Letadlem, vlakem i automobilem. Kultovní komedie od tvůrce Sám doma může být nejoblíbenějším svátečním filmem, který jste neviděli

Tvorbu Johna Hughese dnes publikum snadno podcení. Ve světě se totiž zapsal hlavně Sám doma, který ale proslavil spíš režiséra Chrise Columbuse a hereckého nováčka Macaulaye Culkina, kdežto Hughesův scénář zůstává v pozadí. V USA kultovní a slavné komedie Snídaňový klub či Volný den Ferrise Buellera, které Hughes napsal a zrežíroval v 80. letech, pak u nás příliš lidí nezná. Sváteční období ovšem svádí k připomenutí jiného díla, které letos slaví 35 let od premiéry.

Letadla, vlaky, automobily vznikaly po sérii hitů, které z Johna Hughese učinily nejžhavější hollywoodské zboží v oblasti teenagerských komedií. Jeho úvodní filmové kvarteto v pozici režiséra, které kromě dvou výše zmíněných snímků zahrnovalo ještě komedie Sixteen Candles a Podivná věda, dokázalo s malými rozpočty generovat krásné finanční výsledky. Hughes navíc napsal i oblíbenou Bláznivou dovolenou a zdálo se, že u psacího stroje i přespává.

„V jeho domě jsme občas večeřeli, což vítal jako příležitost probrat dosavadní práci. A poté se do toho ponořil. Pracovat začal po večeři a psal do čtyř ráno, to pro něj bylo obvyklé. Během tří nocí měl hotový draft scénáře,“ vzpomínal letos pro Vanity Fair Bill Brown, Hughesův pomocný režisér u Letadel, vlaků, automobilů. „Scénář dokázal napsat za den nebo dva. Všechno měl v hlavě,“ přitakala hudební skladatelka Ira Newborn.

Nápad na danou road movie, již si studio Paramount vybralo jako hlavní sváteční film pro rok 1987, ostatně k Hughesovi doputoval díky osobní zkušenosti. „Vychází z incidentu, který se mi opravdu stal. Jednou jsem na Den díkůvzdání vyrazil z New Yorku do Chicaga a po pětidenním zpoždění jsem skončil ve Phoenixu v Arizoně,“ vyprávěl Hughes roku 1987 pro Edmonton Sunday Sun. „Absolvoval to se mnou postarší obchodník a zkušený cestovatel, jenž o takové situaci věděl první poslední. Tak nějak jsem se na něj pověsil a jeho porozumění daným okolnostem mě udivilo,“ vysvětlil.

Mezi stohy zpola dokončených scénářů, které se válely v Hughesově pracovně, jeho kamarád a režisér Howard Deutch objevil také draft k Letadlům, vlakům, automobilům. Deutch roku 1986 režíroval Krásku v růžovém, k níž Hughes napsal scénář, a okamžitě projevil zájem také o tento projekt. Skutečně začal s přípravou, když mu zavolal šéf Paramountu Ned Tanen s tím, že o úlohu reklamního agenta Neala Page se uchází Steve Martin.

S legendárním komikem, jenž ve své době jako první vystupoval v zaplněných arénách, chtěl Hughes spolupracovat. Rozhodl se proto, že scénář nakonec zfilmuje sám. Pro roli bodrého prodejce Dela Griffitha, z něhož se nakonec vyklube nuzný člověk na okraji společnosti, navíc zlákal další komediální eso Johna Candyho. Později známý pro role v Sám doma či Strýčku Buckovi, Candy se do scénáře zamiloval.

Hughesovi učarovala charakterová odlišnost obou herců a současně kvitoval, že se z nich rychle stali dobří přátelé. Režisér podporoval improvizaci, a jelikož měl k dispozici dva komediální génie, zákulisí se často otřásalo smíchem štábu i samotných herců. „Nemohl jsem se přestat smát,“ vzpomínal Candy roku 1987 na tiskové konferenci při propagaci filmu. Na mysli měl konkrétně slavnou scénu, kdy se Neal a Del probudí ve sdílené motelové posteli. „Kamery připevnili nad naše hlavy a také se smáli. My jsme to začali a pak se všichni přidali,“ líčil Candy.

Candy uhodil se svou improvizací hřebíček na hlavičku například při dialogu, kdy Del Griffith zmíní, že film Psycho zásadně otřásl prodejem kroužků u sprchových závěsů. Herec rovněž proslul svou dobrosrdečností a roli lehce vlezlého, avšak za každých okolností nápomocného muže si vzal k srdci. „Hughes opravdu věděl, jak zachytit esenci mého otce,“ potvrdil pro Vanity Fair hercův syn Chris Candy.

Herec Kevin Bacon, jenž si u kamaráda Hughese vydupal alespoň malou epizodní roli, pro Vanity Fair shrnul filmařův přístup k natáčení: „Nelpěl tolik na svých dialozích, nýbrž na postavách.“ Letadla, vlaky, automobily skutečně oslňují jako zábavná charakterová jízda s lidmi, jimž se nic nedaří dle plánu a kteří musí neustále improvizovat. A právě takový přístup charakterizoval i samotnou produkci. Hughes začínal natáčet v březnu 1987 v Buffalu a měl pouze devět měsíců na zkompletování filmu. Počasí ale nešlo předvídat – štáb pracoval celý den během jarního ovzduší, ovšem přes noc silně sněžilo a vše se muselo opakovat, aby neutrpěla kontinuita příběhu.

Tvůrci se rozhodli pro zasněženou kulisu a nakonec pronásledovali sníh po USA. „Vlastně jsme prožívali příběh filmu na vlastní kůži. Naskakovali jsme do vlaků, letadel i automobilů, abychom dohonili sníh,“ vyprávěl Martin v knize John Hughes: A Life in Film. „Říkám tomu metodická filmařina. V podstatě se vpijete do postav a jejich zážitků,“ potvrdil pomocný režisér Brown pro Vanity Fair.

Dokonalé svědectví o celém procesu obstaral herec Troy Evans, jehož Hughes najal pro jedinou repliku. Scéna se měla natáčet v Los Angeles a za jeden den práce herci slíbili tisíc dolarů. Nakonec se produkce kvůli počasí přesunula do New Yorku, ovšem ani tam nesněžilo. Štáb tedy dále cestoval a Evanse držel s původním kontraktem, díky němuž mu každý den zdržení přišlo dalších tisíc dolarů. Svou jedinou repliku nakonec odehrál v Illionis.

Produkce trvala 85 dní, což odpovídá spíš drahým blockbusterům, a do střižny putovalo neúměrné množství natočeného materiálu. První sestřih měl takřka čtyři hodiny a Hughes musel s těžkým srdcem vystříhat například podstatnou část motelové sekvence, která zabírala 45 minut. Kompletně zkrácená verze trvá pouze 89 minut.

Snímek skončil s poměrně vysokým rozpočtem 19 milionů dolarů, přičemž díky převážně nadšeným recenzím v kinech sklidil trojnásobek. Neublížil mu ani nepřístupný rating R, který mu komise udělila kvůli jediné scéně, v níž Steve Martin při půjčování auta chrlí jedno „fuck“ za druhým. Tato sekvence se naopak těší extrémní popularitě stejně jako film, který publikum znovu oceňovalo po předčasných úmrtích Johna Candyho (zemřel roku 1994 ve 43 letech) a Johna Hughese, jenž nás opustil roku 2009 v nedožitých šedesáti letech. Oba postihl v předčasném věku infarkt.

Sympatičtí herci a Hughesův cit pro nesentimentální zachycení lidskosti a toho dobrého, co se ukrývá i v tom nejvíce rezervovaném byznysmenovi, činí z Letadel, vlaků, automobilů sváteční klasiku, s níž byste se měli seznámit „Rád spojuji nesourodé lidi a pátrám po tom, co máme společného. Součástí sdělení je i to, že existují privilegovaní lidé, kteří operují mezi Los Angeles a New Yorkem nebo Londýnem a Paříží. Ale pokud se něco pokazí a sjedou ze své exkluzivní koleje, je to někdo jako Del Griffith, kdo ví, jak je dostat domů. Kdyby nedošlo na bouři, někdo jako Neal Page by nikdy nemohl potkat někoho jako Del,“ shrnul Hughes svůj postoj roku 1987 pro Rocky Mountain News.

Fabelmanovi jsou poloautobiografické dílo režiséra Stevena Spielberga. 75letý klasik, co má za sebou přes 40 filmů, už u nás ale přestává být hvězdou a jeho zpověď je až příliš nenápadná a sofistikovaná.