Kapři, vodníci, smrt na place a látka pro Hollywood. Populární komedie Václava Vorlíčka se vrací do kin

Fantaskní komedii Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách psal Václav Vorlíček nejen se svým parťákem Milošem Macourkem, ale též s autorem knižní předlohy Petrem Markovem. Podobně jako třeba Dívka na koštěti zaujme i Konec vodníků kombinováním skutečných a neskutečných motivů, situací a entit. Právník Jindřich Mráček (Jaromír Hanzlík) řeší problém vlhnoucího domu na pražské Kampě. Nemá však tušení, že obyvatelé jsou vodníci a nemají s aktuálním stavem sebemenší potíž. Tu naopak představuje právě horlivý Mráček, jehož se hlava rodiny, pan Wasserman v podání Miloše Kopeckého, rozhodne zlikvidovat a zařadit mezi dušičky. Jeho neteř Jana (Libuše Šafránková) se však do mladého právníka zakouká, což se stane skvělým rozjezdem pro sérii komických i dramatických scének.

Hvězdně obsazenou komedii Vorlíček natočil rok po pohádce Tři oříšky pro Popelku (1973). Scénář filmu je mimořádně hravý, tvůrci vytvářejí z vodníků národnostní a sociální kasty, strefují se do buržoazie. Kritika není na první pohled příliš patrná, neboť je důmyslně vyslovována přes pohádkové a fantaskní postavy (stejně jako třeba v Dívce na koštěti). Opět se zde řeší jinakost, která by neměla být překážkou, nýbrž předností a inspirací.

Z Konce vodníků je opět možné citovat sérii scének a hlášek. Dílo patří ke klasikám komediálního žánru, který u nás zaznamenal v sedmdesátých letech mimořádný úspěch především díky Václavu Vorlíčkovi, Oldřichu Lipskému (Čtyři vraždy stačí, drahoušku!, Jáchyme, hoď ho do stroje!, Adéla ještě nevečeřela) a Ladislavu Smoljakovi (Kulový blesk). Jen v kinech vidělo film dva a půl milionu lidí.

Snímek zpopularizoval pražskou Kampu a její okolí. Řada scén se zde skutečně natáčela, z domu vodníků je dnes rybí restaurace. Vedle originálního scénáře a mimořádného hereckého obsazení film zaujal trikovými sekvencemi, za nimiž podobně jako v případě Dívky na koštěti stál kameraman Vladimír Novotný. Vše vznikalo na místě tak, aby se optických klamů dosáhlo bez následné postprodukce, která nebyla v 70. letech v Československu prakticky možná. Novotný užíval odrazná zrcadla, schované zástěny, vany naplněné vodou a podobné konstrukční důmyslnosti.

Natáčení Konce vodníků se bohužel nevyhnula tragédie. Vodníka Aloise měl původně hrát proslulý Jan Libíček (Kdo chce zabít Jessii?, Světáci, Šest medvědů s Cibulkou, Tři oříšky pro Popelku). Od prvních dnů natáčení mu nebylo dobře, ale rad kolegů, aby se nechal vyšetřit lékařem, nedbal. Měl z nemocničního prostředí fóbii a všechny své zdravotní potíže přecházel. Libíček zemřel devátý natáčecí den, 24. května 1974, přímo na place, když při jedné scéně spadl z loďky do Vltavy. Scény s ním se nedochovaly, jen pár fotografií z placu. Úlohu vodníka Aloise po něm převzal Zdeněk Řehoř.

Po revoluci se spekulovalo, že by se nové adaptace Vorlíčkových „Vodníků“ mohl chopit Hollywood. V tuzemských médiích se psalo o novém filmu, natáčeném v západním pojetí a kulisách. Práva získala Pavlína Moskalyková, dcera režiséra Antonína Moskalyka, který stál za vznikem řady kvalitních televizních děl a filmů určených pro kina (Třetí princ). Podílel se například na pozoruhodném cyklu Dobrodružství kriminalistiky nebo Četnických humoreskách, s jejichž realizací mu jeho dcera pomáhala. Dnes žije v Hollywoodu po boku uměleckého agenta Mattewa Sola a díky jeho kontaktům se pokoušela prodat práva a dotáhnout realizaci filmu ve světě. Těžko říct, zda projekt amerických „Vodníků“ usnul a proč nebylo možné jej z producentských či jiných důvodů dotáhnout. Přišel snad investorům námět z dnešního pohledu archaický či naivní? Původní film tak rozhodně ani dnes, téměř padesát let od svého vzniku, nepůsobí.