Remaky nás mohou nudit i znepokojovat. Bude jich ale ještě víc

Originál, nebo remake? Na internetu jsou k nalezení spousty článků srovnávajících původní verze slavných děl s jejich předělávkami, další možností jsou samozřejmě i žebříčky nejzdařilejších remaků. Z těchto vděčných disputací vycházejí nejlépe ty remaky, které co do věhlasu či kvalit překonaly svůj originál takovým způsobem, že dle všeobecného povědomí se ani nejedná o remaky.

Legendární snímky jako Nelítostný souboj, Věc, 12 opic, Dannyho parťáci, Pravdivé lži či Čaroděj ze země Oz může leckdo zařadit přece jen o trochu výš než třeba Zjizvenou tvář, Sedm statečných, Casino Royale, Insomnii či Úsvit mrtvých. Ve všech případech se jedná o remaky dřívějších snímků, o druhé skupině titulů to však ví mnohem víc z nás. Skutečně to však snižuje jejich kvality?

Pokud se chceme dopátrat věrohodných dat, narazíme na zásadní nejednoznačnosti kolem toho, jaké filmy lze do výběru zahrnout. Vývoj počtu remaků napříč časem se tak nejčastěji sleduje na vzorku kasovně úspěšných titulů a procentuálním zastoupením předělávek.

Touto velmi selektivní logikou se nejčastěji dobíráme závěrů, že se počet remaků i sequelů skutečně neustále zvyšuje – alespoň tedy mezi divácky nejúspěšnějšími snímky. V závislosti na metodice to však není podmínkou: kupříkladu filmový analytik Stephen Follows se dopracoval k poměrně překvapivému zjištění, že počet úspěšných remaků se mezi lety 2005 a 2014 snížil – mezi stovkou nejvýdělečnějších snímků v kinech se v roce 2005 nacházelo hned 17 remaků, zatímco o dekádu později pouze pět.

Nečekaný výsledek může vysvětlit, že hranice mezi remakem, rebootem, spin-offem, sequelem či adaptací literární předlohy jsou leckdy nejasné, a tak ve Followsově výběru chybí snímky, jež bychom přirozeně za remaky nejspíš označili (třeba Total Recall z roku 2012). Především je však třeba zmínit nezanedbatelný růst sequelů, jež s remaky a rebooty rovněž souvisí – úspěšný remake tak může odstartovat novou sérii, která se ale už dále počítá mezi pokračování, nikoli mezi předělávky.

K podobným závěrům došla i analýza webu musicMagpie, která zahrnula 1438 filmů z let 1902 – 2019. Nejpopulárnější byly podle ní remaky na počátku milénia, zato v minulé dekádě se jich natočilo o něco méně. V průměru trvá hollywoodským studiím 23 let, než natočí novou verzi osvědčené klasiky – což odpovídá generační obměně, aby si mladí diváci a divačky mohli vychutnat úspěšný příběh s hereckým obsazením, jež je jim blízké. Nejvíce se přitom remakují dramata, následovaná komediemi, romantickými snímky a horory.

Za zmínku stojí, že nejčastěji remakovaným hollywoodským filmem je v rámci tohoto vzorku Vánoční koleda podle předlohy Charlese Dickense. Od první filmové verze z roku 1935 bylo natočeno sedm zřetelných remaků (včetně realisticky animovaného pojetí Roberta Zemeckise s Jimem Carreym v hlavní roli), přičemž neoficiálních či výrazně upravených adaptací je ještě více– při započítání toho, jak se Dickensova předloha objevila třeba ve světě šmoulů, Flinstonů, muppetů či Bugse Bunnyho, se dostáváme k číslu kolem 50 remaků (či přesněji adaptací)...

Z hlediska hodnocení na mezinárodní databázi IMDb jsou pak remaky v průměru o 1,85 bodu (na desetibodové škále) horší než originály. Největší rozdíly v hodnocení zaznamenala protidrogová klasika Reefer Madness, jejíž původní verze z roku 1936 (v rámci Festivalu otrlého diváka nazvaná Mařena šlukuje) se dočkala o 3,4 bodu nižšího hodnocení od publika nežli remake z 2006 s názvem Tráva. Naopak titul nejnenáviděnějšího remaku si dle této studie vysloužila americká verze Nedotknutelných s Bryanem Cranstonem a Kevinem Hartem. Film z roku 2017 se dočkal o celých 4,9 bodu horšího hodnocení nežli chválený francouzský originál.

A právě poslední zmíněný trend potvrdila i studie z roku 2019 pod vedením analytika Jamese Barnese. Vycházela rovněž z dat IMDb, podle nichž se v 91 procentu případů dočkala původní verze lepšího hodnocení než novější předělávka. Zdá se tedy, že filmoví fanoušci preferují originály ještě ve vyšší míře než recenzenti – ti podle dat ze serveru Metacritic ohodnotili lépe „jen“ 87 procent původních děl.

Odborná i laická veřejnost tedy zřejmě dávají přednost klasikám, ovšem uvažování studiových pohlavárů rozhodně není liché – přestože divácká obec leckdy neodchází z kina zcela uspokojená, utratit peníze za lístek se nebojí; tedy alespoň v předcovidové době.

K tomu dospěl i výzkum z roku 2014, podle něhož nejsou remaky nutně výnosnější než originální snímky, avšak snižují finanční rizika. Jinými slovy, studia vcelku dobře dovedou odhadnout komerční potenciál své značky, a pokud se rozhodnou pro produkci remaku, projekt bude fiskálně úspěšný s větší pravděpodobností než v případě těžko čitelné novinky.

Tato studie navíc identifikovala faktory, které činí z nějaké značky ideálního adepta na remakování. Užitečné je, když je původní snímek známý tak nějak středně: málo známá díla z podstaty věci nikoho nezajímají, naopak věhlasné značky mají kolem sebe pravděpodobně vytvořené silné jádro fanoušků, kteří nové pojetí spíše odmítnou (jak ukazují třeba problémy s univerzem Hvězdných válek v poslední dekádě).

Dále se hodí, když od premiéry originálu uběhlo 11 až 30 let, což podtrhuje zmíněný poznatek o generačním posunu; starší díla totiž bude znát nepříjemně malé množství diváků a divaček. A z hlediska žánru se nejvíce vyplatí remakovat horory, což se v praxi také dost často děje – obecně platí, že dává smysl předělávat zástupce těch žánrů, jež jsou více závislé na technologiích a způsobu natočení: nová verze konverzačního dramatu nemusí být nutně lepší než ta půl století stará, ale díky technologickému pokroku je spíše vzácné, aby nový horor nevypadal atraktivněji než jeho předchůdce.

Zdá se však, že vytvoření remaku navzdory obecnému předpokladu není „pouze“ převyprávěním stejného příběhu s jinými herci a v jiném prostředí – často se totiž může změnit i samotné téma. Trio filmových teoretiků z Belgie v tomto duchu zkoumalo tamější úspěšný snímek Hasta la vista! z roku 2011 a jeho o pět let mladší nizozemský remake Adios Amigos. Přestože obě road movie odlehčeně pojednávají o trojici handicapovaných mladíků, kteří se snaží přijít o panictví, drobné rozdíly napomáhají vytváření výrazně odlišného dojmu.

Zatímco v belgickém originálu jsou patrné politické podtóny, specificky navázané na daný sociokulturní kontext, nizozemská verze je vypouští a soustředí se spíše na rozvíjení vulgárního humoru. Podobných rozdílů by šlo najít samozřejmě víc. Důležité je však uvědomění, že remaky stejně jako původní filmy nevyhnutelně odrážejí sociální kontext dané země a doby. Většina diváků a divaček se tedy v případě remaků nejspíš spokojí s lákavějším audiovizuálem a oblíbenými hereckými tvářemi, ale vzájemné srovnávání verzí může být velmi přínosné z hlediska proměn v (nejen filmové) kultuře.

Po všech těch číslech a výzkumech se můžeme na remake podívat taky z poněkud spekulativnějšího pohledu. Ikonický myslitel a postrach otorhinolaryngologů Slavoj Žižek totiž v rámci své analýzy tvorby Alfreda Hitchcocka hovořil o tzv. ideálním remaku. Tím podle Žižeka pohříchu nebylo devadesátkové uchopení Psycha od Guse Van Santa, kvůli své konzervativnosti vlastně velmi odvážné. Nápad natočit záběr po záběru stejný snímek, jaký bezmála o čtyři dekády dříve vytvořil Hitchcock, je totiž na první pohled předurčený k neúspěchu. Van Santovi byl vyčítaný komerční kalkul, reálně se však spíš jednalo o experiment – experiment, který podle Žižeka z kasovního i kritického hlediska pohořel hlavně proto, že nebyl dostatečně důsledný.

Není totiž možné natočit tentýž film podruhé zcela totožně, a tak pokud by se Van Santovi podařilo držet Hitchcockovy předlohy ještě o poznání urputněji, čelili bychom znepokojivému efektu dvojníka, který dobře znají třeba fanoušci Lynchova Městečka Twin Peaks. Kopie je na první pohled stejná jako originál, avšak publikum dokáže cítit, že něco je špatně, jinak. A tak čím více by byl film stejný, tím zřetelněji by jeho jinakost působila.

Pěkně to vystihl třeba Joseph Stefano, scenárista původního i nového Psycha, jehož na remaku zarazil zdánlivě těžko představitelný fakt, že přestože postava Marion (v původním filmu ztvárněná Janet Leigh, v remaku Anne Heche) vyslovuje tytéž repliky, budí dojem zcela odlišné osobnosti. Zatímco Leigh se díky citlivému vyobrazení nečekané oběti dočkala své jediné oscarové nominace, Heche si kvůli chladnějšímu, odtažitějšímu pojetí postavy vysloužila nominaci na Zlatou malinu.

Něco podobného je patrné i ve dvou dalších příkladech, jež se v tématu remaků nabízejí. Michael Haneke natočil v roce 1997 home invasion klasiku Funny Games, jež dodnes nesmí chybět v žádném žebříčku zlých, nihilistických a krutých filmů. Přesně o dekádu později sám přišel s remakem, který se pyšnil nejen vyšším rozpočtem, ale i hvězdným obsazením – trpící manželský pár ztvárnili Tim Roth a Naomi Watts, jednoho z jejich mučitelů si zahrál Michael Pitt.

V tomto případě se však na rozdíl od Psycha jednalo o přiznaně komerční či spíše divácký důvod: Haneke od začátku chtěl, aby jeho kritiku mediálního násilí vidělo především americké publikum, a právě toto byl způsob, jak k němu dílo dostat. Remake je oproti originálu vizuálně vyhlazenější a i přítomnost známých tváří v nás vzbuzuje očekávání, že se události vyvinou jinak než v původním filmu – vždyť Hollywood nenechává své hrdiny umírat s takovou lehkostí jako bezohlednější evropská kinematografie, že? Omyl, Haneke nebere rukojmí ani na jedné straně oceánu. Toto zjištění je však kvůli našim očekáváním bolestnější u remaku než u původního snímku a ani k tomu není potřeba příběh či jeho podání jakkoli měnit.

Dalším zástupcem kategorie podivných téměř dvojníků je italská konverzačka Naprostí cizinci z roku 2016, jež si díky obrovskému diváckému úspěchu vynutila během následujících let vznik více než dvou desítek regionálních mutací. Po covidových odkladech se v březnu loňského roku dostala do našich kin i česko-slovenská verze s názvem Známí neznámí.

Mohlo by se jednat o výživné sousto pro velmi trpělivého výzkumníka, který by všechny národní verze zhlédl a následně popisoval dílčí rozdíly – a co k nim pravděpodobně vedlo. Přestože jsou totiž v tomto případě důvody k natáčení jazykových mutací čistě komerční, všichni filmaři museli některé vtipy inovovat a přizpůsobit specifikům daného regionu. Desítky remaků jsou tedy bohatou studnicí národních rozdílů a něčím motivovaných tvůrčích rozhodnutí.

Přestože většina z nás na hojnost remaků nadává, najdou se i tací, kteří by ještě přitvrdili – pokud mezi ně patříte, můžete vyzkoušet podcast Ideal Remake, zaměřený na hypotetické remaky slavných děl; samozřejmě včetně rozborů toho, co by v novém uchopení ikonických snímků nemělo chybět. Tak či onak nám však zřejmě nezbyde nic jiného než se se samozvaným trendem smířit.

Podle filmového vědce Matthewa Jonese je však pouze iluzorní, že by se současná situace výrazně odlišovala od minulosti. Remaky vznikaly pravděpodobně už v roce 1896, tedy na úplném počátku dějin kinematografie. Nejde o nic nového, spíše je možné sledovat určitá období, v nichž jsou remaky přece jen častější než jindy. To se týká především ekonomicky nečitelnějších period, v nichž je nutná větší opatrnost. Podle Jonese si zástupci studií potřebují být jistí, že dokážou zajistit zisk i v ekonomicky turbulentních časech, takže sázejí na známé příběhy a franšízy: „Kdybych v současné době hazardoval s desítkami milionů dolarů prostřednictvím investování do filmové produkce, asi bych udělal totéž.“

Vznik zdánlivě nenápaditých remaků však paradoxně umožňuje i určitý rozvoj kreativity – bez ohledu na výše uvedené možnosti, jak tvořivě mohou filmaři k převyprávění téhož příběhu přistoupit, totiž finanční jistoty přesvědčí studiové pohlaváry, aby dali šanci jinak příliš riskantním projektům. Doufejme, že se tak skutečně stane, neboť kvůli koronavirové pandemii lze v nejbližší době (v souladu s rostoucím množstvím sequelů) očekávat i sázky na jistotu v podobě remaků – vždyť podobně Hollywood zareagoval i na pád dvojčat v roce 2001 či hypoteční krizi z roku 2008. Diváckou obeznámenost s fikčním světem, jeho postavami a tématy bychom rozhodně neměli podceňovat.

V kinech měl premiéru třetí díl Jurského světa, jenž volně navazuje na trilogii Jurský park z 90. let. Napadlo vás někdy, že dobrodružství s dinosaury je vlastně feministická antiutopie?