Taylor Swift na Oscarech ostrouhá. Proč se akademie vyhýbá hudebním videoklipům? A změní se to někdy?

Absence videoklipů na Oscarech se možná zdá podivná. Hudebníci často oslovují ty nejlepší filmaře a animátory světa a dopřávají jim rozpočty, o jakých si producenti standardních krátkých snímků mohou nechat jen zdát. V důsledku tedy hudební videoklipy nabízejí často největší exhibice filmařského řemesla. Mnohdy je v nich také tvůrcům umožněno nevídaně experimentovat a posouvat hranice filmové řeči.

Každý, kdo někdy navštívil festival krátkých filmů, ví, že pásma hudebních videoklipů patří k největším sázkám na jistotu ohledně přehlídky toho nejnápaditějšího, nejmodernějšího a nejživějšího, co je k vidění. Není náhoda, že někteří z nejrespektovanějších a nejúspěšnějších režisérů jako David Fincher, Zack Snyder, Michael Bay a bratři Scottovi začali tvorbou komerčních krátkých filmů a videoklipů.

Proč tedy o ně nejeví sebemenší zájem americká filmová akademie, jež udílí nejprestižnější mainstreamové ocenění Oscar? Možná vás překvapí, že na rozdíl od reklam, jež mají udělenou stopku, na to neexistuje žádné psané pravidlo. Videoklipy mohou hypoteticky v kategoriích krátkometrážní hraný a krátkometrážní animovaný film soutěžit. Alespoň tedy na papíře.

Jenže to není tak jednoduché. Nestačí natočit film a čekat na nominaci. Snímek se musí dostat na správný seznam, čehož docílí především účastí na vybraných festivalech. Pro hudební studia je tento lobbing většinou zbytečnou časovou a finanční investicí, zvlášť když výsledek je velmi nejistý až nepravděpodobný v porovnání s úspěchem na Grammy a cenách MTV, jež videoklipy samy vyhledávají. Vůbec celý systém je nastaven způsobem, z nějž vyplývá, že se s klipy nepočítá.

Nepsané krédo krátkometrážních Oscarů totiž je, že jde o kategorii určenou mladým nezávislým talentům. A přestože mezi ně tvůrci videoklipů často patří, produkce zaštítěné slavným hudebním jménem a nahrávací megakorporací posouvají videoklipy z principu spíš do kategorie „blockbustery mezi krátkými filmy“. Evokují čistou komerci, která nepotřebuje akademické uznání. Je nepochybné, že zahrnutí videoklipů by mezi mnoha filmaři i publikem vzbudilo hlasitý odpor.

Pokud se měly zvyklosti někdy zlomit, tak zdánlivě nyní. Je jasné, že Taylor Swift, jež osobně zrežírovala All Too Well: The Short Film, po ceně Akademie pokukovala. Už jen to, že svůj patnáctiminutový snímek pojmenovala doslova „krátký film“, jasně svědčí o jejích ambicích. Nakonec jí ale nebylo nic platné, že je v tuto chvíli největším jménem světové popmusic a láme jeden rekord za druhým, neprobojovala se ani na shortlist nominací.

Samozřejmě existuje strach, že kdyby se jednou učinila výjimka, nešlo by udělat krok zpět a kategorie by byla klipy navěky zaplevelená. Zároveň ale v médiích a mezi fanoušky Swift existuje trochu nešťastná tendence vnímat tento příklad výhradně v rovině principu. Jako by vítězství Swift bylo samozřejmé, pokud by se Akademie rozhodla uvolnit v nominacích místo. Málokdo se však ptá: Je All Too Well vůbec tak dobrý počin, aby si to zasloužil?

Ruku na srdce, snímek ztrácí i na některé nápadité starší videoklipy Swift, jež byly režijně svěřeny profesionálům. Během zbytečně natažené patnáctiminutové stopáže sledujeme v akademickém formátu a s polaroidovým ořezem melodramatický vývoj milostného vztahu, a je to právě tak fádní, jak to zní. Pokud byla řeč o videoklipech jako místě, kde můžeme sledovat exploze nápaditosti, tohle není ten případ.

Výsledek vypadá, jako by Swift imitovala styl oscarového dramatu, aby se zavděčila. V mnoha ohledech by byla katastrofa, kdyby ze všech možných opulentních videoklipů na Oscarech uspěl zrovna tento. Možná se tím spíš potvrdilo, že v tomto případě bude lepší obecně zachovat status quo a videoklipy dál směrovat k jejich specializovaným cenám.

Sally McNeil byla úspěšná sportovkyně s nebývalou fyzickou silou. Nikdo by jí nevěřil, že je obětí domácího násilí. Jenomže její manžel byl kulturistický šampión. Třídílný dokument Netflixu nahlíží dávnou kauzu z mnoha stran.