„Vojenský pilot by po sestřelení vždycky věděl, co dělat,“ tvrdí o Top Gunu a Cruisově Maverickovi generál Jaroslav Míka

„Samozřejmě, že jsem byl zvědavý a těšil jsem se, a to hned ze dvou důvodů. Jsem už historický pamětník jedničky, viděl jsem ji v době, kdy jsem byl teenager. Tehdy mě totálně nadchla. Takže jsem se těšil, jaká bude dvojka. Ten první film kromě toho, že měl vydělat nějaké peníze, vznikl na požadavek od U.S. Navy a U.S. Air Force, měl podpořit nábor mladých lidí k výkonu vojenského leteckého řemesla. Tuším, že zájem u západní populace je v současnosti zase o něco nižší, takže druhý důvod byl, že by to zase mohl být jeden z impulzů pro mladou generaci, aby šla sloužit k vojenskému letectvu. Byl jsem i zvědavý, jak tvůrci to téma uchopí. Víte, jak to u těch dvojek bývá. Když navazují na úspěšnou jedničku, je to většinou těžké.“

„Ty záběry byly naprosto unikátní. Ony byly unikátní a věrohodné už u jedničky, protože to opravdu natáčeli z letadel. Vyhýbali se počítačovým efektům. Věrohodnost leteckých scén a simulace zatížení organismu, když docházelo k přetížení, vypadalo velice věrohodně.“

„Já nevím, jak to je u U.S. Navy, ale mám srovnání s U.S. Air Force, s nimiž se potkáváme. Nechci odradit diváky, aby nešli do kina, protože ten film je pecka, ale jako odborník a voják cítím, že tvůrci jako by ustrnuli v osmdesátých letech co se týče soudržnosti kolektivu, bohémství, které tam ti piloti představují, nemají na starost nic kromě létání. I to, že překračují nějaké limity, to se dneska v nové generaci už nenosí, standardy jsou jinak nastavené. Měl jsem z toho pocit, jako bych se vrátil do doby, kdy mi bylo něco přes dvacet. To se týká především nastavení myšlení lidí.

Realitu armádního letectví film ukazuje ve výkonu letounů, v zásazích hlavně proti cílům na zemi to je hodně reálné. Co se týče manévrového vzdušného boje letounů páté generace, co tam byly, tak by k takovému boji ani nedošlo. Ale co byste natočil? Že odněkud z neznáma letí raketa. To by nebylo divácky atraktivní. Koření vojenského stíhacího života je manévrový vzdušný boj a ten tam byl představený poměrně věrohodně.“

„Když vedete jako stíhač vzdušný boj, tak vám přijde, že čas je hrozně krátký, dynamický. Ale když se díváte ze země, jak se tam ti kluci nahánějí, tak vám připadá, že to trvá hrozně dlouho, že je to hrozně pomalé. Pro diváka, který není v kokpitu, by to bylo trošku nezáživné. Takže těch různých filmových střihů, kdy oči ani nestíhají, je samozřejmě víc než ve vnímání samotného pilota. Ale pro toho pilota je to pořád frmol, protože on sám je pod vlivem všech těch přetížení, vyhodnocování situace, zatímco divák sedí v papučích v obýváku nebo je v kině a chroupe popcorn. Úlitby tam musí být, já to tak vnímám, protože film je pro diváky, ne pro nás vojáky.“

„Ono by to samozřejmě splnit šlo, asi ne s tou rychlostí a v požadovaném čase. Ale chápu zdůraznění toho, že jsou to nejlepší z nejlepších. Poté, co shodili pumy, vystoupali s tou horou, objevili se nad horizontem a začali po nich pálit rakety, nejde takhle jednoduše ulétnout raketě. Z vojenského hlediska byl úspěch to, že zničili bunkr, ale kdyby se ti čtyři nevrátili, to by diváci asi neskousli. Byl by to divný závěr filmu.“

„To ano, jenom by nešli na dlouhotrvající přetížení 9 G. Odhodil pumu a tahal géčka, aby se dostal nad tu horu. Takhle jsou tam ta géčka jenom v tom oblouku. Ale jak by stoupal nahoru, tam by měl zase normální přetížení, menší než jedna, když stoupáte do svíčky. Gripen může dosáhnout přetížení až 12 G, ačkoliv má povolených 9. Dokážu si představit, že by mohli překročit limity letounu, když je člověk trénovaný a připravený, tak to vydrží. Samozřejmě, kdybyste si do toho sednul vy, tak při 4 G spíte. Od toho jsou piloti trénovaní, ví, co mají dělat, takže by těch patnáct vteřin 9, 10 G vydrželi. Ale to jsou detaily, které znám, protože jsem odborník. Ta akce byla pro diváky a já s tím nemám nejmenší problém.

Jinak do mise s tak vysokým rizikem by Američani nešli, pokud by nebyli ve válečném stavu. Ale tohle byl snad ještě větší risk než ‚high‘. My plánujeme mise s rizikem ‚low‘, ‚medium‘ a ‚high‘. Ve filmu se dá hovořit o riziku high na druhou. A Američani rozhodně nejsou národ, který dobrovolně obětuje svoje lidi ve vzduchu a na zemi.“

„Jeho výkon hodnotím velice kladně. On samozřejmě nelétal se zatížením 9 G. Letecké záběry v údolích se natáčely s Albatrosem. To jsou všechno lety na menší rychlosti do 3 G. A filmaři z toho udělají dynamický vjem, že letí rychle a má tam třeba 6. To je v pořádk, pořád je to let ve stíhačce nízko u země, co si budeme povídat. Adrenalin, endorfiny, co pilot vyplavuje během letu, to tam je. Mně je 49, jsem o deset let mladší. A když letím nějaký let s Gripenem, kde je i velké přetížení, tak nakonec cítím, že jsem fyzicky unavený, rozhodně víc než před dvaceti lety. To jsem mohl mít za den tři čtyři lety a odpoledne jsem si šel ještě zasportovat. Člověk se musí udržovat. V dnešním vnímání není 59 let zas tak moc, je vidět, že pan Cruise na sobě pracuje.“

„Dneska ne. Jak jsem říkal dříve, maličko jsem měl problém s nastavením pravidel ve filmu, to mi sedělo na přelom 80. a 90. let. V podstatě i to, jak na začátku rozbil experimentální letoun, když svévolně překročil rychlost 10 Machů. Nebo jak ho admirál péroval za to, že ukradl letadlo. Už jenom protože to vidí ostatní, nic jiného než vyhazov by ho dnes nečekalo. V lepším případě. V systému by se neudržel. Svérázní piloti a učitelé jsou i u nás a je to dobře, ale nemůžou jít za hranu, jako to dělal Maverick. Nevěřím, že to tak v americkém letectvu funguje. Myslím si, že když se na to dívají američtí kolegové z praxe, tak si musejí říkat, že tohle už je moc. V roce 1986, když se promítala jednička, možná ano. Ale teď už ne.“

„Nemám přesné informace, ale odhaduji, že herci zhruba rok trénovali na Albatrosu, mohli nalétat třeba padesát letových hodin, což stačí na to, aby letadlo pilotážně zvládli. Nevím, zda úplně sami pilotovali stíhačky. Filmové záběry z F-18 mohly být udělány z dvoumístných letadel s kamerou uvnitř. Ale jestli sami herci pilotovali F-18, klobouk dolů. Spíš si myslím si, že v záběrech, kde letadla hodně manévrovala, herci létali ve dvoumístné variantě a měli na palubě minimálně nějakého safety pilota. Ale i tak je to perfektní výkon. Počáteční výcvik na Albatrosu hrál zásadní roli, protože si herci zvykli na pohyb ve vzduchu. Jinak by jejich herecký výkon v kokpitu byl buď marný, nebo by byl hrozně nepřirozený. Museli si zvyknout na to, že let je úplně přirozený pohyb. Je to náročné. Nejdřív máte teorii, pak lety ve dvojím a zásadní je čas strávený ve vzduchu. Ten trénink je důležitý.“

„To bychom si pak mohli říct, že nebudeme investovat do drahých stíhaček a budou nám stačit Migy-21 nebo dvojplošníky. A můžeme mít sto letadel za cenu dvou F-35. Ale to tak není. Vždycky je to taková množina, která se musí sejít. Ten součet schopností je tak velký, jak jsou kvalitní jednotlivé složky systému. Můžete mít proti sobě třeba pilota v letadle páté generace, který ale funguje v neefektivním systému velení a řízení. To raději budu v Gripenu čtyřapůlté generace se svým výcvikem a dobrým systémem, pak mám daleko lepší výchozí pozici, protože jsem zasazený do nějakého fungujícího systému, do nějakého celku.

Ve filmu létali na F-18 Super Hornetech, což je letadlo čtyřapůlté generace, v podstatě avionika páté generace obalená letounem čtvrté generace. Kdyby šli proti tomu hypotetickému protivníkovi jako ve filmu, tam by si piloti s F-18, zasazení v rámci svého výcvikového systému, dobrého plánování, kvalitního systému řízení, podporovaní radary z letounů Hawkeye, střelami s plochou dráhou letu, nakonec se Super Hornetem na splnění mise vystačili.

Jestli záleží víc na pilotovi než na letadlu se ukáže v případě, kdyby se poměřovali například piloti letounů F-16 a F-18 ze stejného systému. Ale když se bavíme o tak rozdílných světech, jako je ten americký, popřípadě alianční s nějakým jiným systémem vedení a výcviku letectva, tam je nejdůležitější, jak armáda funguje jako celek.“

„V manévrovém vzdušném boji by F-14 proti tak agilním strojům, jako je Gripen nebo F-18, neměl moc šancí. F-14 je ekvivalent ruského Migu-31. To je těžké letadlo, které má veliký radar a na velkou dálku má sestřelovat strategické bombardéry. Ve filmu je to maličko přitažené za vlasy. F-14 není typ letadla ideálního pro manévrový vzdušný boj.

Přesto film hodnotím skvěle, je pro normální lidi, je v pořádku. Jen vám dávám příklady z reálné praxe. Když jdeme do bojové nebo cvičné mise, ještě na zemi vyplňujeme dokumenty, kde popisujeme, jak se budeme chovat v případě, že budeme sestřelení. Existuje systém na to, aby nás pak vyzvedli, aby věděli, co budeme dělat. Ve filmu byla situace, kdy se dva sestřelení ocitli v lese a ptali se: ‚Co budeme dělat?‘ To by žádný vojenský pilot neřekl, protože by moc dobře věděl, co dál. Tam už to bylo hodně přitažené za vlasy. Ale to tak prostě je. Usmějme se, nadlehčeme to a je to fajn.“

„Nevím, jaké by to bylo v hypersonickém letounu, který se objeví na začátku. Ale ze své praxe vím, že současné stroje překračují rychlost zvuku tak, že pro vás je to jen údaj na rychloměru. My létáme vysoko, abychom nezničili infrastrukturu rázovou vlnou, a tak nevnímáte pohyb proti zemi, že by to byl nějaký frmol. Jak letí v tom hypersonickém letounu na začátku, určitě by neletěl u mraků, ale někde ve stratosféře 30 kilometrů plus kvůli přehřátí konstrukce. Ale ve filmu by nebyla patrná dynamika pohybu, takže letí těsně nad mraky, což je v souvislosti s testovacími lety naprostý nesmysl. 10 G tam bylo proto, že hrozilo přetížení letounu. A když ho přetížíte, musí se letadlo znivelovat. Z hlediska fyzického zatížení je 10 G už hodně, my trénujeme půl minuty 9 G a je to záhul. Ale jde to natrénovat.“