Oscarový herec jel Až na krev, přesto ho trochu zastínil mladší kolega. Chválené drama kritizuje kapitalismus a připomíná Občana Kanea

Paul Thomas Anderson a Daniel Day-Lewis. Dvě těžké hollywoodské váhy známé svým perfekcionismem i důsledným výběrem projektů. U filmu Až na krev z roku 2007 našli společnou řeč a o dekádu později si úspěch zopakovali s Nití z přízraků, údajně posledním Day-Lewisovým filmem. Jejich návrat do ropného boomu na počátku 20. století se přitom zařadil nejen do mnoha žebříčků nejlepších filmů roku, ale i celé dekády.

Anderson po dokončení velmi specifické romantické komedie Opilí láskou (2002) hledal téma pro svůj další snímek a našel jej v knize Uptona Sinclaira Petrolej z roku 1927. Známý a oceňovaný americký spisovatel, jenž strávil řadu let mezi těžaři ropy v jižní Kalifornii, do své fikce zahrnul i variaci na postavu magnáta Edwarda L. Dohenyho. Andersona toto prostředí fascinovalo a do filmu otiskl především první třetinu knihy popisující těžařské praktiky. A doprostřed tohoto nelítostného světa umístil muže jménem Daniel Plainview.

Už při psaní scénáře Anderson myslel na Day-Lewise, který se pro projekt vzápětí rovněž nadchl. Klíčem k uchopení postavy Plainviewa se stal režisér John Huston a hlavně jeho snímek Poklad na Sierra Madre. Anderson si western o chamtivosti pouštěl každý večer před spaním, zatímco Day-Lewis se nechal inspirovat rázným hlasovým projevem samotného Hustona. Slavný režisér si totiž ve filmu zahrál cameo. Day-Lewis navíc poslouchal množství jeho audionahrávek.

Snad ani není třeba dodávat, že Day-Lewis se během několikaměsíčního natáčení ponořil do postavy natolik, že v ní zůstával i mimo záběr kamery. Dramatičtější však byly hádky mezi Andersonem a hercem Kelem O’Neillem, jenž původně hrál kněze Eliho. O’Neill totiž po několika týdnech natáčení skončil, a tak se Anderson rozhodl svěřit postavu mladému Paulu Danovi, který měl původně hrát jen Eliho bratra Paula. Zatímco Day-Lewis přípravami strávil zhruba rok, Dano si během pouhých čtyř dnů nastudoval vše potřebné. Z Eliho a Paula se stala identická dvojčata a talentovaný herec si připsal do té doby nejvýraznější úlohu své kariéry.

Během první čtvrthodiny, jež si vystačí zcela beze slov, sledujeme první kariérní krůčky horníka Plainviewa, který ve vyprahlém Novém Mexiku hledá stříbro. O pár let později, přesněji v roce 1902, se už zaměřuje na ropu. Narazí na naleziště, ale jeden z jeho dělníků při tom zemře. Plainview se ujme jeho osiřelého syna, avšak nikoli z dobré vůle.

Další skok do roku 1911, kde strávíme většinu stopáže, ukazuje, že Plainview chlapce jménem H. W. využívá k vytvoření image spořádaného otce, takže mu farmáři snáze odprodají pozemky s potenciálními nalezišti ropy. Na jedno lukrativní území jej upozorní podnikavý mladík Paul pocházející z malé jihokalifornské vesnice. Plainview a jeho spolupracovníci následně začnou pronikat do tamější komunity, skupovat pozemky a budovat ropné vrty.

Je zajímavé, že dlouho se o Plainviewovi nic jednoznačného nedozvíme. Jak je patrné z více než dvouapůlhodinové stopáže, opravdu se nikam nespěchá a Anderson nekompromisně vykresluje svět byznysu, v němž hrají prim peníze. To je patrné i ze strhujícího záběru, kde se Plainview po explozi vrtu hypnotizovaně dívá na hořící ropu, přestože ví, že jeho „syn“ při nehodě utrpěl vážné zranění.

„Vidím v lidech to nejhorší,“ svěřuje se Plainview až za polovinou filmu svému dlouho odcizenému bratrovi, který je jediným člověkem, jemuž se dokáže aspoň trochu otevřít. Publikum v tu chvíli s hrůzou zjišťuje, jak zahořklou a nenávistí sžíranou postavu vlastně celou dobu sledovalo. Těžař je tragickým zhmotněním amerického snu – ctižádostivost, soutěživost a arogance jej zcela pohltily a on zůstává nesmiřitelným kapitalistou i za cenu ztráty sebe sama. To se jasně projevuje ve zhruba půlhodinovém epilogu z roku 1927, v němž se antihrdinova neschopnost milovat projeví obzvláště zákeřnými a zdrcujícími způsoby.

Především v postavě mladého venkovského kněze Eliho jakožto Plainviewova protipólu můžeme vidět skvěle zpracované dilema mezi duchovnem a materiálnem. Vždyť sám Plainview často připomíná kazatele, když během domlouvání obchodů charismaticky promlouvá k davům lidí. Dá se říct, že obchodování je novou americkou (či spíše kapitalistickou) vírou, anebo že už víra je prastarou formou obchodu? Moralistní závěr připomíná, že když materiálno zcela vytlačí duchovno, k ničemu dobrému to nevede.

Zároveň však rozhodně nelze říct, že by Eli sloužil jako jednoznačně kladná postava oproti mocí a penězi zfanatizovanému Plainviewovi. I Eli si totiž přízeň svých oveček až nezdravě užívá a občas s nimi i manipuluje. Naopak s Plainviewovou zarputilou pracovitostí můžeme místy i sympatizovat. Andersonův scénář tedy hlavně varuje před oběma extrémy a předkládá publiku morálně vrstevnatý konflikt, který nenabízí jednoduché odpovědi.

Snímek proměnil pouze dvě z osmi nominací na Oscara. Day-Lewis získal druhého ze svých celkem tří nejprestižnějších hereckých cen, předtím už ho totiž akademie ocenila za Mojí levou nohu (1989), později ještě slavil s Lincolnem (2013). Oscara získal i kameraman Robert Elswit, jenž do té doby nasnímal všechny Andersonovy filmy a zde mohl bohatě pracovat s atraktivním westernovým prostředím.

Audiovizuální hody podtrhuje i soundtrack z pera Jonnyho Greenwooda, do té doby především kytaristy skupiny Radiohead. Jednalo se o první spolupráci britského hudebníka s Andersonem, jež se zjevně osvědčila. Greenwoodovy orchestrální skladby vystihují jak poetiku kalifornské krajiny, tak i temné proudy ševelící v rozbouřené lidské duši. Greenwood pak napsal hudbu pro všechny následující Andersonovy filmy, tedy Mistra (2012), Inherent Vice (2014), Nit z přízraků (2017) i Lékořicovou pizzu (2021).

Po premiéře 26. prosince 2007 se film postupně dostával do stále většího množství kin. V konečném účtování figurují tržby ve výši 76 milionů dolarů, což je sice trojnásobek rozpočtu, ale vzhledem k nákladům na reklamu rozhodně nelze říct, že by se jednalo o zlatý důl. Můžeme být rádi, že se jej Andersonovi vůbec podařilo natočit – několik let totiž velká filmová studia projekt z pochopitelných důvodů odmítala. Dlouhý, náročný a nejednoznačný snímek se však alespoň zaplatil a výsledkem snah tvůrců je strhující drama pokračující v tradici Občana Kanea jakožto podmanivě kritického díla rýpajícího do pochybného konceptu amerického snu.

Jeden z nejoblíbenějších vánočních filmů obsahuje devět hlavních příběhů. Každý je problematický trochu jiným způsobem. Tento videorozbor neberte jako projev nenávisti, ale spíš jako pobavené pozorování věcí, co jsou pod povrchem.