Opravdu mizerné filmy, které v kinech vydělaly pohádkové peníze
Za každým filmem stojí mnoho úsilí a pro samotné tvůrce je finanční úspěch odměnou, které se snažili jít ze všech sil naproti. To ale nic nemění na faktu, že pohádkové příjmy, bohatě vyvažující obětované náklady, jsou občas spíše důsledkem kulturního trendu a šťastného marketingu nežli ohromujících filmařských kvalit. Následující desítce filmů se povedlo v kinech suverénně uspět a nejméně pětkrát znásobily své uváděné rozpočty (v rekordním případě dokonce takřka 13tisíckrát!), tudíž mohli být všichni zainteresovaní včetně investorů a studií nadmíru spokojeni - přesto se o nich ale nedá říci, že by šlo o filmy dobré, využívající nabízené filmařské možnosti vysoce kreativním způsobem nebo vyprávějící skvělý inspirativní příběh. Ba naopak, jakožto jediný autor článku na nich osobně neshledávám zajímavého takřka nic a jejich kasovní triumfy pouze s obdivem respektuji - jen z trochu jiného hlediska, než jaké skýtá umělecký přínos.
V tomto speciálním případě je třeba uznat, že Záhada Blair Witch představuje pro nemalou část diváků zcela pochopitelný kult. Se zohledněním příjmů a nákladů jde dokonce o druhý nejvýdělečnější film historie, který na sklonku minulého tisíciletí zažehl enormní zájem o hororový subžánr 'found footage', založený na ruční kameře a dojmu skutečné události, prezentované skrze takřka dokumentární formu. Ohromující zisk je ale spíše výsledkem vychytralé marketingové strategie, která v době, kdy byl internet stále ještě v plenkách, propagovala natočený materiál jako reálný i pomocí tehdy těžko vyvratitelných internetových fake-news. Lidé se tak hrnuli na děsivý záznam zmizení tří studentů, o němž informovaly falešné zprávy, a vlastně se nedá říci, že by tomuto vnucovanému dojmu výsledný materiál protiřečil - je totiž velmi naturalistický a také nesnesitelně nudný, vyvolávající starost o postavy snad jen v posledních pěti minutách. Jde o ukázku perfektního využití soudobého mediálního vlivu, ale o velmi slabou filmařinu, kde vyloženě absentuje nějaké vedení pozornosti nebo kreativní práce s vytvářením napětí - v tomto ohledu strčili Blair Witch do kapsy daleko důmyslnější nástupci jako REC nebo Monstrum.
Na adaptaci knižního bestselleru o zvláštním sexuální hašteření bylo už předem nahlíženo skepticky a vlna negativních až výsměšných reakcí se zřejmě dala očekávat. To ale vágnímu a sterilnímu snímku vůbec nezabránilo, aby v kinech předvedl parádní jízdu a vyšlapal cestu pro dvě pokračování. Vypadá to, že mužská polovička snad každého teenagerského páru si tuhle šíleně křečovitou romanci s topornými herci a nudnou režií musela poslušně vytrpět. Přístupnost od patnácti let navíc kreativitu tvůrců nijak nerozparádila a snímek může vděčit opravdu jen věhlasné knižní předloze za to, že po něm i týden po premiéře ještě štěkl pes.
Na celé Stmívání je pochopitelně v módě nadávat a chudák Robert Pattinson se musí tak dřít, aby ze sebe upírskou škatulku smyl. Ale zatímco talentovanému herci už většina z nás dávno odpustila (i kdyby jen za Dobrý časy a za Tenet), hororová romance pro teenagery už pohrdání asi neunikne. V seznamu by mohl být uveden vlastně každý jeden díl, ale právě velké a drahé vyvrcholení vydělalo vůbec nejvíce peněz a potvrdilo vzácný paradox - jak může trvale růst zájem o filmovou sérii, která není zajímavá ani na úrovni jednotlivých dílů, ani jako dlouhodobě rozvíjený celek. Ani Bill Condon, režisér několika skvělých filmů, nedokázal pozvednout vyprázdněný a do prázdna směřující děj, převážně mdlé herce a všudypřítomnou rádoby-osudovou naivitu. Úspěch tomu přeji, ale moc ho nechápu - a na důkaz toho přeci jen dojde ještě na jednu zmínku.
Druhý díl série měl oproti vyvrcholení méně než poloviční rozpočet a jeho závratné tržby daly značce Twilight definitivně razítko kasovní senzace. Pokud souhlasíte s tím, co bylo uvedeno výše, můžete si to v klidu převést i sem. Jen s tím drobným rozdílem, že Nový měsíc je ještě o něco stupidnější a nesnesitelnější podívanou pro opravdu úzký okruh diváků.
Po završení celkem oblíbené trilogie, nakopnuté parádním úspěchem a poctivým řemeslem jedničky, přišlo resetující třetí pokračování - došlo k přeobsazení, do projektu se nalilo přes 200 milionů dolarů a diváci přisypali nazpátek ještě o 900 mega více. Takže spokojenost, která možná nikoho nepřekvapí. Překvapující je pouze s ohledem na kvalitu, kterou nám destruktér Michael Bay opět naservíroval. Asi jsem předpojatý, protože ta představa mláticích se plechových konzerv mi vždy přišla hrozně nepřitažlivá, ale Zánik je stejně mimořádně zdlouhavým a nudným blockbusterem, v němž třeskutá a vizuálně pěkná akce nemůže zastínit stupidní béčkový příběh a dialogy jak z devadesátých let. On je Michael Bay vůbec zvláštní režisérská ikona - vyprávět rozmáchlé příběhy neumí a postavy pod jeho dohledem moc neožívají, ale většinou si zkrátka dokáže vybrat marketingově přitažlivé projekty a hloupému dění dodat nezpochybnitelný audiovizuální šmrnc. Zde ho však ambice už přerostly a dvouapůlhodinová pětka tomu moc nepomohla.
U Záhady Blair Witch jsem zmiňoval, že s ohledem na příjmy a náklady jde o druhý nejvýdělečnější snímek vůbec - nyní se můžete seznámit s tím prvním. Found footage horor za pár dolarů zná dnes každý a šlo o fenomén, který definitivně nastartoval éru duchařských lekaček, nočního vrzání dveří a odtahování prostěradel. A přestože se tomu nedá upřít jistá efektivita a trochu kreativnější snaha o strašení, limity dané primitivní statickou formou opět vítězí a celé Paranormal Activity je většinou jen o čekání na dvě vteřiny něčeho, co nás má přimět čekat dalších deset minut. Na poprvé to možná trochu funguje (a atmosféře v kině je jistě snadné podlehnout), ale když se nad tím zamyslíte, k obdivování vám kromě nízkého rozpočtu nezbyde zhola nic. Určitě k tomu nechovám žádnou zášť a beru to jako další nevyhnutelný krok v náhlém duchařském boomu, ale raději si znovu pustím všechny filmy Jamese Wana, které nabízí i příběh a autorský dotek.
Žlutí sympaťáci se stali kulturní značkou díky vedlejším rolím v úspěšném filmu Já, padouch a bylo jen otázkou času, kdy dostanou vlastní celovečerní origin. Došlo k tomu dva roky po Já, padouch 2 a rodiny s dětmi vzaly kina dle očekávání útokem. Mimoni se zařadili mezi vůbec nejvýdělečnější filmy celé dekády a žluťásci se vyřádili stylem, který malým dětem nepochybně vyhovoval - hůře už většině dospělých, jimž tvůrci naservírovali hloupoučký příběh s nesoudržnou kostrou. Většina drahých animáků z posledních let a vlastně i všechny klasické disneyovky skrývají mezi morálními poučkami i spoustu humoru pro odrostlé publikum, ale Mimoni jen roztomile žvatlají a pobíhají a je okamžitě zřejmé, že větší než krátkometrážní formát prostě neutáhnou. A nevěřím, že se to nějak změní v chystaném pokračování - jsem jen zvědavý, jestli žlutá síla i po letech opět zaplní kinosály v takové míře.
Završení trilogie bylo pro zeleného dobráka zcela logickým tahem - první dva díly nejenže vydělaly, ale lze je s čistým svědomím označit za skvělá dobrodružství pro celou rodinu, v nichž si to svoje jistě najdou ti nejmenší i ti nejstarší. A jelikož mám jedničku i dvojku moc rád, těší mě, že Shrek Třetí v kině nepohořel - velmi mě však mrzí, jak strmě v něm klesla úroveň zábavy, filmových odkazů a vůbec všeho, co předchůdce vymanilo ze stínu Pixaru. Omšelý příběh s otravným princem Krasoněm a zcela hloupými novými hrdiny nemůže zachránit ani jindy skvělý Shrek, spoutaný ve fádním dětském uchopení, ani jindy neskonale vtipné vedlejší postavičky, které jsou odstrkované a snad i do počtu. Takhle zapomenutelný a nudný film nemohl po našlapaných předchůdcích čekat snad nikdo, takže jsou velmi pěkné tržby (byť s velkým rozpočtem) nepřekvapivé.
Devadesátá léta Eddiemu Murphymu vůbec nějak neprospěla, ale až roku 1996 se definitivně rozhodl, že své narcistické herecké ego zaprodá 'typické americké rodině' se zažívacími potížemi a nadměrnými tělními proporcemi. A k dobru mu lze připsat, že zatímco kdokoli jiný by si ukrojil leda tak nehoráznou ostudu, Murphyho komediální hvězda lidi do kina přitáhla a Zamilovaný profesor si ukrojil také více než solidní peněžní obnos. Byť byl rozpočet celkem vysoký, pětinásobné příjmy vše bohatě splatily a ukázaly, nakolik pitomé, laciné a nechutné komedie mohou v zámoří krásně zbohatnout. Oproti pokračováním je možná tenhle díl v pohodě snesitelný a sem tam vypadne vtipná hláška, ale jinak se jedná o důkladný začátek konce kdysi oblíbeného komika, z něhož se stala jedna z hlavních tváří Zlatých malin (oficiální antioscar).
Z pohledu samotných zisků vlastně chudý příbuzný výše uvedených titulů. Jenže vrazit do dalšího filmu o vymítání ďábla jediný milion a nechat si od kinařů vyplatit stokrát tolik není úplně marné a Ďábla v těle to rozhodně řadí k těm nejvýdělečnějším filmům vůbec. A přitom jde o další příklad manipulativní found footage formy, v níž se toho za 80 minut mnoho neodehraje a jedinou devízou je správně vybledlý a depresivní obraz. Snímek v podstatě nijak nekončí a vlastně už k němu nemám co dodávat - snad jen krátké postesknutí, že podobný úspěch nezaznamenal třeba stokrát zábavnější a vynalézavější Lovec trolů. Ale i v tom je kinematografie krásná - v nevědomí, co těm zmlsaným spotřebitelům vlastně zachutná.