Děsivé svědectví o Ukrajině, jež stálo tvůrce život, či portrét úpadku USA. Škála karlovarských filmových novinek bude i letos pestrá

56. ročník filmového festivalu v Karlových Varech proběhne od 1. do 9. července a vedle hvězdných hostů Geoffreyho Rushe, Benicia Del Tora a Lieva Schreiberanávštěvníkům nadělí kupu filmových zážitků – od těch časem prověřených přes okrajové či výstřední až po nové festivalovky, na něž se v tomto textu zaměříme.

Zločiny budoucnosti od Davida Cronenberga nebo Men Alexe Garlanda jsme již představili v minulém článku. Nyní uvedeme seznam deseti zahraničních novinek, které až na dvě výjimky nemají namířeno do českých kin a jen pozitivní šeptanda z festivalů je může vynést na výsluní. A klidně až k Oscarům. Dostane se na hrané snímky i dokumentární portréty pro cinefily.

Jeden z velkých hitů loňského festivalu v Benátkách spojuje pozorovací dokumentární přístup s filmovou inscenací. Vizuální umělec a zkušený dokumentarista Yuri Ancarani nás zavádí do odtržené ostrovní komunity benátských lagun, kde životní výhledy mladíků končí u lásky k motorovým člunům.

Atlantida je vystavěná na interakci se skutečnými lidmi. Ancarani vyplňuje křehký portrét postav podmanivými a snovými vizuálními sekvencemi. Mělo by jít o uklidňující meditativní zážitek, jaký nejlépe vynikne na velkém plátně v tichém kinosálu.

Děsivě aktuální snímek si odbyl premiéru v lednu na festivalu Sundance. Vrací nás do roku 2014, kdy propukla válka v Donbasu. Ústřední rodina očekává narození prvního dítěte v epicentru ozbrojeného konfliktu u ukrajinsko-ruských hranic.

Snímek kyjevské rodačky Maryny Horbačové využívá skutečné události, z nichž vyčnívá sestřelení boeingu Malaysia Airlines, k převyprávění útrap a emočního rozpolcení titulní hrdinky Irky (Oksana Cherkashina), jejíž rodina se dělí na pasivně proruské a aktivně antiseparatistické postoje. Působivě natočený portrét nekončící rusko-ukrajinské krize si ze Sundance odnesl cenu za nejlepší režii světového hraného filmu a patří k nejočekávanějším karlovarským premiérám.

Drama v koprodukci Islandu, Dánska, Švédska, Nizozemska a České republiky se zaměřuje na čtrnáctiletého outsidera Balliho, jenž je častým terčem šikany a chybí mu spolehlivé rodinné zázemí. Pod svá křídla si ho bere trojice podobně odpadlických a násilnických teenagerů, u nichž nachází v mládí tolik potřebnou podporu.

Krásné bytosti jsou druhým celovečerním počinem islandského režiséra Guðmundura Arnara Guðmundssona, jehož prvotina Kamenné srdce zaujala publikum na několika evropských festivalech. Snímek kombinuje motivy krutosti i něhy a podává pozoruhodnou výpověď o komplikovaném dospívání, která dosud slavila úspěch například na berlínském festivalu a těší se pozitivním úvodním hodnocením.

Legendární snímek Čaroděj ze země Oz z roku 1939, který bývá skloňovaný jako kanonické dílo americké kinematografie, se ve Varech rovněž dočká samostatného uvedení. Pokud vás ale lákají spíše kritické debaty zaměřené na jeho historický či formální odkaz, pak můžete navštívit další atraktivní novinku, jíž je dokumentární snímek popkulturního badatele Alexandre O. Philippea s názvem Lynch/Oz.

Philippe, jenž se proslavil dokumenty jako The People vs. George Lucas nebo Paměť – zrod Vetřelce, nabízí dosud málo rozšířené čtení, podle něhož je mysteriózní tvorba Davida Lynche, zahrnující kulty jako Mazací hlava či Mulholland Drive, zásadně inspirovaná právě Čarodějem ze země Oz. Ve výzkumu mu pomáhají filmaři jako David Lowery (Zelený rytíř) a John Waters (Růžoví plameňáci). Lynch/Oz, jehož zatím viděla jen hrstka diváků a divaček na festivalech v Tribece a Sydney, si klade za cíl dokázat, že technicolorová pohádka z konce třicátých let je vůbec nejvlivnějším a nejcitovanějším titulem všech dob.

Když Ruská federace v únoru vojensky napadla sousední Ukrajinu, většina civilizovaného světa jen strnule přihlížela. Litevský dokumentaristaMantas Kvedaravičius ovšem nezahálel a vypravil se rovnou do Mariupolu v doněcké oblasti, s nímž ho pojily profesní zkušenosti. Roku 2016 natočil dokument Mariupolis, v němž sledoval každodenní životy tamních obyvatel ve stínu eskalujícího mezinárodního konfliktu.

Pokračování s názvem Mariupol 2 stihl Kvedaravičius během letošního března dokončit, ale během pokusu o útěk z obléhaného města byl zastřelen. Jeho finální snímek tedy představuje znepokojivý epilog zaníceného tvůrce stejně jako záznam hrozivých událostí, které okamžitě vstoupily do dějin jako zřejmě nejtragičtější vojenská agrese tohoto století.

Ambiciózní a žánrově rozvětvené francouzské drama režisérky Léy Mysius zavádí publikum do malé alpské vesnice, kde žije také samotářská desetiletá Viky. Té se ostatní děti straní, ale její výjimečně vyvinutý čich, díky němuž si dokáže snadno uchovat i reprodukovat jakoukoli vůni, z ní činí mocný nástroj na vyvolávání zapadlých, magických i existenciálních vzpomínek.

Léa Mysius navazuje na drama Ava z roku 2017 a přináší pohlcující náhled do okrajové komunity, jemuž dle prvních kritických ohlasů překáží jen snaha o začleňování několika protichůdných žánrů. Dočkat se máme i čarodějnických motivů či cestování časem, a byť tento žánrový hybrid uvedený v Cannes nedoprovází přímo nadšená doporučení, rozhodně by mělo jít o jeden z nejodvážnějších titulů, jaké se letos ve Varech objeví.

Jednu z nejočekávanějších premiér uvidíme od 18. srpna také v tuzemských kinech, ale milovníci díla jihokorejského režiséra Chan-wook Parka by neměli tak dlouho otálet. Park stojí za kultovním Old Boyem nebo za romantickým thrillerem Komorná a je světoznámým autorským filmařem, který už si z Cannes odvezl Velkou cenu i cenu poroty.

Podezřelá pojednává o perfekcionistickém detektivovi, jenž začne vyšetřovat neobvyklé úmrtí v horách a zaplétá se s vdovou po zemřelém, již považuje za hlavní podezřelou. Na letošním festivalu v Cannes z toho byla nominace na Zlatou palmu a cena za nejlepší režii, přičemž z Francie proudí do světa veskrze pozitivní ohlasy. Na kritickém agregátu Rotten Tomatoes film doporučuje 94 % z 31 recenzentů, podle nichž Park tímto romantickým mysteriózním thrillerem navazuje na svá mistrovská díla.

Pokud nějaký snímek na letošním festivalu slibuje hluboce emocionální podívanou, pak právě toto finské drama od režiséra a scenáristy Teemu Nikkiho. Slepý muž, který neviděl Titanic získal zvláštní diváckou cenu na festivalu v Benátkách a podává příběh, který na první pohled působí jako průsečík mezi Příběhem Alvina Straighta a Nedotknutelnými.

Na vozík upoutaný a nevidoucí herec Petri Poikolainen ztvárňuje Jaakkoa, jenž je slepý a od hrudníku dolů ochrnutý. Udržuje však každodenní telefonické spojení s daleko žijící Sirpou, do níž je zamilovaný. Když jejím životem otřese tragédie, Jaakkoo se bez ohledu na svůj zdravotní stav vydává za svou láskou za pomoci taxikářů a dalších cizích lidí.

Režisér Nikki nás ve svém celovečerním debutu přimyká k perspektivě slepého a pohybově limitovaného člověka, jenž musí projít peklem venkovního odcizeného světa, aby pomohl své jediné spřízněné duši. Snímek má na Rotten Tomatoes zatím stoprocentní skóre a kritici kvitují jeho výrazné stylistické volby i nepředvídatelný děj, který otevírá dveře nejen hořkosladké romanci, nýbrž i napínavému thrilleru o nezlomné vůli.

Roku 1975 zaznamenal dokumentarista James Benning za pomoci kamery připoutané na zadním sedadle automobilu svůj výlet napříč USA. Road trip doprovázený tehdejšími rádiovými hity nyní střídá o poznání statičtější a tišší pozorování Spojených států, k němuž Benning využívá sérii maximálně dvouminutových statických záběrů – z každého státu jeden, a to v abecedním pořadí od Alabamy až po Wyoming.

Benning si všímá úpadku amerických hodnot, charakterizovaných už více limitacemi nežli rovností a nekonečnými příležitostmi a podává tiché svědectví o stavech tamní infrastruktury a životní úrovně. Nikoli lidé, nýbrž příroda, stroje či architektura podávají výmluvnou výpověď o tom, kam se světová velmoc za poslední půlstoletí dopracovala.

Filosofické drama o moci a nepředvídatelnosti přírodních sil upomíná na tvorbu Wernera Herzoga a protagonistu, dánského misionáře Lucase, posílá na intenzivní a mnohoznačnou pouť odlehlými částmi Islandu. Na sklonku 19. století zde chce Lucas (Elliott Todd Crosset Hove) dohlédnout na dostavění kostela a vyfotit tamní obyvatele, ale setkává se s neuchopitelnými živly okolního prostředí.

Zapomenutá země, která vznikala v koprodukci Dánska, Švédska, Francie a Islandu, byla uvedená na festivalu v Cannes a od kritiků zaznívá chvála až nadšení. Má jít o „fascinující cestu k temnotě denního světla“, jak uvedl recenzent webu Screen International, která je pohlcující zejména ve své nepředvídatelnosti a nepoddajnosti vůči běžným diváckým očekáváním.

Sci-fi hororová minisérie vstoupila na Netflixu do čtvrté a finální sezóny. Obří zakončení nás čeká 1. července. Víte, proč byl projekt původně patnáctkrát zamítnutý a na jaké jiné filmy odkazuje?