Nešťastných 13 legendárních filmů, které nespatřily světlo světa. Gladiátor 2, kde chce Maximus zabít Ježíše, Nicolas Cage jako Superman a nejděsivější Hitchcock
Svět obletěla zpráva o zrušené, takřka hotové Batgirl. Podle všeho jsme přišli o film, který byl úplně v pořádku, a to kvůli studiovým škatulatům a firemní reorganizaci. Je to jistě škoda, zvlášť když testovací projekce oproti původním zvěstem probíhaly nejspíš s uspokojivými reakcemi publika. Nešlo o veledílo, ale ani o film, který je běžné zrušit, když je takřka hotový.
Kinematografie si už ale připsala promrhání mnohem většího potenciálu, ať co do očekávané velikosti, kvality či pamětihodnosti produkce. Podívejme se nyní společně na třináct projektů, které se vryly do povědomí, ačkoli se nikdy doopravdy nerozjely kamery.
Halo je nejen jedna z nejúspěšnějších videoherních sérií, ale také jeden z nejvíc prokletých hollywoodských projektů. Nejpevnějšího tvaru nabral po úspěchu Petera Jacksona s Pánem prstenů, po němž se zdálo, že má Novozélanďan možnost rozhýbat cokoli. Mezi vlastními režijními plány se tedy rozhodl produkčně zaštítit scénář dosud neznámého Alexe Garlanda, který v budoucnu zaujme snímky Ex Machina a Men, a umožnit méně známému filmaři udělat si na megaprodukci jméno. Na postu režiséra se octnuli Guillermo del Toro a Neill Blomkamp, ani jednomu se ale nepovedlo enormně nákladný projekt bez přímé účasti Jacksona rozjet.
Nejde ale o nic nového, celá tahle parta je známá svými nerealizovanými tituly. Jackson měl se Spielbergem pokračovat v Tintinovi, Blomkamp se svou nezávislou společností bojuje o každý titul a del Toro slavně opustil po roce tvrdé preprodukce Hobita a vynutil restart celého projektu. Nezvládl zatím uskutečnit ani vysněnou adaptaci Lovecraftova díla.
Halo by byla největší a nejdražší adaptace počítačové hry, ale od tohohle týmu se jí určitě nedočkáme. Nyní je venku alespoň seriál od Paramount+, který ale s původním filmem nesouvisí.
Příběhy filmů Wernera Herzoga jsou stejně zajímavé, někdy snad i zajímavější než výsledné tituly. A nejlépe fungují v tandemu. Urputný německý režisér během sedmdesátých let mizel se svým štábem hluboko v neprobádané džungli, aby se spolu s pološíleným Klausem Kinským nořil do temna své duše a dával vzniknout jedinečným uměleckým dílům. Tituly jako Aguirre, hněv Boží a Fitzcarraldo jsou v důsledku jedny z nejintenzivnějších filmových zážitků, i když se cinefilové dodnes hádají o tom, jestli cena, kterou štáb zaplatil (a je jen zázrak, že nikdo nepřišel o život), stála za to.
Epické Dobytí Mexika mělo spekulovat o tom, jak probíhal pád aztécké říše z pohledu samotných původních obyvatel Ameriky. Projekt se nejspíš dostal do fáze dokončeného scénáře, protože se už podařilo stanovit rozpočet. A jak v tomto textu neuvidíte naposledy, jeho výše investory odradila a z plánů sešlo. Byť je pravděpodobné, že střípky plánovaného díla se promítly do zbytku tvorby Wernera Herzoga, protože se k tématu střetu člověka s přírodou a původním obyvatelům Ameriky ještě mnohokrát vrátil.
Orson Welles byl notoricky známý nedokončenými projekty. Coby „neposlušné dítě Hollywoodu“ s pověstí génia si v pouhých pětadvaceti získal bezprecedentní tvůrčí svobodu pro svůj debut Občan Kane. Tento film z počátku čtyřicátých let si pro své novátorské vypravěčské i stylistické postupy a strhující příběh o pádu multimilionáře lačnícího po moci získal časem pověst jednoho z nejlepších filmů. Často zabírá první příčku různých prestižních žebříčků.
Dobrý start? Ani ne! Kane totiž naštval mediálního magnáta Hearsta, jehož životem byl částečně inspirovaný. A pomstychtivý boháč se rozhodl Wellesovi zničit kariéru. To spolu s jeho neochotou dělat kompromisy vedlo k tomu, že tvůrce „nejlepšího filmu všech dob“ už nikdy pohodlně nerealizoval další projekt, a když se mu podařilo uvést film, bylo to jen s velkým a mnohaletým úsilím.
Srdce temnoty je Wellesovým největším nerealizovaným projektem. Na scénáři začal pracovat ještě před Občanem Kanem, ale technologická náročnost ho nutila čekat – a vzhledem ke svému následnému složitému postavení se nikdy nedočkal. Dodnes si můžeme přečíst původní scénář a také se podívat na Coppolovu Apokalypsu, která je modernizovanou volnou adaptací původního psychologického románu Josepha Conrada o cestě nájemného námořního kapitána do spárů šílenství.
Železný Jim má nyní v důsledku své vesmírné romance Avatar pověst skoro největšího nepřítele fanoušků komiksových filmů. Přitom nechybělo málo, aby to byl on, kdo celou mánii rozpoutal. Po deseti letech složitých jednání, přepisování a angažování snad každého člověka v Hollywoodu byl vybrán, aby konečně uvedl do pohybu filmového Spider-Mana s Leonardem DiCapriem v roli Petera Parkera, Maggie Smith jako tetičkou May a samozřejmě s Arnoldem Schwarzeneggerem v roli doktora Octopuse.
Protože ale deset let příprav vystřídalo tolik subjektů a firem, byl takový nepořádek ve smlouvách, že když se začala podepisovat lejstra, která měla určit budoucí dělení zisků, spustila se mela. Ta vedla k soudním sporům, co se táhly pět let. Když se konečně usadil prach, původní plán byl v troskách. Cameron alespoň stihl s Arniem v určeném okně natočit Pravdivé lži a Spider-Man si na svůj velký vstup na plátna musel počkat dalších pár let s úplně jiným scénářem, herci i štábem.
Pověstný Hitchcock má na svém kontě desítky filmů, s produkcí se rozhodně neflákal. Některé z nich patří mezi špičku filmového kánonu. Neznamená to ale, že britskému filmaři, který redefinoval americký thriller, se podařilo uskutečnit vše, co si usmyslel.
Kaleidoskop měl být příběhem sériového vraha a nekrofila, jenž v New Yorku likviduje nicnetušící ženy. Jde rozhodně o nejodvážnější námět, na jakém kdy spočinulo jeho oko, i Psycho se proti tomuto příběhu jeví jako pohádka na dobrou noc. François Truffaut, který s Hitchcockem vedl slavné rozhovory, vyjádřil znepokojení nad množstvím násilí a sexu, když se mu dostal do rukou scénář.
Co Hitchcocka na projektu lákalo? Důvody byly hlavně pragmatické. Roztržená opona z roku 1966 byla finančním fiaskem a mainstreamový tvůrce Hitchcockova ražení cítil potřebu rychle producentům dokázat, že není nutné dělat předčasné závěry. Brutální námět měl být tedy jasným signálem návratu k úspěšnému Psychu, jež bylo svého času obrovským a kontroverzním hitem.
Plán na tvrdý a drsný film se ale nezamlouval studiu, které Hitchcockovi tu myšlenku rozmlouvalo tak dlouho, až uposlechl. Před svou smrtí stihl ale natočit jen tři další a méně úspěšné filmy.
Jeden z největších géniů poetické kinematografie, sovětský režisér Andrej Tarkovskij, musel vždy přeskakovat klacky, co mu napadaly pod nohy, pokud se chtěl dostat až do kinosálů. Nakonec ho natáčení stálo život, když při produkci postapokalyptického Stalkera strávil tolik času mezi chemickými výpary v zamořené krajině, až mu to trvale podlomilo zdraví.
Adaptace Dostojevského Idiota byla projektem, o němž snil, i když věděl, že se s jeho scénářem v ruce nikdy nepřiblíží na dohled kamery. Podle jeho sestry šlo o film, který chtěl realizovat ze všech nejvíc, a vždy, když mohl, to svým nadřízeným připomínal. Samozřejmě bez výsledku. Adaptace románu o cestě naivního dobráka zkorumpovanou a zkaženou společností nemohla v sovětské centralizované kinematografii pomýšlet na schválení cenzory. Po celou kariéru bylo Tarkovskému slibováno, že „tak za deset let se to vejde do harmonogramu“, ale tomu by stěží uvěřil i kníže Myškin.
Superman Lives je asi popkulturně nejznámější opuštěný film, protože jeho skoroscenárista Kevin Smith o něm rád a kouzelně vyprávěl (když byl ještě vtipný). Jenže Smithova bizarní zkušenost s šíleným producentem a jeho pavoučím fetišem je jen špičkou ledovce. Celý projekt totiž v půlce devadesátých let eskaloval v kostýmní zkoušky Nicolase Cage s dlouhými vlasy a v gumovém obleku pod vedením Tima Burtona.
Burton dal světu megaúspěšného Batmana a některé jeho volby ovlivňují netopýřího muže dodnes. Temný rytíř a milovník gotické stylizace si skvěle padli, stěží by šlo vymyslet lepší pár. Myšlenka, že ten samý Tim Burton by měl realizovat Supermana, to už je jiné kafe! Superman Lives se jeví jako nápad, který musí být okamžitě smetený ze stolu. Anebo by Burton zopakoval své kouzlo a dnes bychom vnímali Supermana podaného jeho optikou jako zcela normální součást komiksové historie? To už se nikdy nedozvíme, protože vše se nakonec sesypalo.
Megalopolis by se rozhodně stalo jednou z největších filmových událostí své doby. Ať už jako nejlepší z nejlepších děl, nebo jako jedna z největších filmových katastrof (jak naznačují lidé, kteří četli scénář a nejmenují se Francis Ford Coppola). Režisér Kmotra chtěl ke konci vlastní kariéry odvyprávět velký příběh architekta s božským komplexem. Podle serveru Indiewire Coppola mluvil o reflexi hrdiny románů pseudofilosofky Ayn Rand.Protagonistova snaha o vybudování objektivně dokonalého velkoměsta po válečné destrukci by ale vedla k fatálnímu neúspěchu.
Opulentního projektu se měl účastnit každý, kdo v Hollywoodu něco znamenal, jeho enormní rozpočet ale realizaci zdržoval a teroristické útoky 11. září mu daly úplnou stopku. Námět byl považovaný za příliš citlivý.
Nedávno ale Coppola, nyní osmdesátník, mezi řadou nadávek o stavu současné kinematografie oznámil, že musí lidem připomenout, jak se to dělá, a Megalopolis na stará kolena ještě natočí, i kdyby to měl udělat ze svého. Podařilo se mu zlanařit Adama Drivera do hlavní role a v následujících týdnech by se mělo začít natáčet. Těžko říct, co nyní čekat od režiséra, který desítky let nenatočil divácky kladně přijatý film a soustředil se na osobní experimenty. Celý projekt bude nejspíš realizovaný v menším měřítku, což trochu podrývá to, co na něm původně bylo tak lákavé. Zvědavost je přesto veliká.
Ehm… Tohle jste asi nečekali. Na konci Gladiátora hlavní hrdina s tváří Russella Crowea zemře a na prahu smrti ho vítá jeho oplakaná rodina. Druhý Gladiátor zní jen o něco méně nesmyslně než myšlenka na Titanic 2. Přesto se o pokračování dlouho šuškalo a jeho scénář měl dát do kupy ze všech možných lidí zrovna kultovní hudebník Nick Cave.
O čem by to bylo? Chytněte se něčeho a připravte si čichací sůl: generál Maximus měl být po smrti reinkarnovaný antickými bohy jako nesmrtelný bojovník. A měl dostat za úkol zabít Ježíše Krista, jehož rostoucí popularita připravuje římský božský panteon o moc!
První verzi scénáře si jde dokonce vygooglit, ale Crowe prý Caveovi řekl: „Kámo, nelíbí se mi to.“ Přitom šlo o jeho nápad. Scott později prohlásil, že se s textem ještě nějakou dobu pracovalo, ale nic z toho nebylo. A co si budeme nalhávat – i kdyby se tahle trojka shodla na výsledném tvaru, v konzervativním náboženském státu, jako jsou Spojené státy, by nikdy nesehnali finance. Je to rozhodně obrovská škoda, protože mainstreamovou produkci s tak šíleným námětem nejspíš nikdy neuvidíme.
Velikán filmové režie a tvůrce některých z nejlepších filmových westernů Sergio Leone se ke konci relativně krátkého života upnul ke zpodobnění jedné z nejděsivějších událostí moderních dějin, trýznivému obléhání sovětského Leningradu nacistickou armádou.
Je těžké si představit, jak by se barokně opulentní tvůrce a mistr manýrismu vypořádal s tak syrovým námětem. Podle režijních poznámek k plánovanému prvnímu shotu, monumentálnímu nepřerušenému záběru na celé město i frontu, by se svých libůstek rozhodně nevzdal. Vzorem by mu ale byla kniha Harrise Salisburyho z žánru literatury faktu, v nějaké míře mu tedy záleželo i na faktičnosti.
Příběh měl sledovat amerického válečného fotografa, ztvárněného Robertem De Nirem, uvězněného v ruském městě a propadajícího lásce k jedné z místních žen. Jeden z největších filmových projektů už měl takřka zelenou, ale dva dny před podepsáním smluv zajišťujících americko-sovětskou koprodukci a tehdy obřích sto milionů dolarů měl Leone infarkt a ve věku šedesáti let zemřel. Projekt nebyl rozpracovaný v takové míře, aby se ho mohl chopit někdo jiný, tak ze všeho sešlo.
Holandský mistr sofistikovaně ironického braku Verhoeven a Arnold Schwarzenegger byli po společném Total Recall a Arnoldově druhém Terminátorovi na vrcholu své komerční kariéry. Mohli se tedy trochu odvázat a pustit se do něčeho méně tradičního a odvážnějšího. Tedy aspoň si to mysleli. Křížový výprava alias Crusade by byla brutální akční historická podívaná, která by odkrývala korupci ve středověké církvi a její politikaření, od nichž by se snadno daly dělat spojnice k tehdy aktuální americké politice na Blízkém východě.
Pro americké producenty to bylo jen o něco schůdnější než druhý Gladiátor, ale protože režijní i herecká star obou filmařů zářily naplno, byli jsme krůček od toho, aby se spustily kamery.
Bohužel rozpočet se ukázal příliš vysoký, zřejmě přesahoval i T2, tedy více než 100 milionů dolarů. Jeden z Verhoevenových štábových kolegů Gary Goldman prohlásil, že Paul dělá tu chybu, že při stanovování rozpočtů nikdy nelže – je běžné produkci podhodnotit a pak z producentů tahat zbylé peníze, protože se projekt se už přece musí dokončit (zeptejte se Jamese Camerona). Verhoeven takhle nejedná, takže když natáhl ruku pro šek, klepli ho nakonec producenti přes prsty. A my tak nejspíš přišli o jeden z vrcholů Hollywoodu devadesátých let. Přes utracené miliony za preprodukci manažeři zafinancovali raději Ostrov hrdlořezů, což byl takový propadák, že celé studio Carcolo Pictures krachlo. Dobře jim tak!
Sovětský montážník Sergej Ejzenštejn patří mezi takřka bájné génie rané kinematografie. Jeho filmy i jeho eseje dodnes silně ovlivňují studenty a studentky praktických i teoretických filmových škol. Každý z jeho mnoha nerealizovaných projektů si tedy nese auru ztraceného veledíla, o jehož zamýšlené podobě se píšou celé knihy.
Jedním z jeho velkých zrušených projektů je například adaptace Marxova Kapitálu, což nám říká vše o ambicích a troufalosti tohohle filmaře. Nonfikční kniha, kritika politické ekonomie, postrádá příběh v klasickém slova smyslu, Ejzenštejn by se tedy musel spoléhat na svou metodu tvoření významů ve střihu, kombinací různých obrazů, jež by ilustrovaly Marxovy myšlenky.
Jeho divácky relativně vděčnějším projektem by byla adaptace románu Theodora Dreisera Americká tragédie, kterou plánoval během své komunikace s Hollywoodem ve 30. letech. Američané totiž dělali mnoho pro to, aby si mohli přisvojit jeho talent. Ejzenštejnův scénář o marném celoživotním honění za úspěchem nadchl slovutného producenta Davida O. Selznicka, který stál třeba za Jihem proti Severu, ale vše ztroskotalo na depresivní atmosféře příběhu.
Selznick považoval text za mistrovské dílo, nicméně zároveň mínil: „Tento subjekt poslouží jen naší ješitnosti během udělování filmových cen. Není nic, co by mohl nabídnout milionům mladých Američanů toužících po dobré náladě, než dvě hodiny mizérie.“ Proti Ejzenštejnovi se časem rozjela veřejná antikomunistická kampaň, takže mu studio Paramount štědře zaplatilo za cestu zpět do Ruska.
A nakonec ten nejpověstnější z pověstných nerealizovaných filmů, který se běžně pyšní titulem „nejlepší film, který nikdy nevznikl“. Filmařský velikán Stanley Kubrick byl Napoleonem posedlý. Rozepsal si prý každý okamžik jeho života do přesného harmonogramu, takže kdybyste mu řekli datum a čas, dohledal by vám, co francouzský císař v tu chvíli dělal, na co myslel a jak se cítil.
Příběh o vzestupu a pádu jedné z nejkontroverznějších moderních osobností měl být Kubrickovým vrcholným dílem a realizace už byla takřka jistá. Hotový scénář, hotové obsazení,připravené uniformy z papíru imitujícího látku a slíbená spolupráce rumunské armády coby komparzistů i jejího národního filmařského zázemí (které měli Rumuni luxusní).
Jenže pak v amerických kinech vyhořelo mistrovské a velkolepé BondarčukovoWaterloo a američtí producenti se řekli, že když u publika neuspěl Napoleon nyní, proč čekat, že uspěje o tři sezóny později? Na poslední chvíli tedy ucukli a Kubrick přišel o projekt, do kterého dal asi nejvíc času v životě. Již připravené prostředky a know-how proměnil v Barryho Lyndona, což je samo o sobě mistrovské dílo. Ale Napoleon to není...
Kinobox: Král rokenrolu Elvis čerpal z černošské kultury a měl nebezpečně smyslné pohyby pánve
Nový životopis o zpěváku Elvisovi Presleym má 160 minut, ale trvat by mohl klidně i déle. Je to film o rychlém vzestupu a pomalém pádu. Formálně je mnohem nápaditější než nedávná úspěšná, ale nudná Bohemian Rhapsody.