Poslední dům nalevo jsme poprvé navštívili před 50 lety. Jeden z praotců extrémní kinematografie se obtížně sleduje i dnes

Rok 1972 zřejmě zůstane v kinematografické paměti vytesaný především jako datum výroby legendárního Kmotra, ale větší roli v něm přece jen sehrálo prosakování tabuizovaných témat do mainstreamové tvorby. Nízkorozpočtováa explicitní díla jako Růžoví plameňáci nebo Hluboké hrdlo se zařezávala hluboko do popkultury – první jako esence pokleslosti a drzé satiry, druhé coby povýšení pornografie na navštěvované kinoudálosti. Uznání si vysloužilo také hvězdně obsazené Vysvobození, které prostřednictvím krutého znásilnění muže mužem polemizovalo o rozdělené společnosti či devastaci okolní přírody.

Žádný z vypsaných filmů ale neměl takový dopad na vývoj hororového žánru jako Poslední dům nalevo, který si odbyl premiéru v amerických kinech 30. srpna 1972. Jeho hlavním autorem, režisérem, scenáristou i střihačem byl tehdy třiatřicetiletý Wes Craven, jenž se postupem let etabloval jako špičkový hororový tvůrce díky Noční můře v Elm Street či Vřískotu. Za své osvědčené tvůrčí propriety ale vděčí právě nekompromisnímu debutu, v němž spojil svou čerstvě zažehnutou vášeň pro kinematografii, zkušenosti ze zákulisí filmů pro dospělé i striktní náboženskou výchovu a akademické vzdělání.

Craven vyrůstal v baptistické domácnosti, kde byly filmy zapovězené a za jejich sledování následoval výprask rákoskou. Během studia na evangelické škole objevil kouzlo dokumentárních filmů a kinematografie si jej nakonec získala. Stačil ale obdržet magisterský titul z filosofie a psaní a pracovat jako profesor anglické literatury a humanitních věd, než objevil místní artové kino a propadl cinefilní horečce.

Vychutnával si především umělecká díla evropské vlny a obdivoval tvorbu Ingmara Bergmana, konkrétně pak historické drama Pramen panny z roku 1960. Příběh o pomstě zhrzeného otce, jehož dceru pastevci znásilní a zavraždí a následně u jeho dveří žádají o přístřeší, vycházel ze švédské balady Töres döttrar i Wänge ze 13. století a nesl mnoho náboženských a morálních významů.

Tyto hloubavé aspekty Cravenovi jakožto člověku vychovanému v nechtěné víře imponovaly. Současně ale tíhl k exploatačnímu vyjadřování, které bylo pro revoluční kinematografii nového Hollywoodu a pro kontrakulturní společenskou náladu stále typičtější. Aby načerpal zkušenosti a natrénoval základní filmařské dovednosti, uchýlil se Craven pod různými pseudonymy k režii pornofilmů.

Na vytouženou stezku ho nasměrovalo až setkání s producentem a režisérem Seanem C. Cunninghamem. Ten měl za sebou hodinový debut The Art of Marriage, který vydělal slušné peníze a přilákal pozornost filmové společnosti Hallmark Releasing, a s Cravenem pracoval hned na následujícím snímku Together. Tuto druhotinu si Hallmark objednal se záměrem vytvořit kvalitnější a lépe financovanou verzi předchozího snímku.

Craven věděl, že pro svůj celovečerní debut hodlá zfilmovat právě středověkou baladu, která inspirovala také Pramen panny. Neměl v úmyslu nic předělávat, nýbrž přenést nadčasové myšlenky příběhu do podoby, která bude u dobového publika nejsilněji rezonovat. Původně zamýšlel navázat na své dosavadní zkušenosti a snímek pojmout jako pornografii, ale nakonec dal přednost vyniknutí hororových motivů.

S produkujícím Cunninghamem se mu od investorů podařilo sehnat 90 tisíc dolarů a distributor Hallmark vznesl jasný požadavek – natočit vysoce násilný film. Dějová premisa tomu více než odpovídala. Sedmnáctiletá dívka Mari (Sandra Peabody) jede na oslavu svých narozenin s kamarádkou Phyllis (Lucy Grantham) na koncert do města. Cestou je ale unese parta uprchlých zločinců, kteří dívky znásilní a brutálně zavraždí. Dojde k tomu takřka na dvorku Mariiných rodičů, u nichž poté kriminálníci zazvoní a žádají o pomoc s rozbitým autem. Když manželský pár zjistí, co noví hosté provedli s jejich dcerou, schyluje se ke krvavé pomstě.

Produkce probíhala na podzim 1971 a podílelo se na ní méně než třicet lidí. Titěrný rozpočet vedl k improvizování a štáb musel tajně přeskakovat ploty národního parku v Connecticutu, kde se natáčela větší část scén. Cravenovi se rovněž podařilo přemluvit místní policii, aby pro potřeby natáčení poskytla jeden ze svých vozů i vlastní stanici. Kompletní scénář ani natáčecí rozvrh v podstatě neexistovaly, na place tudíž panoval chaos a napětí.

Pravé peklo ale nastalo při natáčení klíčové sekvence, kdy čtveřice pachatelů zatáhne Mari a Phyllis do lesa a brutálně je zavraždí.Craven rozhodl (a zčásti byl donucený omezenými technickými možnostmi), že film točený na 16mm kameru bude mít sice popraskaný a nepříliš kvalitní obraz, ale také jakousi dokumentární čistotu. Namísto efektních kamerových fines se režisér spolehl na jednoduché rámování a odtažité pozorování, které mělo kýžený znepokojivý efekt.

Jeden by si i po půl století řekl, že sleduje regulérní snuff film, v němž jsou ženy znásilněny a umírají reálně. V té době a ve spojitosti s kultem Charlese Mansona se o snuffu ostatně začínalo mluvit a minimálně v hororových kruzích vše směřovalo k co nejpřesvědčivějšímu smazání hranic mezi fikcí a realitou. A přesně to bylo pro věhlasnou „znásilňovací“ sekvenci Posledního domu nalevo charakteristické, o čemž svědčí i vzpomínky přítomných členů štábu.

Většina herců neměla v oboru žádné zkušenosti, což ale nahrazovala houževnatostí a naprosté odevzdanosti svým postavám. Platilo to hlavně pro Davida Hesse, představitele maniakálního vůdce kriminálníků Kruga. Svědectví o jeho metodickém přístupu se v průběhu let množila a v dokumentu Celluloid Crime of the Century z roku 2003 vzpomínající herci souhlasí, že Hessův vztah s kolegyní Sandrou Peabody uvízl na bodu mrazu. Lépe řečeno, představitelka Mari měla z démonického protivníka hrůzu i v pauzách mezi záběry, kdy jí vyhrožoval s nožem v ruce.

Sám Hess přiznal, že se s Peabody vůbec nepáral, a jakmile kamery běžely, nemohla se herečka zvyklá ze seriálové produkce na pečlivou inscenaci nijak bránit. „Byla v té scéně skutečně odkázaná na sebe,“ vzpomínal Hess v rozhovoru pro YouTube kanál filmSCHOOLarchive. „To, jak jsem s ní házel ze strany na stranu, strhl jí kalhoty a poté jí slintal na tvář, což jsem udělal záměrně, ji tak ponížilo, až se jí na tváři objevil ten výraz,“ pokračoval herec v narážce na záběr, kdy Mari evidentně rezignuje na zbytečný odpor. V té chvíli podle všeho došlo k prolomení bariéry mezi pouhým filmem a skutečným trýzněním odevzdané herečky, což Hess podtrhl dosti šokujícím a otevřeným dovětkem: „Bylo by snadné ji v tu chvíli ošukat, přímo na scéně, úplně se vzdala.“

Na rozdíl od traumatizované Peabody, která o filmu odmítá mluvit, je Hess na své účinkování pyšný. Ztělesněné zlo ostatně ztvárnil přesvědčivě a navrch složil soundtrack, poskládaný zejména z uklidňujících bluesových tónů, které místy přecházely až ke čtveráckým motivům – Craven se totiž rozhodl proložit ryzí a realisticky ztvárněné utrpení takřka slapstikovými epizodkami vyšetřujících policistů. Zajímavostí je, že jednoho z nich hraje Martin Kove, jenž se později proslavil sérií Karate Kid a který měl původně dostat roli Kruga. Chtěl si ale vyzkoušet komičtější úlohu a doporučil svého kamaráda Hesse.

Dílčí zlehčování závažného námětu mohlo být Cravenovou výsměšnou reakcí na dosavadní zlehčování násilí a umírání v americké kinematografii. Především v kovbojkách šedesátých let zabíjeli Clint Eastwood a John Wayne stovky protivníků, často jen výstřely do zad, a dané filmy nijak neřešily skutečnou hrůzu lidského skonu. A už vůbec se jí nezaobírala média, jejichž reportáže a šokující záběry z vietnamské války či z atentátu na Kennedyho posilovaly spíše senzacechtivost nežli znepokojení.

To hodlal Craven změnit a také v tom uspěl. Snímek šel do distribuce pod názvem Poslední dům nalevo, ačkoli prošel pracovními tituly jako Night of Vengeance a Krug and Company. Jako zázrakem obdržel rating R, dovolující účast dětem mladším 17 let v doprovodu rodičů, ačkoli Craven s Cunninghamem s vidinou tvrdého cenzorského zásahu některé sekvence sami prostříhali. Provozovatelé kin byli přesto zděšení a nakonec se pouštěli do individuálníchstřihových úprav, aby jejich publikum u obzvláště drsných scén neomdlévalo. Existuje tedy několik verzí filmu se stopáží mezi 79 a 85 minutami, přičemž původní Cravenův sestřih je dnes obtížně dohledatelný.

Tak jako v případě Růžových plameňáků či pozdějšího snímku Snuff, promovaného úderným sloganem „filmováno v Jižní Americe... kde život nemá žádnou cenu“, také Poslední dům nalevo vytěžil maximum z vynalézavé marketingové kampaně. „Abyste se vyhnuli omdlení, opakujte si: ‚Je to jenom film‘,“ hlásal zřejmě nejproslulejší plakátový citát.

Poslední dům nalevo byl nejčastěji uváděný jako součást trojprogramů s dalšími tituly, mezi nimiž vyčníval horor Twitch of the Death Nerve od Maria Bavy. Ten byl posléze distribuovaný pod názvy Poslední dům nalevo 2 nebo Příští poslední dům nalevo, ačkoli neměl s Cravenovým snímkem nic společného. Distributoři už totiž těžili z popularity původního díla, z něhož se vyklubal nečekaný hit.

Z kin si kontroverzní a v Británii zcela zakázaný film odnesl tři miliony dolarů, přestože ve velkém pobuřoval. Lidé psali provozovatelům kin či distributorům rozčílené dopisy a opovržení vyjadřovala i řada kritiků. Výjimkou byl Roger Ebert, který se v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let stal vůbec nejrespektovanějším a nejslavnějším filmovým recenzentem. Ebert udělil filmu tři a půl hvězdy ze čtyř možných a ocenil jeho cílevědomou režii, filosofické významy a upřímnost. Svou recenzi si musel následně znovu obhajovat a v reakci na nenávistné dopisy některých čtenářů, kteří se s pozitivním hodnocením v Chicago Sun-Times nemohli smířit, vydal další sloupek, v němž se Posledního domu nalevo i nadále zastával.

A opět tím prokázal, že dokázal vidět dále než jeho kolegové. Poslední dům nalevo nejenže inspiroval názvy mnoha následovníků jako The Last House on the Beach, Last House on Dead End Street nebo House on the Edge of the Park, kde hlavního záporáka opět ztvárnil David Hess. Vydláždil rovněž cestu tematicky spřízněným filmům jako Plivu na tvůj hrob z roku 1978 a obecně charakterizoval „grindhouse“ tvorbu sedmdesátek ve znamení orientace na depresivní a hrozivé lidské stránky.

Z křesťansky založených rodičů zavražděné Mari se stávají vztekem poháněná zvířata, čímž Craven zpečetil svůj vlastní odklon od boha, který dovoluje, aby se nevinným obětem děly příšerné věci. Závěr nastává náhle a ukazuje vnitřní prázdnotu lidí, kteří vykonali krvavou pomstu a nyní s ní musí žít.

Poslední dům nalevo zapsal Wese Cravena do hororových encyklopedií, do nichž od té doby přidával jeden odstavec za druhým. Ve svém debutu sice neměl po ruce pozdější technické zázemí, ale vybudoval některé nosné pilíře celé své kariéry. V prvé řadě se odvážil posouvat dosud poplatné žánrové standardy a přijít s něčím, co odporuje běžné reprezentaci určitých témat – v tomto případě znásilnění a vraždy. Něco podobného poté s oblibou aplikoval ve svých „metafilmech“ jako Nová noční můra či Vřískot, kde si pohrával s hororovými postupy i na úrovni jejich uvědomělé sebereflexe.

Motivy čiré hrůzy, která se ukrývá a vyjevuje v zákrutech nevyzpytatelné americké přírody, pak oprášil v Hory mají oči, kde hrdinové čelí útoku zmutovaných obyvatelů pouště. Jméno záporné postavy Kruga pak pro změnu zužitkoval v první Noční můře v Elm Street, kdy z něj odvodil jméno Freddyho Kruegera. Ten ve snech nemilosrdně morduje nevinné teenagery, kteří se nemohou bránit podobně jako Mari v Posledním domě nalevo, ačkoli ani neopustili zdánlivé bezpečí vlastní postele.

Poslední dům nalevo je dodnes nepříjemný a v mnohém podivně koncipovaný snímek, který ale vystihl slabost vlastní doby a poukázal na věci, od nichž publikum i filmoví tvůrci zbaběle odvraceli zrak. Stal se z něj kult podobně jako z Pátku třináctého, který Cunningham natočil o osm let později a který inspiroval lavinu filmů o letních táborech a maskovaných zabijácích.

Jordan Peele je králem hororu a společenských komentářů o Spojených státech amerických. Oscarově nás vyděsil svým Uteč, zamotal nám hlavu podobenstvím My a teď se pustil do tématu UFO.