11 nejhorších českých filmů posledních 11 let podle uživatelů Kinoboxu

Český film ve skutečnosti umí vystrčit růžky a není sezóny, kdy bychom neměli alespoň několik slušných titulů. Fikce i dokument, hraná i animovaná tvorba u nás dokážou přijít se zajímavými příspěvky, stačí jen hledat.

Přesto není kontroverzní říct, že český film nevzkvétá a že je občas těžké s ním trávit čas. Následující žebříček jedenácti titulů z posledních jedenácti let bolel nejvíc, alespoň tedy podle uživatelů a uživatelek Kinoboxu. Ve zdejší databázi jde o nejhorší tuzemské filmy (které se přehouply přes padesát hodnocení).

Jiří Menzel má na kontě Oscara. Toho mu nikdo neodpáře. Ale taky to je trochu prokletí, protože na něj v důsledku musíme být obzvlášť přísní.

Není neobvyklé, že filmař, když má štěstí dočkat se vyššího věku, uteče spokojenosti diváků a kritiků a točí filmy pro svoje vlastní potěšení. I pro velikány typu Alfreda Hitchcocka a Charlese Chaplina platí, že jejich poslední filmy nejsou obecně považované za dobré.

Jenže poslední a zdaleka nejhorší film Jiřího Menzela má tu „drzost“ tvářit se jako divácky vstřícná prostopášná komedie. Není to titul, kterým by zkušený filmař prováděl nějaký experiment – film jako Donšajni má smysl jen tehdy, když se líbí. Jak vidno, nelíbil se.

První Dědictví Věry Chytilové je dnes notoricky zmiňovaný prototyp filmu, jehož kvality dobová kritika nedokázala ocenit, aby byl o čtvrtstoletí později prohlášený jedním z nejlepších porevolučních titulů. Příběh burana Bohuše, který přišel k milionům a mohl naplno propadnout hýření devadesátých let, geniálně popisuje přechod českého národa ke kapitalismu.

O dvě dekády později se Robert Sedláček pokusil na snímek navázat a zhodnotit, jak se českému národu žije ve chvíli, kdy nadšení opadlo. Ani tentokrát se Dědictví nedočkalo všeobecných fanfár, jen nyní se na nespokojenosti podíleli rovnou měrou kritici i diváci.

Velmi málo humoru, scénář strhnutý od tématu k osobním Polívkovým problémům a obecně nejasné vyznění. Jde opět o křivdu? Asi je brzo říct to s jistotou. Třeba se budeme ještě za deset let Robertu Sedláčkovi omlouvat.

Na přítomnosti WesternStory na tomto seznamu je zajímavé, že vůbec splnila kritéria počtu hodnocení – šlo totiž o velký propadák, jehož mrzkou návštěvnost zachraňuje snad jen fakt, že celá produkce nevypadá, jako by stála majlant.

Jde o typickou českou mainstreamovou komedii, která působí, jako by ji dal do kupy robot, do kterého nahráli tisíc náhodných filmů a zaúkolovali ho vymyslet komedii pro mámu i tátu. Herci jako Bohumil Klepl a Pavel Zedníček tu hrají špatné herce, ale bez špetky sebereflexe. A příběh je plný typických sexistických klišé, která byla přežitá už v roce 2011.

Největším hříchem tohohle filmu je ale nekonečná nuda, čímž je vlastně trochu unikátní – ostatní přítomné filmy jsou špatné velmi specifickým způsobem, zatímco WesternStory… Je prostě typicky špatná. Jako by někdo natočil Kameňák bez pokusu o vtip, kde se všichni pitvoří, aniž by k tomu měli důvod. Tvůrci samozřejmě nemají žádný vztah k westernovému žánru, WesternStory tedy nefunguje jako parodie, protože jí na to chybí jakýkoliv důvtip. Jde jen o utrpení.

Ona je vůbec otázka, jestli má smysl Prázdniny v Provence považovat za „film“ v klasickém slova smyslu, protože není jisté, jestli se tu někdo zajímal o výsledný produkt. Traduje se, že štáb v čele s Kryštofem Hádkem, Jakubem Prachařem a Vojtěchem Kotkem prostě splašil rozpočet od náhodného milionáře (otce mladé ženy, která chtěla být herečkou) a udělal si luxusní dovolenou, během které se prostě „něco“ vyplivlo.

To je samozřejmě třeba brát s rezervou, nicméně při pohledu na zcela absurdní guláš, který byl uvedený v kinech, se tomu dá snadno uvěřit. Bohužel pro nás je to ale pořád guláš bez chuti, u kterého se nedá vydržet, takže tu nemáme co do činění ani s potenciálem pro půlnoční projekce. Vladimír Michálek, držitel Českého lva za nejlepší film Je třeba zabít Sekala a nejlepší seriál Mamon, si tuhle položku asi v životopise nepodtrhává. Ale muselo tam být krásně, to zas ano...

Bohužel další dílo filmaře, který má na kontě tolik klasik, že jistě nikoho netěšilo, když mu na stará kolena musel házet nuly a odpady. Jenže Václav Vorlíček ke stáru ztratil kontakt s publikem, přestal mu rozumět a chápat, co mu udělá radost.

Druhá Saxána se připravovala velmi dlouho a pouštěla se do digitálních efektů, na jejichž důstojné provedení nebyly v této produkci rozpočet ani know-how. I kdyby se ale povedly triky na úrovni Avatara, příšerný scénář a prkenně vedení herci by výsledek poslaly ke dnu. Nejpozoruhodnější na filmu je, že hlavní hrdinou není ani původní Saxána, ani její dcera Saxánka, ale nadržená důchodkyně v podání Jiřiny Bohdalové.

Celý film navíc, i kvůli tehdy rozdávaným rozhovorům, provázela atmosféra hořkosti tvůrců a jejich zklamání nad tím, že je publikum „nevděčně“ opustilo. Raději vzpomínat na lepší časy.

Veškerá vstřícnost jde ale stranou s nástupem tvorby Tomáše Magnuska, jenž se pyšní hned třemi tituly na seznamu. Dvě příčky patří rasistické sérii Bastardi a jedna vysilujícímu pokusu o komedii Jedlíci.

Že Tomášek Magnusek bez jakéhokoliv scenáristického a režijního talentu dokázal realizovat tolik filmů, je nepochybně triumf jeho vůle. Být u toho je ale zkrátka nesnesitelné. Plejáda komplexů, pasivní agrese a předsudků snad vůči všemu, vůči čemu lze mít předsudky. Samozřejmě s výjimkou nadváhy, protože tou tehdy trpěl i Magnusek, ta byla tedy shodou náhod v pořádku.

A hlavně je to tak špatně natočené! Guerilla filmařina má svoje kouzlo, ale ne takhle!

Blížíme se do finiše. Je libo muzikál podle hitů Michala Davida, ve kterém zní podivně málo jeho nejznámějších písní, a režisér si asi zapomněl na Wikipedii přečíst, co je to přesně „muzikál“? Člověk by řekl, že nemůže být nic jednoduššího než se publiku zavděčit králem diskoték, nicméně to byli sami diváci, kdo Decibely lásky šoupli na druhou příčku nejhorších českých filmů posledních jedenácti let.

Snad nejdivnější na celém projektu je, že ho točil přední český kameraman Vladimír Smutný. Ta nesnesitelná nuda je tedy zabíraná podivně profesionálním způsobem, což vede k ještě většímu zmatení publika. Režisérem je ale Miloslav Halík, čímž se síly vesmíru ocitají v rovnováze.

Pokud je v české kinematografii něco horšího než film Zdeňka Trošky, tak je to film Zdeňka Trošky bez Zdeňka Trošky. Vůči hoštickému kučeravému sluníčkovi se filmoví kritici naučili chovat performativní nenávist, stejně jako on k nim. Ale jedno se mu upřít nedá. Jeho filmy vypadají, jak vypadají, protože odpovídají jeho vkusu a smyslu pro humor. V jeho rozdováděných komediích ve skutečnosti probleskuje nemálo z jeho osobního světonázoru, jde zkrátka o veskrze autorská díla.

Totéž ale neplatí pro ty, kteří se na populární značce Kameňák pokusili vydělat a dodali filmy, při jejichž sledování se nám stýskalo po zručné ruce mistra Trošky. A to platí pro čtyřku Jána Nováka i nejhorší český film podle čtenářů Kinoboxu posledních jedenácti let: Vánoční Kameňák F. A. Brabce.

Zatímco Kameňák 4 byl podivně fixovaný na huličský humor, Vánoční Kameňák si z nějakého důvodu myslel, že nás nesouvislý děj složený z třetiřadých anekdot dostane do sváteční nálady. Podařilo se mu to pouze v případě, že je na místě oslavovat titul nejhorší film.

Tip redakce: V kinech měl premiéru třetí díl Jurského světa, jenž volně navazuje na trilogii Jurský park z 90. let. Napadlo vás někdy, že dobrodružství s dinosaury je vlastně feministická antiutopie?