Recenze: Americká fabrika aneb Když se kapitalismus střetává s komunistickým hybridem
Oscarem oceněným dokumentem Americká fabrika navazuje režisérská dvojice Julia Reichert a Steven Bognar na svůj předchozí dokument Poslední automobil: Konec továrny General Motors (2009), který spravoval o zmíněném zavření továrny General Motors. Aniž to Reichert a Bognar očekávali, mohli díky narůstajícím čínským investicím v USA pokračovat v mapování příběhu dělnické třídy, odehrávajícím se v jejich rodném městě.
Americká fabrika: Trailer
Ještě před obdržením Oscara se jako nadmíru funkční marketingový tah projevila spolupráce s produkční společností Higher Ground Productions, za jejímž symbolickým názvem se skrývají manželé Obamovi. Jejich spojení s dokumentem dopomohlo rozvířit vody i ne čistě filmové, a ač se tvůrci dušují, že bývalý prezidentský pár projekt zaštítil až po jeho dokončení a do výsledné podoby tedy nezasáhl, objevují se vášnivé hlasy, které dokument apriorně odvrhují prohlášeními, že Obama pro své politické agitování jen zvolil jiné médium. Nehledě na pozadí vzniku právě Americká fabrika zmírňovala trpkou porážku Netflixu na udílení Oscarů, kde ze slibných 22 nominací proměnil pouhé dvě.
Při příjezdu čínský miliardář a současně CEO společnosti Cchao vysloví svou lásku k městu Dayton a viceprezident americké odbočky Dave na jeho projev naváže neméně optimisticky slovy: „Budoucnost je slibná, vážení,“ přičemž neopomene vyzdvihnout tradici, která se line od prarodičů vyrábějících lednice a auta přes přítomné posluchače až k jejich dětem, jež v budoucnu zastanou místa v továrně po svých vysloužilých příbuzných.
Nedlouho po idylických proslovech vyvstávají první komplikace v podobě umístění vrat nebo požárního hlásiče. Přesto zprvu všichni zachovávají dekorum a svůj nesouhlas tiše demonstrují povzdechnutím nebo zkoumavým pohledem.
1. polovina snímku, nesoucí se v duchu ohledávání cizí kultury, nejenže kumuluje nahlas nevyslovené neshody, ale také úsměvně vyobrazuje různé cesty, kterými občané dvou velmocí vykračují k poznání druhých. Na čínské straně jsou dělníci podrobováni školením, které jim přibližují americké kolegy včetně jejich způsobu života. Společně s bezvýraznými tvářemi čínských posluchačů divák pobaveně sleduje přednášející, jak Američany s jistotou v hlase představují skrze jejich velká a pohodlná auta jako neformální, upřímné, ale taky příliš sebevědomé a líné. Své kulturní vhledy šperkují třeba informacemi o tom, že tady o prezidentovi dokonce mohou vtipkovat, nebo že nejlepší možností k navázání dobrých styků s Američany je držet se hesla „drbej osla po srsti.“
Američané na druhé straně vbrzku poznávají jednak kruté pracovní podmínky svých kolegů (12hodinové směny, volno 1 den v měsíci, 2 roky v cizí zemi bez nároku na zvýšení platu), jednak jejich nepřirozenou výkonnost, kterou žel bohu vyžadují i po nich. Ostrůvkem solidarity je pak ryzí přátelství Roba a Wonga, kteří svůj vztah utužují i společně stráveným Díkuvzdáním, zdokumentovaným na fotkách, kde Číňané s chlapeckou rozverností třímají zbraně, v Číně nedostupné.
S vyostřujícím konfliktem se radikalizují i řešení. Domácí dělníci brojí proti nedostatečné bezpečnosti a dovolávají se svých práv u odborů, které totalitním komunismem odchovaný předseda Cchao naproti tomu kategoricky odmítá. Američané se nadále ohromují pracovnímu zápalu chabě vykoupenému nízkým platem, zatímco Číňané se nepokrytě lámou smíchy, že by jejich tlustí kolegové byli ochotni pracovat v sobotu.
Vzniklé problémy však nelze přisuzovat té či oné straně. Když se střetává západní kapitalismus s východním kapitalisticko-komunistickým hybridem, na vině je nakonec prostá a univerzální ješitnost a předsudečnost. Zvolená metoda čistě observačního (založený na pozorování) a formálně neokázalého zpracování spatřuje ve své nestrannosti největší trumf i úskalí. Objektivita umožňuje nahlédnout situaci z širší perspektivy, v níž se i původně chladný čínský miliardář proměňuje ve zklamaného starce, bilancujícího nad správností svého celoživotního úsilí. Naopak limity daného rozhodnutí se obnažují v závěru filmu i při rozhovorech s režiséry. Distancovanost zamezuje jak černobílému hledání zla, tak naneštěstí i hledání východiska či názorovému vymezení. Při tázání se na svízelnou situaci ve středozápadním regionu tedy režiséři jen bezradně krčí rameny.
Svým časosběrným portrétem živoucí továrny v každém případě vynesli do éteru unikátní záběry, při nichž se na povrch dere otázka, proč filmovaní kameru připustili. Jedinečným vkročením do zapovězených tajů je výjezd amerických pracovníků do Číny za účelem inspirovat se. Není jasné, zda se smát, nebo hrozit při pohledu na čínské manažery, svorně zpívající o upřímnosti, nebo na rozkošné šikmooké slečny, hupkající na slova „inteligentní a štíhlá výroba“. Kouzelnou mystifikaci Američané neprohlédnou, nýbrž se do ní s chutí vnoří a se slzami v očích výlet komentují slovy: „Jsme jedna velká planeta. Svět se poněkud rozdělil. Tvoříme ovšem jednotu.“
Přestože dokument po celou dobu nenudí a výmluvně odhaluje důsledky globalizovaného světa, opěvování nezasluhuje. Postrádá směřování, tezi, jež by ho vynesla nad pouhá konstatování. Namísto aby stereotypy cupoval, spíše je mimoděk podporuje. Číňané nadále zůstávají mírně bezcitní a až zrůdně pracovití, kdežto Američané směšně patetičtí a (stejně jako my) blahobytem zlenivělí. Než ti šikovní pracanti expandují k nám (prezident se o to postará), mohli bychom si zatím zkrátit čekání natočením remaku Americké fabriky, v němž nová továrna Škodovky zaměstná ve stejném poměru Čechy, Slováky a Romy. A řídit to bude Vietnamec.