Amélii z Montmartru prý mají rádi všichni. Existují ale důvody, proč ji nesnášet

Na samotném faktu, že se vždy najde někdo, kdo nemá rád nějaký populární film, není nic zvláštního. Bylo by naopak divné, kdyby se líbil všem. To, co je na Amélii z Montmartru výjimečného, je ale jeho komunikace s publikem. Tento film vyloženě říká a žadoní: mějte mě rádi.

Je hezký, bezstarostný, roztomilý, hravý, úplně jako štěnátko, které si okamžitě chcete vzít z útulku. Je barevný a sladký jako cukrátko. Je podbarvený hudbou, která vybízí sednout si ke stolku, srkat kafíčko nebo víno a pozorovat lidské hemžení okolo sebe se spokojeným úsměvem. Je to film, po němž byste měli mít chuť objímat ostatní a udělat si výlet do Paříže. Je to subjektivně a introvertně zabarvené dílo, které naplňuje definici filmu jako denního snění.

Co za zapšklé škarohlídy by se chtělo vůči něčemu takovému vymezovat? Dlužno říct, že ze 185 zahraničních recenzí je pouze 21 negativně laděných článků. Na ČSFD si na Amélii dovolil naplít jednou hvězdičkou snad jenom věčný plivník Verbal, kterého nikdo nebere vážně, protože všichni vědí, že mu jde jen o slovní exhibice beze stopy věcnosti.

Dovolte, abych se tedy přiznal. V roce 2001 jsem byl v Česku asi jediný, kdo na Amélii napsal kriticky laděný článek na již zaniklý web InZine. Bylo mi 21 let, bylo to poprvé, co jsem byl někde královsky placený za počet znaků (brzo na to ekonomicky praskla internetová bublina), a bylo to poprvé, co se mi po zhlédnutí něčeho rapidně změnil názor, když jsem nad viděným začal přemýšlet. Po vyjití z kina jsem byl nabitý pozitivní energií a fascinovaný přeměnou režiséra, od nějž jsem znal bizarně groteskní (ale opravdu v původním slova smyslu „strašidelné“) Delikatesy a čtvrtý díl Vetřelce.

Líbilo se mi, že film líčí Paříž jako pohádkové město a že vlastně vše, co vidíme, je přiznaně umělé – stvořené v hlavě hlavní hrdinky nebo dobarvené hlasem vypravěče. Bral jsem to tak, že se tento film odpoutal od popisnosti k absolutní kreativitě a zhmotňuje myšlenky a nápady – stačí si jen pomyslet a vidíme to. Kamera pronikne kamkoli, střihem se přeneseme na jakékoli místo. Vše je propojené, mozek a svět tvoří jednotu. Láska existuje. Stačí na ni pomyslet a je tu. A samozřejmě se mi - jako většině mužů - líbila Amélie a její účes. Lehce jsem si dokázal domyslet, že se líbí i mnoha divačkám, protože se díky ní cítí být středobodem světa - konečně někdo vypráví o nich, jejich senzitivitě a umožňuje jim být najednou dospělou ženou i dítětem.

Vzápětí mi ale začalo docházet, že tento film není jen idealizací nebo nostalgií, falešnou režisérovou vzpomínkou na dětství. Je něčím horším. Jednak je to film bez řádu, pravidel a svým způsobem i stylu, což může působit jako podivné tvrzení, když je tak snadno odlišitelný od jiných. Myslím tím ale to, že Amélie působí hlavně jako strašlivě drahé školní cvičení. Střídají se tu epizodky a etudy na malá témata, ale drží je pohromadě jen prchavý zájem samotné Amélie a jejího „domýšlení si“. Tento způsob vyprávění může směřovat kamkoli, ale nemá žádný vnitřní tah. Mohl by trvat deset minut, hodinu, dvě, tři a pořád by to bylo stejné. Tím, jak se tu může objevit cokoli, ocitáme se v říši manýrismu.

Šlo by namítnout, že některé filmy nepotřebují výrazovou střídmost ani soudržné vyprávění a napětí, odhalování a proměnu postav. Někdy si přece stačí jen užívat si svět, v němž jsme se ocitli, poznávat ho, odpočinout si v něm. Problém je, že ani toto u Amélie z Montmartru neplatí. Prakticky nic nepoznáváme a delší pobyt nám nic nedává, jen další hezká pohlednicová zátiší. I budování světa má mít pravidla a tady žádná nejsou.

Člověk si také může uvědomit, že existuje jen tenká hranice mezi pohodou a bezmyšlenkovitostí a mezi krásou a kýčem. Režisér Jeunet velmi často vybere zatáčku před pádem do propasti laciného kýče, jeho výtvarno ale zároveň stojí jen na tom, že ze všech koutů světa odklízí špínu. Je známý fun fact, že „kdykoliv se natáčelo na veřejných prostranstvích, nechal Jean-Pierre Jeunet místo vyčistit od všech odpadků, špíny a graffiti, aby film více odpovídal jeho představám“.

A jak říká jiný Pařížan, Milan Kundera, „kýč je absencí hovna“. Jakmile z fikčního světa mizí špína, musíme se ptát proč – naznačuje se nám něco o sterilitě citů jeho obyvatel (kdy se do prostředí promítá jejich vnitřní prázdnota), je to obraz dokonalé budoucnosti, nebe bez bolesti, stáří a smrti, nebo je to prostě kýč? A Amélie je z velké části jenom ten sofistikovanější kýč, který nedělali žádní neumětelové a matlalové, ale v jádru talentovaní lidé. Není to laciné, není to nepovedené, ale kýčem to zůstává, a právě ve své zručnosti je jeho působnost ještě větší.

Skoro to až vyvolává touhu v něčem takovém žít, což je samo o sobě problematické. Protože v čem byste chtěli doopravdy, nejenom fantazijně žít? Opravdu v takto vyčistěné Paříži? To byste ji museli celou přemalovat, zcela změnit veřejnou dopravu a deportovat hromadu lidí bůhvíkam. Na to, jak se film tváří globálně, trpaslík v něm cestuje po celé zeměkouli a Améliiny myšlenky dokážou zaletět kamkoli, je jeho mentalita nikoli univerzální, ale strašně omezeně lokální.

I mikrokosmos čtvrti Montmartre je ale dnes už zcela umělý, přizpůsobený turistickým představám o tom, jak vypadá Paříž. Doslova, Montmartre je „simulakrum francouzskosti“ v tom smyslu, že tento druh simulace je už vlastně reálnější než realita, která dávno zmizela a na jejíchž základech bylo zbudováno něco pro oči turistů a objektivy fotoaparátů.

Amélie je výprodejem údajného kulturního dědictví, jakýmsi zamrznutím v časech, které ale nikdy neexistovaly. Paříž takto nevypadala ani v 19. století, ani po většinu 20. století, ani na jeho sklonku či na přelomu milénia, kdy byl film natočený. Navíc se nám neříká, že děj se odehrává v minulosti – je absolutně současný, s veškerou moderní technologií, kterou ukazuje, i na niž je natočený.

Chápu, že nic z toho nemusí vděčnému publiku vadit. Film si „kupujeme“ a promítáme právě proto, že splňuje nějaké naše představy o francouzskosti a životní pohodě. Co mi na něm ale připadá zdaleka nejhorší, je jeho markýrování citů. Snímek má být romantickou komedií, v níž osamělá, hodná a neprůbojná dívka, která ráda pomáhá ostatním, najde životní lásku.

Všimněme si, co se ale ve snímku skutečně děje. Amélie je malý šmírák, který pozoruje lidi, a občas popostrčí situaci, aby se pohnula kupředu. V tomto filmu nikdo s nikým o ničem pořádně nemluví. Někdo si jen něco myslí a pocítí, přičemž vypravěč nám to musí říct, jinak bychom to ani nepoznali. Potom se Amélie promění v demiurga, který udělá něco, co by nejspíš mnohdy bylo proti něčí vůli, a potom pozoruje následky. Je to film, v němž se vztahy nerozvíjejí přirozeně a nikdo nikoho nepoznává, jen mu je přidělen, doslova na sebe narazí.

Samozřejmě, že to v něčem připomíná idealizované lásky na první pohled, ale tady nejde o žádný osud. Jde o to, že to způsobuje jedna mlčenlivá, trochu creepy, možná i autistická dívka. Nejde tu o nahodilost života, chaotické větvení možností. Svět je tu zjednodušený tak, že lidé–postavy jsou jakési automaty a dá se u nich víceméně vypočítat, jak budou reagovat. Je to spíš vztah k lidem jako k věcem.

Jakmile si odmyslíte onu hravost, s níž je vše podáváno, dostáváte svět, v němž byste žít nechtěli, protože byste museli být úplně hloupí až lobotomizovaní, aby se vám v něm líbilo. To, že Amélii samotné nevychází milostný život, není smutné, protože ona nedělá nic, proč by jakýkoli vztah měl začít. Smutek z toho filmu plyne pouze z toho, že zdejší „malý bůh“ (nebo bohyně) není vševědoucí, ale poměrně málo vědoucí, nedospělá.

Film přitom nakonec není ani ódou na introverty. Introverze neznamená, že s nikým nemluvíte. Znamená jen to, že rádi mluvíte jen s někým a nechcete mluvit s hodně lidmi. Skuteční introverti by opravdu nepracovali v kavárně. Ne, Amélie je o dívce, která je v jádru poměrně úchylná a potenciálně nebezpečná, ale to, že je v poetickém filmu, jí zabraňuje, aby z ní nebyla nejen voyeurka, ale něco horšího. Vlastně bych hrozně chtěl vidět po dvaceti letech film o tom, jak se Amélie má dnes, a jestli by ji Jeunet dokázal vykreslit jako někoho, kdo svým přístupem musí neodvratně v životě zklamat.

Zhruba toto – bez obsahu posledního odstavce – mi došlo někdy v jednadvaceti letech. Od té doby jsem film znovu neviděl a nejsem si jistý, že by se to dalším zhlédnutím vylepšilo a perspektiva se posunula. Nezměnilo se totiž to, že když se na mě někdo hrozně moc snaží působit pozitivně, pojmu vůči němu podezření.

Amélie je frontální agresivní útok pozitivity a roztomilosti, u nějž chápu, že si jej někdo dovede dávkovat v malých porcích. Nikomu nelze vzít dobré pocity a není možné říkat dospělému, na co se má a nemá dívat. Jen vím, že po zhlédnutí Amélie z Montmartru by mi líp nebylo. A raději budu onu pozitivitu a krásu hledat jinde.