Do hlubin opičákovy duše. King Kong se vzepřel rasistickému sexu s gorilami

„To kráska zabila zvíře,“ zní poslední věta legendárního dobrodružného snímku, v němž filmařská expedice zavítá na časem zapomenutý Ostrov lebek. Jeho panenská divočina skrývá prehistorický život, jemuž vévodí obrovský primát udržující přírodní rovnováhu a uctívaný jako božstvo místními domorodci, kteří mu přinášejí dary a oběti. Mocný Kong se ovšem zamiluje do herečky Ann Darrow (Fay Wray), lidští vetřelci jej lapí do pasti a odvezou do New Yorku, kde ho vystavují jako osmý div světa. 

Za King Kongem stojí tvůrčí duo Merian C. Cooper a Ernest B. Schoedsack, které si roku 1932 vyšlapalo cestu ke strhující dobrudružné fantasy jiným kultovním počinem, akční Nejnebezpečnější hrou. Hodinový snímek o šíleném hraběti, jenž na pustém ostrově loví ztroskotané námořníky, završil téma barbarství civilizovaného člověka, s nímž měli oba režiséři bohaté osobní zkušenosti. Cooper byl námořníkem, na mexických hranicích stíhal revolucionáře Pancha Villu, jako bojový pilot se účastnil první světové i polsko-sovětské války. Schoedsack se v Evropě živil jako válečný fotograf a prováděl záchranné mise. 

Oba dobrodruzi od poloviny dvacátých let spolupracovali na přírodních filmech z Peru, Thajska či Afriky, v nichž dokumentární cestopis proplétali epickými dějovými výjevy. Jejich tvorba měla úspěch, neboť publikum v USA prahlo po vizuálních střípcích z cizích kultur považovaných za exotické. To bohužel zahrnovalo i zkreslené rasistické představy a díla, která navázala spíš na cirkusovou tradici a vystavování domorodých obyvatel jako atrakcí. 

To se týkalo především finančně úspěšného pseudodokumentu Ingagi z roku 1930, který pojednával o smyšlené expedici do Konga, kde se domorodé ženy sexuálně odevzdávají gorilám. Film ve skutečnosti vznikl v Los Angeles s americkými herečkami, scény s gorilami tvořily archivní záběry, potažmo se do opičího kostýmu navlékl herec. Ingagi vzbudilo rozruch a mnozí ho oprávněně považovali za falešné exploatační dílo.

Cooper a Schoedsack tento trend v jistém směru následovali, ale současně se proti němu ostře vyhranili. Tehdejší fascinaci domorodci a místy nedotčenými západní civilizací v King Kongovi ztělesňuje postava režiséra Carla Denhama (Robert Armstrong), jemuž se do rukou dostane mapa záhadného ostrova. Hodlá tam natočit strhující autentický snímek, přičemž po objevení prehistorického života a únosu herečky obětované Kongovi vymyslí jiný způsob, jak z obrovského primáta udělat světovou senzaci.

Mnoho lidí King Konga přirovnává k volné adaptaci Krásky a zvířete. Křehká žena upadne do spárů divokého lidoopa a nakonec v něm najde zalíbení, neboť opičák se do ní zamiluje a dělá vše pro její ochranu. Některé kritické recenze zmiňovaly sexuální a rasistické asociace, film považovaly za velkolepější a metaforickou verzi Ingagi. 

Příběhem zajatého a vystavovaného primáta/domorodce, jenž má city jako všichni lidé, přitom tvůrci nastavovali zrcadlo orientaci na materiální hodnoty, senzacechtivosti a lidské krutosti. Konga ostatně nezabila kráska, nýbrž kulometné salvy z letadel nad Empire State Building. Právě pohled na tehdy nejvyšší stavbu světa prý Coopera inspiroval a vnukl mu představu obrovitého zástupce džungle, jehož „na vrcholku světa“ pokoří násilné lidstvo.

Kong je nepochopeným a tragickým protagonistou, jenž stojí na pomezí reality a pohádkového mýtu. „Na tom příběhu je cosi archetypálního,“ uvádí Ray Morton ve své knize King Kong: The History of a Movie Icon from Fay Wray to Peter Jackson. Ač trikový snímek působí fantaskně, vyzařuje skutečné emoce. „Ona v tomhle filmu ve zvířeti nikdy neshledá nic krásného,“ vysvětluje odlišnost od často zmiňované pohádky na vztahu Darrow ke Kongovi. „Celou dobu je z něj vyděšená, i když on ji miluje. Je to původní příběh. V tomhle ohledu jde o originální nápad,“ tvrdí Morton. Skutečným monstrem je lidstvo, které cokoli exotického zneužívá a podrobuje násilí.

Podle Mortona je Kong jediným slavným monstrem, které vzešlo čistě z kinematografie a nesouvisí s klasickou literaturou. Díky tomu je nadčasový, čemuž dopomohlo i formální uchopení a progresivita. Cooper film koncipoval jako dobrodružný spektákl pro velká plátna, s čímž mu vypomohl zejména proslulý trikař Willis O’Brien. Ten už roku 1918 posouval trikové možnosti s němým filmem The Ghost of Slumber Mountain. Šlo o první snímek kombinující stop motion animaci s živou akcí a o jeden z prvních filmů s dinosaury. O’Brien poté okouzlil svět svou prací na dobrodružném hitu Ztracený svět z roku 1925, kterou hluboce ocenil i autor knižní předlohy Arthur Conan Doyle.

Štáb King Konga používal veškeré dostupné technologie, aby publikum vtáhl na Ostrov lebek a živé herce postavil do jednoho rámu s mytickými či dávno vyhynulými tvory. Pro detailní záběry Kongových končetin a hrudi vznikly obrovské prostetické náhražky, ale jinak hrála klíčovou roli sotva padesáticentimetrová loutka. Ta byla posouvána a filmována okénko po okénku, což tvůrcům zabralo víc než rok. Jen pověstný Kongův souboj s tyranosaurem se natáčel sedm týdnů. Animaci a miniatury doplňovaly také zadní projekce, kreslené miniaturní pozadí nebo spojování dvou filmových materiálů do jednoho rámu. Posloužily rovněž kulisy vybudované pro Nejnebezpečnější hru, totožná je například rokle se spadlým stromem, který rozzuřený Kong svrhne i s několika lidmi do hlubin.

King Kong zaznamenal obrovský úspěch, s rozpočtem 672 tisíce dolarů (dnes 15,5 milionu) si z kin odnesl 5,3 milionu dolarů (122 miliony při dnešním kurzu) a patří k nejvýdělečnějším filmům třicátých let. A to i přestože cenzorní asociace vystříhala některé nejnásilnější scény, v nichž opičák zašlapává či polyká lidské protivníky. Zmizela například sekvence útoku obřího hmyzu ve skalní průrvě, již po sedmdesáti letech znovuvytvořil Peter Jackson. 

Většina vystřižených scén se vrátila na své místo po objevení 16mm kopie roku 1969, snímek poté zrestaurovalo studio Universal. Roku 1984 se King Kong stal jedním z prvních filmů vydaných na laserdisc a roku 2005 následovala speciální DVD edice s komentáři tvůrců u příležitosti vydání Jacksonova remaku. 

Právě novější verze si dnes lidé pamatují víc. Nikoli japonský crossover King Kong vs. Godzilla z roku 1962 a už vůbec ne narychlo vyrobený sequel Son of Kong (1933), nýbrž verzi Johna Guillermina z roku 1976 s Jeffem Bridgesem a Jessicou Lange. Ta už se víc ponořila do konceptu Krásky a zvířete, čemuž nasadil korunu Jacksonův epický King Kong z roku 2005. Konga v posledních letech znovuoživilo studio Legendary v akčňáku Kong: Ostrov lebek a v monstrózní týmovce Godzilla vs. Kong. 

Žádný z následovníků už ale nezopakoval kouzlo originálu, který je naprostou klasikou. Americký filmový institut jej roku 1998 zařadil mezi padesát největších tamějších filmů historie.