že tenhle přístup se v různou dobu podle aktuální politické atmosféry může jevit buď jako akt rebelie, nebo naopak úplného podvolení.

Pak tu máme Otíka, tedy mentálně netypickou postavu. Ty bývají v příbězích často záminkou vloženého podobenství. Ani zde se nezdá, že by tvůrci o něj měli velký zájem jako o individuálního člověka, jehož specifické potřeby vyžadují specifická řešení. Má tedy být symbolem bezradné společnosti, která sama neví, kam směřuje a je odkázaná na vedení ze strany mocnějších subjektů? Nebo jde o naivní čistou bytost, jež umožňuje ostatním méně andělským postavám definovat sebe sama svým chováním vůči ní? Záleží samozřejmě na úhlu pohledu.

Opusťme však dohady o tvůrčích záměrech. Je jasné, že Vesničko má středisková v sobě obsahuje něco, co nehledě na ně rezonuje s publikem. Jedná se o odraz otupené společnosti, která musí doufat, že najde uspokojení v těch nejbanálnějších věcech, protože všechny ostatní cesty jsou zatarasené. Zrcadlo se nastavuje pouze při sledování jakéhosi béčkového amerického seriálu, který podle slov hlasatelky „kritizuje maloměšťáckou společnost, kde je dolar alfou a omegou“. Sebereflexe vlastního žití je však nepředstavitelná.

Dnes má Vesnička i nostalgickou hodnotu. Sama si ostatně uvědomuje, že zachycuje svět, který postupně mizí, tedy tradiční českou vesnici. Zdeněk Svěrák tu dostane na ulici vynadáno, že oslovuje cizí ženu „hej, teta“, přesto se pořád ještě jedná o komunitu, kde odpoledne u hřbitovní zdi popíjí doktor a závozník pivko a diskutují o životě. Dnes už ani vesnice, ani společnost jako taková ve stejném kontaktu není.

Dále se můžete podívat na přehled nejlepších filmů na VOYO, Disney+, Netflixu a dalších streamovacích platformách.