Amélie z Montmartru: Francouzský lék na špatnou náladu pobláznil před dvaceti lety filmový svět

Když režisér Jean-Pierre Jeunet Amélii z Montmartru natáčel, zřejmě vůbec netušil, že se tím do novodobých dějin nejen francouzské kinematografie zapíše o poznání výrazněji než předchozími počiny Delikatesy (1991) či Vetřelec: Vzkříšení (1997). Snímek o nesmělé Pařížance s laskavým srdcem nabídl publiku hned několik trumfů: magickou náladu centra Paříže, roztomile nesmělou Amélii v podání Audrey Tautou a hudební doprovod Yanna Tiersena, jehož soundtrack se stal hlavním poznávacím znamením filmu.

Přitom ani Tautou, ani Tiersen v původní režisérově představě nefigurovali. Pro roli Amélie se původně počítalo s Emily Watson, jenže ta neuměla francouzsky. Pro hudební doprovod chtěl Jeunet původně angažovat proslulého a mimořádně vytíženého Michaela Nymana, jenže se mu to nepodařilo. Jak Tautou, tak Tiersen se nakonec stali nepřehlédnutelnými značkami filmu, který celosvětově utržil 174 milionů dolarů, přičemž tvůrce vyšel na pouhých 10 (statistiky Box Office Mojo).

Snímek vstoupil do kin ve druhé polovině září roku 2001, tedy jen pár dnů po teroristických útocích na newyorská „dvojčata“. Mnohé hlasy tvrdí, že tato skutečnost přispěla k mimořádné popularitě filmu, neboť Amélie po traumatických událostech odvedla pozornost do magického světa francouzských kavárniček a k roztomilým starostem s první láskou.

Amélii z Montmartru se podařilo prorazit do celého světa, zpopularizovat francouzský ležérní styl, kouzlo čtvrti v centru Paříže a získat si festivalové poroty a diváky. Například kavárna Café des 2 Moulins, v níž se natáčelo a která se nachází nedaleko Moulin Rouge, bezprostředně po uvedení filmu do kin praskala ve švech.

Zajímavostí je, že snímek měl světovou premiéru v roce 2001 na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, odkud si tvůrci odnesli Křišťálový glóbus a cenu publika. Následující rok byl snímek oceněný také Českým lvem jako nejlepší zahraniční film.

V cenách BAFTA uspěla Amélie z Montmartru v kategoricích nejlepší původní scénář a nejlepší výprava. Evropské filmové ceny za rok 2001 snímek ovládl, když obdržel cenu za nejlepší film, režii, kameru a cenu diváků pro režiséra Jeana-Pierra Jeuneta. Francouzský César přiřkl Amélii ceny za nejlepší film, režii, hudbu a výpravu. Amélie byla nominována hned na pět sošek Oscara v kategoriích nejlepší cizojazyčný film, původní scénář, kamera, výprava a mix zvuku, ale z USA nakonec vyšla naprázdno.

Kam vedly další cesty režiséra Jeana-Pierra Jeuneta a herečky Audrey Tautou? V roce 2004 vstoupilo do kin válečné drama Příliš dlouhé zásnuby, které natáčel Jeunet a Tautou v něm ztvárnila hlavní roli. Snímek byl nominovaný ve dvou technických kategoriích na Oscara. Jeunetův následující vizuální a imaginativní opus Galimatyáš (2009) zjevně až příliš vykrádal předchozí nápady. Autor letos v únoru představil na Netflixu sci-fi komedii BigBug pojednávající o umělé inteligenci v 50. letech 21. století. Řeší se zde otázka, kdo je lidštější, zda umělá inteligence, nebo člověk. Na všech snímcích s režisérem Jeunetem spolupracoval jeho dvorní scenárista Guillaume Laurant. Prozatímní ohlasy BigBugu na IMDb a Rotten Tomatoes jsou jen průměrné.

Herečka Audrey Tautou toho po Amélii natočila o poznání víc. Objevila se v Šifře mistra Leonarda (2006), zazářila coby slavná módní návrhářka ve filmu Coco Channel (2009), který jednoznačně vytáhla k nadprůměrnému hodnocení. Uchýlila se k dramatičtějším rolím, což v roce 2011 doložily dva snímky – Něžnost, v níž se musela vypořádat se smrtí manžela, a mysteriózní drama Proti větru, kde svému manželovi pro změnu zmizí ona. V roce 2013 se Audrey Tatou představila ve filmové adaptaci slavného díla Borise Viana Pěna dní. Režiséru Jeunetovi i herečce Tatou se tedy filmové ceny často vyhýbaly, ale to není důležité, neboť se minimálně díky Amélii z Montmartru zapsali do duší diváků a divaček po celém světě, což není vůbec málo.

Do českých kin Amélii z Montmartru vrací distribuční společnost Aerofilms. Její zástupkyně Hana Kijonka pojmenovává, proč si film i po dvaceti letech pozornost zaslouží: „Naprosto mě uhranula – začala jsem nosit červený baret a učit se francouzsky. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že jednou budu pracovat na návratu této výjimečné klasiky do kin, nevěřila bych mu. Diváky báječně vytrhne z trudnomyslné přítomnosti a potěší je stejně jako créme brulée, kterému špičkou lžičky rozbijete krustičku karamelu. Do kina tentokrát vezmu i moji mámu. Amélie je totiž přesně ten film, ze kterého budeme mít radost obě dvě a dáme si po něm skleničku francouzského vína.“