Lovec jelenů je zpátky v českých kinech. S Robertem De Nirem, krvavou ruskou ruletou a válečným traumatem, které přivodilo smrt desítkám tisíc veteránů

Lovec jelenů sleduje osudy trojice přátel z pensylvánských hutí Michaela (Robert De Niro), Stevena (John Savage) a Nicka (Christopher Walken), kteří se dobrovolně rozhodli narukovat do vietnamské války pod vlajkou USA. Steven ještě musí stihnout svatbu s těhotnou Angelou (Rutanya Alda), Nick se loučí s milovanou Lindou (Meryl Streep). Pod velením Michaela vyrážejí do hor na lov jelenů, stmelující záležitost party přátel žijících v neutěšeném industriálním prostředí. Po hektické noční pijatice přijíždějí vítězoslavně do Clairtonu se skoleným jelenem na kapotě otřískaného vozu.

Režisér a scenárista Michael Cimino, potomek italských přistěhovalců narozený v USA, snímek situoval do prostředí slovanských přistěhovalců (Rusínů, Ukrajinců, Rusů, možná Litevců, jak ve filmu jednou zazní), což dokládá svatební obřad v pravoslavném kostele, vybraná hudba a řada slovansky znějících dialogů v pozadí. Mladí muži se jdou bít za Spojené státy do vzdálené asijské země, kde na ně čeká nepřetržitý déšť, napalm, nářek dětí a žen, odosobněný válečný lazaret a tortura páchaná severními Vietnamci. (Na Berlinale v roce 1979 odešla sovětská delegace z projekce na protest proti tomu, jak snímek zobrazuje vietnamský lid. Následovali je Kubánci, východní Němci, Bulhaři, Poláci i Čechoslováci a dva členové festivalové poroty.)

Symbolem Lovce jelenů, který v době premiéry přivodil mnoha divákům a divačkám mimořádně nepříjemný zážitek, se stala ruská ruleta. Michael Cimino tuhle absurdní hru, při níž je v šestimístném bubínku revolveru ostrá kulka, která připadne jednomu z dvojice zajatých nešťastníků, zvolil zcela záměrně jako symbol bezmoci a absurdity války. Chtěl se vyhnout prvoplánovému zobrazení válečného holokaustu (jak to důsledně dokázal jen o rok později Francis Ford Coppola v Apokalypse).

„Vietnamská válka byla každodenně v americké domácnosti, televizi, stala se samozřejmou, automatickou, to je její největší potíž. A od toho se odvíjelo zobrazování vietnamské války ve filmech. Museli jsme se vyhnout tomu obrovskému šokujícímu holokaustu a jít na to jinak. Museli jsme přimět lidi, aby to znovu procítili, aby zmizel ten automatismus,“ vyjádřil se Cimino v dobovém interview. „Vojáci čekali v džungli, v úkrytu, v horách, nevěděli, jestli za minutu zemřou, nebo budou žít. Jak jinak to předvést divákům v autorské verzi než s ruskou ruletou...“

Ačkoliv ruská ruleta působila ve filmu ryze symbolicky, řada kritiků (byť ikonický Roger Ebert měl pochopení) a diváků autora napadala kvůli jejímu vyfabulování, protože ve válce ve Vietnamu nebyly případy jejího hraní zaznamenány. Michael Cimino přiznal, že využil cizí prvek, dozvěděl se však o tom, že ruská ruleta se hrála v asijském Singapuru. Krom ruské rulety kritici Ciminovi vyčítali i zkázonosnou scénu ze Saigonu a stáří trojice představitelů hlavních rolí.

Lovec jelenů je nejen kvůli ruské ruletě, kterou spolu musejí hrát blízcí přátelé, o poznání psychologičtější a osobnější snímek, kdy je divák hrdinům mimořádně blízko nejen fyzicky, ale i duševně. Deziluze vojáků je mimořádná, stejně jako rozklad jedné pensylvánské komunity. Vojáci, kteří se z Vietnamu vrátili, často končili život sebevraždou či předávkováním drogami. Ve výsledku šlo o desítky tisíc takových případů.

Lovec jelenů šel do kin na konci roku 1978 jako v pořadí druhý snímek pojednávající o válce ve Vietnamu a jejích následcích pro americké brance a společnost (prvním byl Návrat domů Hala Ashbyho pojatý z perspektivy ženy, která se zamiluje do válečného invalidy, zatímco si myslí, že její muž zemřel ve Vietnamu).

V té době šlo o téma, které bylo stále tabu a publikum znepokojovalo. Sloužit válečné vlajce USA kdekoliv na světě přece nemohlo mít tak dalekosáhlé negativní následky jako posttraumatický syndrom, zničená těla a rozdrásané duše potýkající se s neporozuměním okolí. Dalo by se to vzdáleně připodobnit k osudu lidí, co přežili holokaust, již se často s hrůznými zážitky nesvěřovali vůbec, a když už, tak nedlouho před smrtí a historikům, případně zástupcům dokumentaristů.

Michael Cimino do hlavní role Lovce jelenů obsadil Roberta De Nira, který se v roce 1976 představil v existenciálním dramatu Martina Scorseseho Taxikář, v němž ztvárnil odcizeného šoféra Travise, veterána z Vietnamu trpícího nespavostí, naštvaného na celou společnost. Jako symbol vygradované frustrace zde figuruje Travisovo číro, které si vyholí (a později punkerská komunita vezme zasvé), a závěrečná přestřelka, v níž zastřelí pasáka a jednoho ze zákazníků mladičké prostitutky Iris (Jodie Foster). Scorseseho Taxikář však nezobrazuje nic z toho, čím si Travis ve Vietnamu musel projít.

Lovec jelenů podává příběh tří kamarádů (inspirace knihou Ericha Maria Remarquea) v pomalém, důsledném tempu, širokoúhlém obrazu, částečně dokumentární formě a hlubokém psychologickém vhledu nejen do duší tří hlavních postav, ale i dalších aktérů. Linda v podání Meryl Streep nebo Stan ztvárněný Johnem Cazalem, životním partnerem Meryl Streep, který natáčel v závěrečném stádiu rakoviny kostí a premiéry už se nedožil, tvoří důležité dílky do puzzle pensylvánského společenství, jež rozbila válka odehrávající se o 14 tisíc kilometrů dál.

Celý štáb Lovce jelenů pak v symbolické rovině bojoval za úspěšné dotočení snímku, když se postavil za nemocného Cazalea, jehož chtěli producenti z projektu odstranit. Meryl Streep řekla, že když nebude hrát John, ona také ne. Proti se striktně vyjádřil i režisér a scenárista Cimino.

Působivost a naléhavost Lovce jelenů nemizí ani téměř 45 let od jeho první projekce. Pojednává sice rámcově o vietnamském válečném konfliktu a jeho důsledcích pro minimálně jednu generaci Američanů, dá se však vztáhnout na obecnější témata, kterými jsou síla přátelství, nerozvážná touha po dobrodružství, vyrovnávání se s extrémními situacemi a návrat, který bolí. Když se na konci Lovce jelenů v pensylvánské hospůdce potkávají staří známí a zpívají „God bless America, my home, sweet home“, je v těch slovech cítit upřímnost i zármutek, patriotismus i mrzutost, kterou symbolizují.

Člověk si mimoděk vzpomene na herce Johna Cazalea (Kmotr, Kmotr II), pro něhož byl Lovec jelenů poslední rolí, a na fakt, že Michael Cimino, filmař tzv. novém Hollywoodu, jen dva roky po Lovci jelenů natočil velkolepý výpravný propadák Nebeská brána (1980) pojednávající o osidlování Severní Ameriky, který položil na lopatky produkční společnost United Artist a zapříčinil, že si studia práci ambiciózních režisérů začala bedlivěji hlídat.

Lovec jelenů, který posbíral pět Oscarů, se ve vybraných českých kinech bude promítat v digitálně restaurované verzi do 21. září 2022.

Nový životopis o zpěváku Elvisovi Presleym má 160 minut, ale trvat by mohl klidně i déle. Je to film o rychlém vzestupu a pomalém pádu. Formálně je mnohem nápaditější než nedávná úspěšná, ale nudná Bohemian Rhapsody.