Traumata či nechtěná publicita. Kteří herci a herečky to po ikonickém hororovém debutu raději zabalili?

Žádná doba nepřála experimentálním hororům tak jako začátek sedmdesátých let. Pod vlivem úspěchu Bezstarostné jízdy si studia i publikum oblíbila díla na bázi „seber kameru a běž točit“, což tento skandální debut legendárního režiséra Wese Cravena (Noční můra v Elm Street, Vřískot) naplňuje bez výjimky.

Poslední dům nalevo vysekal cestu celému subžánru „revenge“ hororů, kdy se postavy mstí za hrozivé příkoří na nevinných obětech, nejčastěji na sexuálně zneužitých ženách. Sandra Peabody byla čtyřiadvacetiletou modelkou, která zvítězila v konkurzu na úlohu Mari Collingwood. Obdržela slib, že namísto pornografických aspektů se snímek o znásilnění, vraždě a následné pomstě zaměří na hororovou stránku věci.

To ale nebyla úplně pravda a nekonečné soužení, jímž Mari v rukou skupiny násilníků prochází, se otisklo i do natáčení filmu. Peabody neměla k dispozici kompletní scénář a činilo jí problémy se s postavou identifikovat, přičemž přístup hereckých kolegů jí dvakrát nepomohl. David Hess aplikoval metodické herectví, vyděšené kolegyni hrozil pobodáním a znásilněním a Peabody z něj měla strach.

Podle vzpomínek herců se s mladou ženou zacházelo jako s kusem hadru, takže požadované zděšení z ní nakonec tryskalo. Peabody po této zkušenosti s hraním okamžitě nesekla, ale byla i nadále obsazována do nízkých exploatačních titulů, které se jí nezamlouvaly. Čtyři roky po premiéře Posledního domu nalevo, z něhož se vyklubal vlivný kult a o němž odmítá podávat rozhovory, s herectvím skončila a zaměřila se na produkci dětských pořadů. Za jeden takový, televizní seriál Popcorn, získala roku 1992 cenu Emmy. Dnes pracuje jako herecká koučka a agentka v oblasti Los Angeles.

Kultovní horor s nejvíce břitkým názvem spoléhal roku 1974 především na to, že se vydal na neprozkoumané teritorium. Režisér Tobe Hooper si se scenáristou Kimem Henkelem vymyslel historický kontext a společně publiku vnutili zdání hrozivé skutečné události, k níž mělo hluboko v Texasu na počátku sedmdesátých let dojít. Jejich nezávislý film vyprávěl o skupině mladých lidí, kteří přijeli navštívit rozpadající se texaskou usedlost a v sousedství narazili na čiré zlo, ztělesněné maskovaným hromotlukem s motorovkou Leatherfacem.

Naturalistický dojem tvůrci posilovali i obsazováním neznámých herců a hereček, což se pro většinu hororů, zejména těch se štítkem „vyvražďovací“, stalo typickým. Vedle protagonistky Marylin Burns, které Texaský masakr zajistil místo v síni slávy hororových „final girls“, Hooperův snímek proslavil hlavně představitele Leatherface, ohromného Islanďana Gunnara Hansena. Jednalo se o jeho filmový debut, a byť jsme jeho pravou tvář nespatřili, Hansen od poloviny sedmdesátek hostoval v řadě béčkových hororů, které chtěly původnímu Masakru skládat poctu.

Jistě si ale pamatujeme také úlohu Pam, která byla jednou z prvních obětí Kožené tváře a již si zahrála taktéž debutující herečka a modelka Teri McMinn. Rodilé Texasance bylo v době natáčení 22 let a Hooper s Henkelem si ji vyhlédli díky fotografii v místních novinách. Atraktivní dívce sehnali pro roli Pam minimální ošacení a navrch ji nechali účinkovat v možná nejnapínavější sekvenci filmu, kdy Pam odkrývá hrůzy zdánlivě opuštěného domu, následně ji hřmotný buran zatáhne dovnitř a nabodne na hák.

Vedle štíhlé postavy nechala McMinn vyniknout i svému talentu a předvedla uvěřitelný strach, čemuž se ale nelze divit. Vyčerpávající produkce nejprve uzavřela herce na čtyři dny do dodávky, kde v úmorných vedrech natáčeli úvodní scény snímku, a poté musela McMinn absolvovat údajně desetihodinový maraton kontaktních záběrů s dvakrát těžším Hansenem, jenž si s ní pohazoval jako s pírkem. Nemluvě o tom, jaký musela mít z namaskovaného a utajovaného kolegy šok, když jej poprvé spatřila.

Větší potíže jí ale činilo odhalování a problém měla se svou zřejmě nejslavnější scénou, během níž kamera Pam sleduje z výrazného podhledu od chvíle, kdy se zvedne ze zahradní houpačky, až do okamžiku, kdy dojde ke vstupu do záhadného domu. Tehdy má publikum nepřetržitý výhled na hereččino pozadí, což se McMinn vůbec nelíbilo a se záběrem souhlasila až po dlouhé hádce s Hooperem. „Doslova jsem si skryla obličej v dlaních a ponořila se do sedadla, když jsem se viděla vstávat z té houpačky. Bylo to utrpení. Ta pomalá chůze ke schodům se mi zdála jako věčnost,“ vzpomínala McMinn na promítání filmu ve svém rodném městě pro web Terror Time.

Teri McMinn sice následně studovala herectví v New Yorku a v Los Angeles, ale vedle modelingu se věnovala práci v divadle a na stříbrných plátnech jsme ji opět viděli až roku 2013. Tehdy vzala vedlejší roli v hororové komedii Butcher Boys, již napsal Kim Henkel a kde si zahrála i její slavnější kolegyně Marilyn Burns. Dnes je McMinn sedmdesát let a čas od času se objevuje na různých hororových akcích, známá většinou jednoduše jako „dívka na háku“.

Od nízkorozpočtového exploatačního díla se přesouváme k možná nejlepšímu hororu historie, který natočil všemocný režisér Stanley Kubrick na vrcholu svých tvůrčích sil. Měl za sebou Vesmírnou odyseu, Mechanický pomeranč či Barryho Lyndona a po dlouhém slídění po pultech knihkupectví nalezl materiál na další film ve druhém románu Stephena Kinga.

Osvícení pojednává o tříčlenné rodince, jejíž hlava Jack Torrance (Jack Nicholson) dostává místo zimního správce v odlehlém hotelu Overlook. Tajemná stavba obklopená zasněženými kopci ale skrývá děsuplné vzpomínky, které dokáže vnímat pouze jeho osvícený synek Danny (Danny Lloyd).

Kubrick proměnil tradičně fantastičtější a nadpřirozenou Kingovu předlohu v dusný psychologický horor, do něhož rozesel všemožné interpretace a nechával na publiku rozhodnutí, co je ještě skutečné, a co už pouhá fantazie. Spoléhal se přitom na herce, které nešetřil. S Nicholsonem si režisér údajně notoval a naslouchal jeho připomínkám, ovšem pro Shelley Duvall, představitelku Jackovy manželky Wendy, bylo zdlouhavé natáčení peklem. Pro herečku etablovanou díky filmům Roberta Altmana šlo o hořký zážitek ve znamení naprosté izolace a moře slz, který ji od dalších velkých produkcí v budoucnu odradil.

Produkci si tedy Duvall protrpěla mnohem víc než tehdy šestiletý Danny Lloyd, k němuž Kubrick naopak přistupoval obezřetně a zasloužil se o to, aby mladičký herec vůbec nezjistil, že natáčí horor. Lloyd tedy prošel všemi děsivými scénami v pořádku a bezprostředně prý zkoušel navázat dalšími rolemi, ale nakonec vedl zcela obyčejný život a stal se profesorem biologie.

Obstaral pouze komentář k pozdějším dokumentům o kultovním filmu jako Film o filmu Osvícení nebo Pokoj 237 a mihl se v nedávném pokračování Doktor Spánek, kde si dospělého Dannyho zahrál Ewan McGregor.

Také Ellen Sandweiss bylo v době natáčení jejího debutu dvaadvacet a také ona zazářila v bezprecedentním nezávislém hororu od tvůrce, jehož nikdo neznal. Lesní duch zapsal režiséra Sama Raimiho do povědomí hororových fanoušků, odkud v devadesátých letech povýšil do první hollywoodské ligy díky filmům jako Rychlejší než smrt nebo Jednoduchý plán. A následně se dostal na absolutní vrchol díky Spider-Manovi s Tobeym Maguirem.

Lesní duch opět vypráví o skupině teenagerů v čele s Ashem (Bruce Campbell) a jeho sestrou Cheryl (Sandweiss), kteří si jedou užít víkend na odlehlou chatu uprostřed lesů. Tam najdou Knihu mrtvých a rozpoutají peklo, které vynalézavý Raimi dohnal do absurdních rozměrů. Nejvíce prostoru je věnováno Ashovi. Bruce Campbell se stal přes noc kultovním hercem, jenž poté ozdobil ještě dvě komediálnější pokračování a také seriál Ash vs Evil Dead.

Sandweiss oproti tomu zůstává přehlížená, ačkoli si musela dost protrpět. Natáčelo se v nepříjemném mrazu a na pohodlí či fyzickou bezúhonnost herců nikdo nebral ohledy. Štáb neměl kvůli omezenému rozpočtu přístup k elektřině ani k tekoucí vodě. Začínající herečka navíc musela podstoupit proslulou scénu znásilnění oživlými křovisky, která pobuřovala už před čtyřiceti lety. V rozhovoru pro Den of Geek Sandweiss prozradila, že Raimi posléze litoval, jak se z původně plánovaného „útoku oživlých stromů“ vyklubalo znásilnění. To však nic nemění na extrémní nátuře scény a také na údajném zděšení, které herečku přepadlo při sledování dané sekvence v kině.

Sandweiss se věnovala tanci a zpěvu, zatímco herectví pověsila na více než dvě dekády na hřebík. Vrátila se až roku 2005 v hororu Satan's Playground a svou průlomovou i definitivní roli Cheryl si zopakovala ve dvou epizodách zmíněného seriálu Ash vs Evil Dead.

Když se v devíti letech zaskvěla po boku Sigourney Weaver v oceňovaném pokračování Vetřelce, mnozí jí předpovídali velkou hereckou budoucnost. Otec Carrie Henn působil v armádním letectvu a dívka strávila většinu dětství v Anglii, kde si ji také vyhlédli skauti pro roli Newt ve Vetřelcích Jamese Camerona.

Ačkoli neměla žádné zkušenosti, její nevinný a expresivní výraz byl výmluvným protikladem k strašlivým a slintajícím vesmírným stvůrám. Vedle srdnaté Ripleyové i party drsných mariňáků si Henn našla své místo a její málomluvná role patří k těm nejlepším a nejpamátnějším dětským úlohám v historii kinematografie.

Publikum tehdy šokovalo, když na začátku třetího dílu Newt nežila, ačkoli z událostí Vetřelců vyvázla ve zdraví. Diskutabilní zvrat ale nebyl ani tak důsledkem komplikované produkce Vetřelce 3 jako spíše rozhodnutí Henn, která s herectvím skoncovala na úkor normálního života. „Školní třída by mi chyběla,“ svěřila se krátkodobá herečka roku 2001 magazínu People. V té době už byla učitelkou na základní škole a úbytek slávy ji rozhodně netrápil.

Samotné natáčení Vetřelců zvládla bez potíží, ve štábu v čele s Weaver našla podporu a z děsivých protivníků strach neměla. Přesto ji daná branže nelákala a zcela ji zaměstnalo následné stěhování do USA a přechod do páté třídy. Děti jí filmovou roli záviděly a Henn cítila, že nemá skutečné kamarády.

Její nezanedbatelný příjem za jedinou roli rodiče zodpovědně střežili a využili na zaplacení školného dcery, která žije spokojeně mimo světla reflektorů. „Škoda, že nejsi Britney Spears,“ řekla jí prý studentka šesté třídy, která se dozvěděla o herecké minulosti své učitelky. Těžko si představit, že zrovna toho by Henn litovala.

Představitelka Lexy z Jurského parku byla nadějnou dětskou herečkou, ale po její nejslavnější úloze, která ji postavila tváří v tvář autentickým praktickým modelům dinosauřích zabijáků, jsme ji už skoro neviděli. Film Stevena Spielberga samozřejmě nenazýváme hororem, ale jisté sekvence tvrdí opak. Ariana Richards je dodnes „scream queen“ monsterfilmů, i kdyby jen díky strhující sekvenci s džípem a tyranosaurem.

Revoluční velkofilm natáčela, když jí bylo třináct let, a odnesla si spoustu formativních zkušeností. Díky praktickým modelům neměla problém se přenést do světa ovládaného dinosaury a dokázala jednotlivé scény patřičně prožívat, což se promítlo hlavně do střetu s T-Rexem nebo do naháněné s velociraptory. Její výkon zaznamenal nadšené ohlasy a zajistil jí nominaci na Saturn Awards, ovšem lukrativní nabídky nepřicházely a Richards se zvolna přeorientovala na výtvarné umění.

Zatímco představitel jejího bratra Tima Joseph Mazzello u herectví setrval a v poslední době si zahrál třeba kytaristu kapely Queen Johna Deacona v megahitu Bohemian Rhapsody, Richards rychle vyklidila pozice. O comeback se pokusila roku 2013 s videobéčkem Vlkodlak: zabijácký virus, ale ani s tímto čistokrevným hororem to nevyšlo. Dnes dvaačtyřicetiletá žena se kromě umění věnuje manželovi Marku Aaronu Boltonovi a jejich sedmileté dceři.

Nezávislý horor, který zpopularizoval koncept found-footage a vydláždil cestu filmům jako REC či Paranormal Activity, skvěle zužitkoval internetovou kampaň a pohrál si s očekáváním publika. Záhada Blair Witch byla promována jako záznam reálné události, jejíž aktéři údajně zemřeli. Šlo o tři studenty, kteří se ztratili v legendami opředených lesích a na kameru natočili své poslední hodiny, kdy postupně propadali strachu a šílenství.

Nejvíc si přitom pamatujeme právě Heather Donahue, která v pověstném dlouhém záběru na uslzený obličej definovala strach z neznáma snad lépe než jakákoli profesionální kolegyně. Snímek vydělal obrovské peníze a stal se senzací, přičemž mu nijak neuškodilo ani odkrytí skutečnosti, tedy že šlo o fiktivní dramatizaci. Donahue byla hvězdou, ale nijak ji to netěšilo.

„Bylo to, jako bych přežila rakovinu,“ svěřila se v rozhovoru pro The Week roku 2014. Samotné natáčení prý herečku nijak negativně nepoznamenalo, ale následné mediální šílenství na ní zanechalo jizvu a znovu by danou zkušeností procházet nechtěla. Zůstala už nadobro zaškatulkována jako „ta ženská se soplem pod nosem“ a navrch za svůj vyčerpávající výkon obdržela výsměšnou anticenu Zlatá malina.

Donahue ještě pár věcí natočila a vystupovala například v seriálu Uneseni, ale debutovému úspěchu se už ani nepřiblížila. Nyní žije paradoxně v lesích, pěstuje marihuanu a píše knihy, mimo jiné o pěstování marihuany. A stín její průlomové a současně vrcholné role se za ní táhne neodbytně jako mouchy.

Už sedmý film s monstrem, kterému abstraktně říkáme Predátor (i když se jmenuje jinak), se poprvé odehrává v hluboké minulosti a poprvé je hlavní hrdinkou žena, členka kmene Komančů.