Technologická výjimečnost druhého Avatara je hmatatelná. James Cameron k ní spěl přes třicet let

Na počátku osmdesátých let se sice podílel na produkci otřesného béčka Piraňa 2: Létající zabijáci, ale počínaje Terminátorem (1984) platí James Cameron za mistra v tvorbě fikčních světů a zdokonalování techniky, která slouží co nejrealističtější reprezentaci těchto světů. Už při natáčení Vetřelců (1986) se herečka Sigourney Weaver pozastavovala nad tehdy nezvyklou obrazovkou, již s sebou Cameron nosil a okamžitě na ní kontroloval pořízené záběry.

Něco podobného uplatnil také při výrobě Avatara (2009). Jeho produkce se dlouhodobě posouvala, aby mohla využít dostatečně vyspělé technologie. Cameron si totiž víc než kdy dřív vysnil příběh, který spoléhá na pohlcení publika svým fantaskním fikčním světem. Děj zasadil do vzdálené budoucnosti na odlehlý měsíc Pandora, který lidstvo devastuje kvůli těžbě miliardového kovu unobtanium. Prostředí a choreografii vytvořili animátoři předběžně jako virtuální storyboardy a Železný Jim tyto záznamy sledoval „z první osoby“ společně s herci, kteří je napodobovali.

Jejich výkony přitom hrály klíčovou roli. Sam Worthington, Sigourney Weaver či Zoe Saldana pracovali s tzv. motion capture technikou, již nejvíce zdokonalila firma Weta Workshop, konkrétně trilogie Pán prstenů. Postava Gluma představuje první takto vytvořený charakter, který uvěřitelně interagoval se skutečnými herci. Stejně jako její představitel Andy Serkis, také herci a herečky v Avatarovi si navlékli speciální obleky a jejich tváře, posázené tečkami zachycujícími konkrétní body a mimiku, snímala malá kamera připevněná na helmě.

Oddělení digitálních efektů poté nahraný herecký výkon zachytilo a postavy transformovalo do charakteristické modré image domorodých Na’vi, aniž by se vytratila mimika a gesta herců. To fungovalo na svou dobu skvěle a Cameron bezvadně zvládl také revoluční 3D, které považoval za nezbytné pro dostatečné ponoření publika do organického prostředí. Na Pandoře žije vše v dokonalé sounáležitosti a symbióze, čehož jsou domorodí obyvatelé nedílnou součástí. Diváci a divačky podlehli trikové iluzi natolik, že vznikl termín Pandora depression – oproti tomu na Pandoře se zdál lidem jejich všední život šedivý a bezútěšný.

Druhý díl měl mít původně premiéru už roku 2016, ale Cameronův perfekcionismus v oblasti techniky i scénáře vyústil v sérii odkladů. Pro dvojku s názvem Avatar: The Way of Water se totiž oscarový režisér ponořil pod hladinu oceánů, které ho nade vše fascinují. Ve spolupráci s National Geographic a firmou Rolex se Cameron roku 2012 v ponorce spustil do Mariánského příkopu, nejhlubšího místa na Zemi. O rok dříve pro změnu vyšel jím produkovaný survival Sanctum, který využil 3D technologie a masivní betonové kulisy pro příběh potápěčů lapených v podmořských jeskyních.

Podvodní sekvence v Hollywoodu obvykle vznikají tak, že herci se ve studiích zavěsí na lana a napodobují plavecké pohyby, přičemž voda se přidá digitálně v postprodukci. To se týkalo i prvního Avatara a scény, v níž Sully skočí před dotírajícím zvířetem z útesu a následně se musí vyškrábat z vody. Lze si povšimnout fyzikálních nepřesností a odpor vody není na pohybech Sama Worthingtona znát, neboť se ve vodě nenacházel. Toho se v pokračování, které nás z džunglí či létajících skalisek primárně zavede do oceánů Pandory, hodlal Cameron vyvarovat.

Herce a herečky tedy poslal do nádrže obsahující 900 tisíc galonů vody. Museli zadržovat dech, předvádět naučenou choreografii a používat expresivní výrazy přímo ve vodě. Produkce si obstarala speciální tryskové skútry, které napomohly plynulému pohybu. Herci díky nim mohli také simulovat tělesná specifika Na’vi a jejich mořských příbuzných, kteří disponují širším ocasem a mají delší těla.

Nejnáročnější výzvu ovšem představovalo vyvinutí zcela nového kamerového systému, který by pod vodou zvládl pořídit čistý obraz, s nímž by mohlo digitální oddělení dále manipulovat. Cameron zaúkoloval společnost Sony, která se pustila do vylepšování kamerového systému Venice, používaného už pro první díl. Tvůrci tehdy mohli vůbec poprvé nosit 3D kameru na ramenou ve virtuálním prostředí.

Pro pokročilejší podvodní užití, které by vytvořilo zdaleka nejdokonalejší iluzi digitálního oceánu, vymysleli u Sony řetězový kamerový systém. Čočky a senzory, které záběry snímají, se rozdělily napůl a data putovala šestimetrovým kabelem ke zbytku kamery ke zpracování. Ruku k dílu přiložil také kameraman Pawel Achtel, jenž sestavil 3D rozdělovač paprsků (beam splitter) nazvaný DeepX 3D, opatřený 15mm čočkami Nikon Nikonos. Spojení těchto systémů umožnilo zaznamenat naprosto čistý obraz pod vodní hladinou, a právě na to Cameron dlouhé roky čekal.

Nikoli ovšem v nečinnosti, neboť podobně náročný přístup k podvodním scénám aplikoval už ve sci-fi Propast z roku 1989. Tehdy se natáčelo v obrovském zatopeném komplexu nedostavěné jaderné elektrárny Cherokee. Štáb musel podstoupit vyčerpávající potápěčskou přípravu a komunikovat přes spletitou síť kabelů, přičemž Cameron se málem utopil a o život skoro přišel i herec Ed Harris. Zapomenout nemůžeme ani na Titanic, kvůli němuž nechal pedantský režisér rovněž zatopit filmové ateliéry.

Avatar: The Way of Water je ale o mílové kroky napřed. Zdokonalení se dočkala i samotná technika motion capture, kterou působivě užívají také marvelovky pro postavy jako Hulk nebo Thanos. Největší pokrok v tomto směru zaznamenala Cameronem produkovaná Alita: Bojový anděl. Ta představila vylepšené motion capture kamery a obleky, které následně nosili i herci pro pokračování Avatara.

Výsledky jsou už z trailerů (a dle prvních reakcí) ohromující a Cameron opět vynalézá budoucnost kinematografie. YouTube uživatel s přezdívkou Avatar Guy podrobil analýze první upoutávku a jeho závěry, které dokazují enormní technické zlepšení oproti jedničce, nelze zpochybnit. Zdokonalené 3D kamerové systémy dosáhly nesrovnatelně větší míry detailu. Ať už v případě obličejů Na’vi či kontury, odlesku a dokonce ochlupení jejich kůže nebo majestátních záběrů na ekosystém či lidská sídla Pandory. Z videa vyplývá, že zatímco roku 2009 Cameron musel pracovat s méně plány akce a pozadí nechávat například zamlžené, už v upoutávkách na pokračování vidíme klidně osm různě vzdálených a krásně rozpoznatelných plánů.

Z různých internetových diskuzí ostatně zjistíme, že mnoho lidí se na dvojku Avatara chystá nikoli díky příběhu, který už předem čelí obviněním z banálnosti, ale pro dojem absolutního pohlcení Pandorou. A v tomto ohledu skutečně není pochyb, že James Cameron učinil za dlouhých 13 let naprosté maximum. O výjimečnosti jeho vize svědčí také bezprecedentní možnost zajít na film hned v 15 různých technických verzích. Železný Jim si totiž pohrál rovněž s rychlostí projekce, kterou v dynamicky snímaných záběrech zvýšil z tradičních 24 na 48 okének za sekundu. Říká se tomu HFR neboli vyšší snímková frekvence.

S tím zacházel třeba Ang Lee v Blíženci či v Uličce slávy, kde aplikoval až 120 snímků za vteřinu. Takové obrazy se vyznačují větší ostrostí a ladnějším pohybem a nutno dodat, že Cameron je využil už pro prvního Avatara. Že jste to nezaznamenali? To svědčí o tom, že i s tím umí režisér dobře zacházet. Projekci, která nejvíce odpovídá tvůrčím záměrům, nabízí třeba multiplex v rakouském Linci – zahrnuje třetí rozměr, vyšší počet snímků a kvalitnější přechody mezi stíny a světlem (jde o tzv. 3D HFR HDR projekci). Neprohloupíte ale ani návštěvou sálů se zvukem Dolby Atmos nebo pražského Imaxu, který skýtá zdaleka největší tuzemské plátno.

Poté, co filmaři po roce 2009 hromadně skočili po digitálních 3D kamerách a z highlightu původního Avatara udělali přeplácaný spotřební trademark, nastává čas na další přepisování technologických možností. Tomu Cameron rozumí víc než kdokoli jiný, a jelikož je také skvělý vypravěč, zopakování fenomenálního úspěchu jedničky se rozhodně nevylučuje.

Nejdražší český film Jan Žižka přišel na 450 milionů korun. Slavného vojevůdce představuje v době, kdy ještě neexistovalo husitské hnutí. Jedná se tedy nikoli o historický film, ale o fantasy. A recenze této fantazijnosti vychází vstříc.