První dojmy: Avatar: The Way of Water. Podle šéfredaktora Kinoboxu Cameron vynalézá budoucnost kinematografie

Dlouho očekávaný Avatar lákal především na prozkoumávání podmořských krajin Pandory, zatímco škarohlídi už předem tepali do nenápaditého příběhu. A přestože děj opravdu překvapí jen málokoho, přece jen se odkloňuje od nejprvoplánovější linky a nakonec nabízí nečekaně komorní zážitek. V dlouhém, ale svižném prologu se dozvídáme, že Jake Sully společně s Neytiri zplodili hned čtyři děti. Když se tedy na Pandoru vrátí lidé s opětovným cílem vyhladit původní obyvatelstvo, zmocnit se zdrojů a snad i zde vybudovat novou kolonii pro pozemšťany, Sullyho cílem není ochránit domorodý kmen, nýbrž především svou vlastní rodinu.

Proto se vydá prozkoumat daleké kraje, kde žijí vodní kmeny s tyrkysovější pletí a silnějšími ocasy uzpůsobenými plavání. Právě střední pasáž, kde je akce výrazně méně, je vrcholem z hlediska představování barvitého světa. Cameron se soustředí na představování postav a budování vazeb mezi nimi a nikoho nenechává na pochybách, že navzdory gargantuovské stopáži stále dokáže vyprávět úsporně a efektivně. Každé ze čtyř dětí Sullyho a Neytiri se dočká vlastní osobnosti, specifik i vývoje a sledování jejich problémů místy připomíná velkolepě pojaté rodinné drama. Figurky na šachovnici se však časem rozmístí a vše směřuje k velkému akčnímu finále.

To je sice poněkud repetitivní z hlediska toho, že leckteré postavy do zemdlení opakují tytéž činy, navíc by výsledku prospělo, kdyby se stříhalo o trochu méně a některé momenty dostaly víc prostoru k doznění v publiku. Ale co naplat, Železný Jim to má zase jednou všechno pod kontrolou, a tak závěr i s minimem překvapení emočně funguje. Celkově se jedná o precizně vysoustružené dílo, které otevírá možnosti pro další pokračování a odškrtává kolonky nezbytné pro velkolepé blockbustery. Milník kinematografie to zřejmě nebude, ale zdařilý a bezesporu úspěšný film ano.

Mimochodem, promítání ve 48 FPS bych opravdu nikomu nedoporučil – větší počet snímků za sekundu totiž na sebe upozorňuje tak vehementně, až se vytrácí „uvěřitelnost“ a „filmovost“.

James Cameron naservíroval víceméně nastavení zážitku z prvního Avatara. Opět úchvatný film bez špetky cynismu a bez snahy jakkoliv zapadnout do toho, jak se dnes dělají blockbustery. Jestli vám vadí představa naivního obdivování krás hyperrealistické přírody, asi nemá smysl se tím zabývat, ale co jiného byste čekali? Technický posun je znatelný a tenhle film je o stupeň jinde než jakákoli konkurence. Jediný důvod, proč tomu tak nebude celých dalších deset let, je, že (snad) nebudeme muset tak dlouho čekat na pokračování.

Kdybych měl za každou cenu jmenovat zápor, tak bych ve skutečnosti bral méně akce a „příběhu“ a víc náladových záběrů na podvodní krajinu. S příběhem je to opět neslavné, pokud ho posuzujete podle literárních kritérií. Nejlepší by ale bylo, kdyby nás Avatar naučil, že škála kinematografie je mnohem bohatší a že není žádná ostuda být ztracený uvnitř filmového světa a netěšit se z ničeho jiného než z vtahující nádhery okamžiku.

Avatar 2 je nejlépe udělaný film, jaký kdy vznikl. Vysvětlovat proč je téměř nemožné, protože slovy nelze přiblížit, jak vypadá projekce ve 3D, s vysokým počtem snímků za sekundu a vysokou svítivostí projektoru. Je to jako byste někomu ukázali na mobilu fotku stropu Sixtinské kaple. Také to není stejné, jako když v ní jste několik minut naživo. Vzhled Avatara nejde posoudit z traileru, a to ani když ho vidíte na plátně v kině před jinými filmy. Cameron je technologicky o generaci jinde.

Dvojka Avatara je v mnoha ohledech lepší než jednička. Dokonce je tu méně klišé a patetických dialogů. A všichni víme, že tady nejde o příběh, ale o fikční svět. O to, jak se v něm postavy pohybují, jak vše dýchá, je trojrozměrné, má svou uvěřitelnou fyziku a cosi jako „duši“. Ve většině současných, hlavně komiksových blockbusterů máte vcelku zajímavé a velmi dobře zahrané postavy, herci si projdou fyzickým výcvikem a umějí se prát na kameru. Jakmile akce nabere větší měřítko, objekty a postavy létají vzduchem, něco vybuchuje nebo se boří, stávají se z toho neživotné omalovánky.

Avatar 2 je úplně opačný. Postavy nejsou skvělé (kromě znovuzrozeného padoucha Quaricthe), zahrané jsou jen „základně“ a všechno ostatní je počítačově dotvořené. Ovšem čím je akce větší, tím je uvěřitelnější a fyzičtější. Je naprosto megalomanská a strká hodně hluboko do kapsy všechny Avengers jako dětské hraní si v pokojíčku s panenkami a legem. Všechny pohyby navazují, dokonale se orientujete v prostoru, paralelní dění na různých místech se střídá přehledně a postupně se umocňuje, člověk téměř zapomene dýchat.

Příběh se dělí do tří zhruba stejně dlouhých segmentů – začínáme v lese, pak se dostáváme do moře a nakonec je tu bitva a námořní katastrofa, která Titanic předčí o Titanic. Cameron má cit pro přírodu i stroje a vymyslel spoustu úchvatných živočichů i mašinek. 192 minut uteče rychle a působí jako dvě hodiny. Třetí díl je nutný a nejspíš nebude nudný. Dvojka není nastavovaná kaše nebo prázdná exhibice, je to triumf geniálního vypravěče či přesněji světotvůrce. O detailech příběhu či smyslu technických řešení jde diskutovat, ale ne o tom, že Cameron vynalézá budoucnost kinematografie.

Film Karla Kachyni z roku 1959 patří mezi klasiku československé kinematografie. Král Šumavy je natolik působivý, až zakrývá svou bolševickou ideologii. Nová, třídílná verze Davida Ondříčka pro televizi Voyo je otevřeně antikomunistická.