Halloweenský tip pro otrlé: Nejkrvavější a nejvtipnější horor všech dob od režiséra Pána prstenů dráždí bránici i žaludeční šťávy

Hitchcockův legendární horor Psycho pravděpodobně znáte. Psychicky hendikepovaný Norman Bates v něm vraždí návštěvnice motelu, nad nímž se tyčí sídlo obývané Normanovým celoživotním věznitelem, jeho matkou. Nyní si Batese představte jako nesmělého a groteskně vystupujícího ňoumu Lionela, jehož komandující matku v zoo pokouše krysí opice a učiní z ní rozkládající se zombie. Vzorný syn, jemuž do života, hnána karetním výkladem své babičky, právě vstoupila první žena, zombie matku zásobuje sedativy a její žalostný stav před světem tají. Nákaza se ovšem rozšíří a v domě, kde se protagonista pokouší infikované nemrtvé ukrýt, se schyluje k nejkrvavějšímu večeru filmových dějin.

Režiséra Petera Jacksona dnes publikum velebí jako tvůrce Pána prstenů, King Konga, Hobita a čerstvě také vyčerpávajícího dokumentu o pozdní éře kapely Beatles. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let ale tenhle nadšenecký Novozélanďan natáčel morbidní a brutální hororové komedie, v nichž se mísily ty nejpokleslejší prvky tehdejší béčkové tvorby. Už v jeho debutu Vesmírní kanibalové z roku 1987 se lidem trhaly končetiny a vyřezávaly vnitřnosti, ovšem Jackson mířil se spoluscenáristy Fran Walsh a Stephenem Sinclairem ještě výš. Případně níž, pokud vám představa záměrně přemrštěného násilí neevokuje vysoké umění.

Trojice tvůrců, která se později podepsala i pod kultivovaného Pána prstenů, si vysnila krvavý zombie film, jehož extrémnost by ale sloužila výhradně k zábavě. Černohumorné prvky ostatně sálaly nejen z Vesmírných kanibalů, které Jackson stvořil na koleni s pomocí přátel, ale také z následného loutkového muzikálu Meet the Feebles. V porovnání s Braindead ale dosavadní režisérova tvorba vyznívala jako instruktážní video Boba Rosse.

Jackson už se v rodné zemi těšil určitému renomé a mohl pracovat s rozpočtem tři miliony dolarů, který mu poskytly společnosti WingNut Films a Avalon Studios Limited a také novozélandská filmová komise. Rozhodl se natáčet ve formátu super 16 mm, čímž ušetřil finance na to nejdůležitější – různorodé a strhující vizuální efekty. Těch je šílený snímek plný a jejich využívání vybočuje snad ze všech soudobých praktik. Tvůrci se evidentně inspirovali osmdesátkovými monster filmy jako Věc, Moucha či Re-Animator, stejně jako klasickými zombie horory Úsvit mrtvých a především Návrat oživlých mrtvol, který rovněž nešetřil nadhledem a vtipem.

Braindead ale skýtá ojedinělou zkušenost. Děsivé výjevy, kdy jedné postavě napůl vytrhnou z těla páteř, jež se poté nad zombifikovaným tělem i s hlavou vznáší, střídají scény s oživlou vylučovací soustavou, která chňape po hrdinovi a současně za specifického zvuku stále upouští zkažené žaludeční plyny. Jackson nenechává v jediné chvíli nikoho na pochybách, že film nemáme a nesmíme brát vážně. Předkládá čirou parodii na zombie subžánr, která shodou okolností zašla dál než jakýkoli jeho seriózní zástupce.

Speciální efekty tvoří miniatury, rozpohybované trhaným stop motion jako od Raye Harryhausena, umělé, často voskové končetiny, galony umělé krve (ve finální sekvenci se jí údajně prolilo 300 litrů) nebo loutky. Pod domem, v němž se většina příběhu odehrává, měli zbudovaný prostor loutkáři, kteří manipulovali s některými oživlými končetinami. Nejlepším příkladem jejich práce je neposedné zombie dítě, které vzejde ze sexu mezi dvěma nemrtvými a všem pořádně zatápí. V pověstné sekvenci, která ostří hrany parodie až za únosnou mez, se Lionel vydává s tímto tvorem na procházku s kočárkem. V parku plném přihlížejících maminek a postarších dam se fyzicky abnormálně silný a nezranitelný zombie potomek vzbouří a Lionel jej musí krotit ranami pěstí a kopanci, což v okolí vyvolá šok. Jackson v té chvíli pochopitelně vychází z předpokladu, jak příšerné by takové zacházení bylo s opravdovým batoletem.

Jenže v Braindead, kde se nic nebere vážně a zombíci jsou kusy masa na krvavou porážku, se publikum těmto obvykle tabuizovaným věcem směje. Samotné dítě už ostatně ošklivěji a méně lidsky vypadat nemůže a film občas přistupuje k zombies i hezky – konkrétně Lionel, jenž první infikovanou čtveřici doma dokonce krmí lžičkou.

Humor místy sází na absurdní situace, jakou představuje například společná večeře obyčejných lidí s rozkládající se Lionelovou matkou, jindy spoléhá na překvapivé zapojení dalších žánrů a bourání obvyklých stereotypů. Z místního kněze se tak tváří v tvář nemrtvým stává kung-fu přeborník, jenž jim hodlá „nakopat zadek ve jménu pána“.

Mnohé bude tato šílená změť nápadů a násilí i dnes pouze znechucovat. Je pravda, že tvůrci občas propadají buranství a teatrálnosti. Postava Lionelova strýce, lačnícího po sestřině pozůstalosti a také po Lionelově přítelkyni, představuje opovrženíhodnou karikaturu násilníka, jehož vystupování vyznívá i v takové parodii nevhodně. Většinou se ale pozornost upíná na sympatického nemotoru Lionela a jinak neznámý herec Timothy Balme na této postavě odvádí skvělou práci. Věčně znepokojeného smolaře vystihuje každým gestem a svou mimikou ještě zvýrazňuje slapstickovou náturu, která prozažuje každou inscenací. Kdyby měl se zombíky pomocí zahradní sekačky bojovat Buster Keaton, mnohdy by jistě předvedl podobné fyzické kousky (byť se svým kamenným výrazem).

Snímek vyšel 12. února 1993 také ve Spojených státech pod názvem Dead Alive, bohužel bez větší odezvy. V roce, kdy Jurský park představil světu počítačem generované efekty, se stal Jacksonův film ozvěnou zastaralého přístupu. Nikoli ovšem přežitého – nesestříhaná verze Braindead se sice v zemích jako Německo, Jižní Korea nebo Finsko nesměla legálně šířit, ale v dalších částech světa se film těší kultovní pověsti. Kritici už v době uvedení převážně rozpoznali Jacksonovy záměry a také jindy striktní cenzurní orgány Velké Británie dovolily snímek promítat, neboť uznaly čistě parodický rozsah násilí.

Že Živé mrtvé nelze odbýt jako pokleslý splatter (označení pro horory orientované na tvrdé násilí), ostatně dokazuje jejich nehynoucí obliba a také pozdější profesní úspěchy těch, kteří se na filmu podíleli. Společnost Wētā Workshop, která dohlížela na výrobu speciálních, převážně pak praktických efektů, v devadesátých letech přesedlala na digitální triky a kromě trilogie Pán prstenů nadělila působivou vizuální podobu třeba velkofilmům jako Master & Commander: Odvrácená strana světa, Poslední samuraj, Avatar nebo Blade Runner 2049.

Peter Jackson minulý rok v rozhovoru pro Uproxx prozradil, že snímek projde restaurací do formátu 4K. Remasterované vydání má být hotové brzy, ovšem od loňského listopadu jsme žádné další informace neobdrželi. Fanoušci a fanynky ale jistě baží po tom, aby mohli nejkrvavější lázně v dějinách filmu konečně vidět v dokonalé kvalitě. Zkrácenou verzi můžete zdarma zhlédnout na YouTube, případně se musíte porozhlédnout po DVD či blu-ray edicích.

Česká televize ukrývá jeden ze svých nejlepších dokumentárně vzdělávacích pořadů jen na webu a nevysílá ho celoplošně. Osmidílná Kronika orgasmu o dějinách sexuologie v Československu bude bavit mladší i starší publikum.