Režisér Kmotra se možná zbláznil. Hodlá vyhodit oknem 120 milionů dolarů z vlastní kapsy za film, který nemůže mít komerční úspěch

Coppola je považovaný za jednoho z největších megalomanů v Hollywoodu. Tuto pověst získal hlavně kvůli protiválečnému velkofilmu Apocalypse Now (1979), u nějž výrazně překročil rozpočet, čelil nepřízni počasí a při natáčení postihl představitele hlavní role infarkt. Apokalypsa však neskončila jako totální propadák, jen vyděsila šéfy hollywoodských studií, co všechno si režiséři při plnění svých vizí dovolují. Natáčení se protahovalo o měsíce, neustále se připisovaly nové scény a přetáčely už existující sekvence. Právě Coppola (a Michael Cimino se superdrahým čtyřhodinovým westernem Nebeská brána) můžou za to, že byla svoboda režisérů v Hollywoodu od 80. let výrazně omezena.

Coppola to stav těžce nesl. Trochu na protest natočil v roce 1981 z vlastních peněz ve vlastním studiu Zoetrope pestrobarevný muzikál Jedna od srdce (One from the Heart) a vyklubal se z toho kolosální propadák, jenž vedl k autorovu osobnímu finančnímu bankrotu. Coppola se z této situace dostával jen velmi pomalu, léta splácel dluhy, občas režíroval filmy, které úplně nechtěl, a hlavně se musel soustředit na snímky s nižšími rozpočty.

Některé z nich jako Dravé ryby se staly kultovními, komedie Peggy Sue se vdává byla velmi komerčním hitem s třemi oscarovými nominacemi. Trochu na sílu musel udělat třetího Kmotra, režíroval i videoklip Captain EO pro Michaela Jacksona, jenž vyšel na absurdních sedmnáct milionů dolarů. Jakýsi návrat k velkofilmům pro něj znamenal v roce 1992 netradičně pojatý horor Drákula (a o dva roky později produkoval i novou verzi Frankensteina). Posledních třicet let se však potácí mezi nedokonalými či nedokončenými filmy. Některé se nedostaly pořádně do distribuce (Youth Without Youth, Tetro, Twixt), pod jiné, jako pod sci-fi Supernova, se odmítl i podepsat. A celou dobu mluví o jednom finálním mistrovském díle, které chce udělat – sci-fi Megalopolis.

Jak příznačný název pro dílo megalomanské mysli! Coppolovi dnes už ale nikdo nevěří, že by dokázal natočit úspěšný nebo možná ani dobrý film. Je klasikem, jehož dřívější genialitu nikdo nepopírá, jen doba se už změnila. Autor sužovaný mnoha chorobami v posledních deseti letech navíc prakticky nic netvoří, už ani neprodukuje filmy pro jiné. Jeho dcera Sofia Coppola se stala uznávanou scenáristkou a režisérkou i bez něj, produkoval pouze její debut Smrt panen v roce 1999, oscarových a festivalových úspěchů už ale dosáhla bez něj.

Zároveň se ale o Coppolovi mluvilo v posledních desetiletích v souvislosti s jeho vinařstvím. Víno prodává po celém světě, vyhrává s ním ceny, jeho italské restaurace a obchody s potravinami skvěle prosperují. Je to v něčem až neuvěřitelný americký příběh úspěchu a schopnosti vyškrábat se ze dna zpět. Jednoho dne by o tom mohl vzniknout i životopisný film.

Megalopolis patří k legendárním filmům, které měly vzniknout, ale nikdy nevznikly. Podobným případem je třeba Duna režiséra Alejandra Jodorowského, o jejímž nenatočení vznikl i výborný celovečerní dokument. Dalším případem může být třeba Napoleon v režii Stanleyho Kubricka nebo Křížová výprava od Paula Verhoevena s Arnoldem Schwarzenegerem v hlavní roli. (Verhoeven má ještě jeden zásadní projekt, kterým je skandalózně pojatý životopis Ježíše, ten možná ještě stihne natočit.) O těchto zmařených plánech velkých režisérů vyšla dokonce celá kniha a zrovna u Megalopolis je uvedeno, že pravděpodobnost jejího vzniku je minimální.

Zdá se ale, že pokud Coppolu nezradí zdraví, Megalopolis sku tečně vznikne. V Hollywoodu mu nikdo peníze nedá a ani v Evropě by nepochodil. Potřebných 120 milionu si nikdo nedovolí vyhodit. Pokud film chápete jako investici, bylo by šílenství dát osmdesátiletému pánovi, co třicet let neudělal nic dobrého, takovou sumu na snímek, který nebude akční, ale je charakterizovaný jako „love story, jež je zároveň filosofickým zkoumáním lidské podstaty“. Jedním z jeho přání je, aby se z něj stala podobná klasika jako třeba ze snímku Život je krásný, který si lidé pouštějí každý rok, když potřebuju nějakou vzpruhu pro duši.

Jenomže Coppola hodlá podruhé v životě udělat ještě šílenější krok – hodlá film financovat čistě ze svého. Porušuje tím základní pravidlo, že tvůrce nemá investovat do filmu vlastní peníze – produkování je totiž tak náročná disciplína, že nelze spoléhat na výdělečnost jednoho snímku. Každý producent má vždy širší portfolio různě rizikových projektů a ty se navzájem sanují.

Není divu, že Coppolovo prohlášení vzbudilo pozdvižení. Je totiž jasné, že hodlá utratit doslova celé své jmění jen proto, aby si splnil dávný sen. Ví, že tady už dlouho nebude, a prohlásil, že jeho děti jsou smířené s tím, že žádné dědictví nedostanou. Coppolův nezájem o komerční ohlas je vyloženou vzpourou proti systému a zavedeným zvyklostem. Jde i o jakýsi poslední výkřik generace, která byla zvyklá na tvůrčí svobodu v 60. a 70. letech, o niž později přišla. Je to plivanec do tváře všem, kteří vidí filmy jako zboží. Bud točte drahé filmy, co vydělávají stamiliony, nebo nezávislé umění za pár šupů. Pokud jste hodně dobří, možná vám zafinancujeme něco v rozmezí 30 až 60 milionů, ale musíte mít oscarové ambice a takovou příležitost dostanete jednou dvakrát za život. Jsme ochotní na tom lehce tratit v kinech, ale ne moc.

Coppolův přístup je něco zcela odlišného. Sám sobě se stává mecenášem, a protože je nyní bohatý vysloužilý umělec, nevadí mu stát se znovu a naposledy aktivním chudým umělcem. Je jedním z mála, kdo zcela naplňuje přísloví peníze si do hrobu nevezmete. (Přičemž předpokládáme, že aspoň na špagety ve své restauraci a na rakev mít bude.)

Megalopolis už má přitom natočené první záběry z roku 2001, ale po teroristických útocích 11. září 2001 se zase vše zastavilo, částečně i z piety. Námětem filmu je totiž úsilí architekta v budoucnosti, jenž se snaží přestavit New York po ničivé katastrofě. Ve chvíli, kdy spadla Dvojčata a lidé se vzpamatovávali ze šoku, by bylo neetické uvést takový film do kin. Námět přitom pochází již z 80. let a obsazení se neustále měnilo. Nyní si Coppola vysnil tento dream team – Oscar Isaac, Forest Whitaker, Cate Blanchett, Jon Voight, Zendaya, Michelle Pfeiffer, Jessica Lange a James Caan. Megalopolis má být modernizovaný římský epos ve stylu filmů Cecila B. DeMilla a Bena Hura zasazený do „Nového Říma“.

V době, kdy na celé čáře vítězí dystopické vize, je Coppolův utopický námět ojedinělý. Jeho film není o tom, jak po apokalypse všichni žijí v ruinách a pustinách. Odmítá být depresivní, ale chce lidem poskytnout naději. Nechce zkoumat zničený svět, ale vybudovat nový. Nehodlá nás připravovat na nejhorší, ale říct, že lepší budoucnost je možná, že lidský duch nikdy neumdlévá. Jeho film je přitom sám utopií ve dvojím smyslu – jako žánr i jako dílo samo o sobě. Je nadějí pro všechny, že má smysl jít si za svým snem i čtyřicet let. Je nadějí, že umělec se nemusí nechat omezovat ostatními. Je nadějí, že na sklonku života můžete udělat tu největší věc, jakou jste kdy vytvořili.

A jak se říká, dějiny jsou hlavně dějinami zkrachovalých utopií. Neznamená to, že nemají vůbec smysl. Kdybychom neměli žádný úběžník, nikdy se nepokusíme o nic nového. Život bez utopií by byl naprosto zoufalý. I když většinou jako zoufalci působí právě utopisté. Coppolovi není možné v jeho „šílenství“ nefandit.