Proč je Top Gun největší gay klasika osmdesátek? A Predátor hned druhá?

Točit příběhy o gayích nebylo v Hollywoodu běžné. Naprostou výjimkou byl třeba Půlnoční kovboj (1969), který sice získal Oscary, ale zároveň neměl žádné následovníky. Někdy do 90. let se lidé stojící se svou sexualitou mimo vyžadovanou normu většinou zobrazovali jako nebezpeční maniaci, slídiví úchylové nebo nešťastní zoufalci a oběti zločinu či drogové závislosti. Neměli žádné pozitivní zobrazení a nikdo z herců nebyl vyoutovaný. Známý je dnes případ herce Rocka Hudsona, který tři dekády vystupoval v romantických příbězích jako milovník žen a který v roce 1985 zemřel na AIDS. Až po jeho smrti se na veřejnost dostala zpráva o jeho skutečné identitě.

Ještě v roce 1980 vzniknul thriller Na lovu (Cruising, ano, už jsme blízko Tomu Cruiseovi), kde se policista v podání Al Pacina infiltruje do newyorské gay komunity, v níž hledá sériového vraha, a pouhý pobyt mezi nimi z něj také učiní gaye. Alespoň tak si lze vykládat celkové poselství snímku, který by dnes již žádné studio nedalo do výroby (pokud by nešlo o ruský Mosfilm).

V roce 1980 vzniknul i thriller Oblečen na zabíjení (Dressed to Kill) režiséra Briana De Palmy, kde vraždí maniak převlékající se do ženských šatů. Dobově se to nepovažovalo za nic zvláštního, snímek byl spíš považovaný za odvážný, že tematizuje transgender osoby (v průběhu děje se vyjeví, že nejde pouze o převlékání). Když dnes napíše podobnou zápletku do své detektivky spisovatelka J. K. Rowling, vypadá to už čistě jako její osobní fóbie a obsese než něco zajímavého a odvážného.

Přesto bylo jasné, že s queer estetikou si filmaři pohrávají od 70. let, nejpozději od dob muzikálu Rocky Horror Picture Show nebo filmů Johna Waterse jako Růžoví plameňáci. Podstatné ale bylo, že se díky reklamám a videoklipům postaveným na excentričnosti a pracujícím s výraznými kostýmy, líčením, účesy, svícením či druhy make-upu, dostane odlesk těchto tendencí i do hraných filmů hlavního proudu.

Navíc publikum, ať už přímo spadalo do LGBTQ+ komunity nebo šlo o přátele LGBTQ+ lidí či prostě o ironiky, kteří rádi čtou různé podtexty, si dokázalo všímat, jak se v 80. letech proměnilo zobrazování mužských postav ve filmu.

Jedním z nejlepších příkladů je právě Top Gun, nejúspěšnější snímek roku 1986, který víceméně celý vypadal jako pocitový videoklip, kde ve vzduchu pořád visí nadrženost (a nejen stíhačky). Na základní úrovni jde jistě o film o mladých pilotech, kteří balí holky v barech a počítají si „zářezy na pažbě“. A taky o vojácích, kteří zabíjejí jiné vojáky.

Jenomže ve skutečnosti tu kluci tráví mnohem více času spolu než se ženami. Jsou na školeních, v kokpitu, ve sprchách, na volejbalu i v barech. Objímají se, poplácávají se po různých částech těla, hledí si zpříma do očí, vyznávají si city (byť ne otevřeně lásku), zpívají spolu, navzájem se neustále hecují. Navíc jsou všichni krásní, vysportovaní a většinu času neustále zpocení, horkem a vzrušením.

Ono podvratné „gay čtení“ vychází i z toho, že tu nikdo není odhalený jako gay, a právě proto tito muži ve filmu nejsou spojení s ničím „úchylným“. Jedině tak může existovat pozitivní obraz mužské homoerotiky, což je asi nejsprávnější termín, protože nikdo není přímo gay. Erotika je jenom onen pocit, druh naznačování, svádění, pohledy, tajemství a pnutí.

Top Gun není Zkrocená hora, kde o sobě kovbojové zjistí, že jsou gayové. Ale mezi piloty nepanuje jenom jednoduchá rivalita nebo kamarádství a parťáctví, je v tom zjevně něco víc oproti filmům z předchozích dekád.

Homoerotický nádech byl v té době patrný třeba v asijských akčních filmech, a to jak v mnohých kung-fu snímcích, tak v přestřelkových krvavých baletech Johna Woo (Lepší zítřek, Killer, Hard Boiled). Ve všech těchto filmech lze fyzické souboje metaforicky chápat jako souboje sexualit, souboje mezi touhou a povinností, nenávistí a láskou.

Naprosto jasně tuto tenzi vycítil Quentin Tarantino, který o homoerotice v Top Gunu mnohokrát mluvil v rozhovorech a třeba Gaunery (Reservoir Dogs) koncipoval tak, že vycházejí z emocionality hongkongských akčních filmů typu Hořící město. Teprve až když jeden z přátel umírá v krvi, druhý mu dokáže vyznat své city. I největší trauma Mavericka v Top Gunu vychází z toho, že při společném letu zahyne kamarád Goose.

U homoerotiky a gay čtení je nutné pochopit, že nejde o sex. Nejde o to, že hrdinové jsou automaticky skrytí gayové, i když zrovna u Toma Cruise se o tom léta spekuluje. Jde o to, že v těchto filmech jsou muži překvapivě citovější a vyjevují v jistých okolnostech emoce, které nejsou typické pro monoliticky heterosexuální tvrdé akční hrdiny. Pot na nich neodkazuje přímo k potu při sexu, jde spíš o podobně stékající tělní tekutinu, jako jsou slzy.

Samozřejmě, toto všechno může vyznívat jako přehnaná spekulace. Piloti v Kalifornii se při náročném výcviku zkrátka hodně potí. Když se dívají sobě do očí, je to klasické vymezování si teritoria mezi „alfa samci“ (nic takového jako alfa samec přitom v lidské společnosti nemůže existovat, viz tento geniální skeč).

Jenomže je zároveň dobře doloženým faktem, že režisér Top Gunu Tony Scott se pro estetický koncept filmu inspiroval knihou slavného gay fotografa Bruce Webera. Ten dokázal učinit muže přitažlivějšími nejen pro muže, ale zjevně našel určitý vizuální kód pro zvýšení univerzální atraktivity.

Scottovi nikdy nevadilo, že se film líbí gay publiku. A podobně to ocenil a přiznal i producent Jerry Bruckheimer. Top Gun svou obrazností osvobodil hodně mužů od studu za to, že se jim líbí jiní muži. Muži se v určitém svícení a pomocí jistého typu střihu jeví jako sexuální objekty a „propagované zboží“, jejich jednání může obsahovat více citovosti, než do té doby bylo obvyklé. To všechno samozřejmě jen při zachování toho, že postavy v příběhu nesmí být gay, pouze se při jejich zobrazování používá gay estetika.

Samozřejmě, že představivosti se meze nekladou. Můžete se sami rozhodnout, co všechno mají znamenat věty: „Don't screw around with me Maverick. You're a hell of an instinctive pilot. Maybe too good. I'd like to bust your butt but I can't.“ Nebo: „I want somebody's butt, I want it now!“ (což jsou hlášky, které řvou nadřízení). Či: „You can be my wingman anytime“ (což říká Maverick Ice Manovi na konci a usmějí se na sebe).

Osmdesátá léta byla zároveň nástupem extrémně tvrdých akčních hrdinů, ať už to byl Arnold Schwarzenegger, Sylvester Stallone, Chuck Norris, Dolph Lundgren ad. (Byť někteří točili už dřív, ty nejvíc ikonické filmy jsou z 80. let.) Možná právě Top Gun byl jejich jistou protiváhou. Hrdinové byli méně urputní v zabíjení protivníků, které je předvedeno spíše jako technická virtuozita než působení hrubé síly a jejich silácké hlášky jsou jasným krytím něčeho citovějšího.

Přese všechno ale homoerotika pronikla i do několika filmů s Arnoldem Schwarzeneggerem. V Komandu (1985) je ústředním protivníkem nadlidsky dokonalého Johna Matrixe úchylný zabiják Bennet, jenž je oblečený v řetízkové košili, kožených kalhotách a má typický gay knírek. Bennet během filmu vyjádří touhu, že chce do Matrixe „vrazit svůj nůž“, a umírá tím, že do něj Matrix vrazí obří kovovou trubku, z níž prýští pára. Bennetova fascinace Matrixem je opravdu „nezdravá“ a taky v rámci zachování „řádu“ náležitě potrestaná.

Výrazně sofistikovanější je Predátor (1987). Zde je totiž metaforou celý film. Sedmero zpocených chlápků v pralese je ohrožováno neznámým neviditelným zabijákem, který je postupně jednoho po druhém kosí, aniž by byli schopní mu vzdorovat jakoukoli silou. Film vznikl v době, kdy na Západě vrcholil strach z AIDS, neviditelné nemoci z pralesa, neznámého původu. Semknutí skupiny mužů, kteří jsou zvyklí spoléhat jen na sebe, krvácet pro sebe a držet smutek, pokud je opustí jejich parťák, patří do homoerotické vlny akčních filmů tehdejší doby. Působivost díla spočívá i v tom, že tyto motivy nezdůrazňuje, pouze je odehraje.

V dnešní době, zvyklé na podezírání, už všichni všechno říkají nahlas a zároveň to okamžitě ironizují a lehce se od toho distancují - „no homo, bro“.

Vznikly dva proudy kinematografie – v jednom jsou otevřeně LGBTQ+ postavy, které se nezesměšňují a mají stejnou důstojnost, jako by byly hetero. Ve druhém proudu ze sebe hetero postavy setřásají podezření, že by mohly být queer. Ale doba, kdy bylo možné, aby ve filmu nikdo nebyl otevřeně LGBTQ+, jen by postavy byly zároveň trochu queer, už je pryč a nikdy se nevrátí.