V Cannes oceněná režisérka Sofia Coppola: „Mezi muži a ženami existuje vždy určité tajemství”

Děj Oklamaného se odehrává během občanské války na jižanské dívčí internátní škole. Mladé ženy z této školy přijmou zraněného nepřátelského vojáka (Colin Farrell). Zatímco mu poskytují útočiště a pečují o jeho zranění, dům se naplní sexuálním napětím a nebezpečným soupeřením – a neočekávaný zvrat událostí zboří všechna tabu.

Říkala jste, že se snažíte točit osobní filmy. Co je pro vás osobního na Oklamaném?
Sofia Coppola:Tohle u žádného filmu dopředu nevím. Až později zjišťuji, jak se věci, které jsem viděla, a lidé, které znám, stali jeho součástí. Vždy mě ale fascinovala vzájemná interakce žen a to, jak se někdy umí změnit, když je poblíž nějaký muž.

Takže Oklamaný představuje váš návrat k tématu ženských kolektivů nebo komunit?
Ano, vždycky mě zajímalo sledovat dynamiku skupiny – zejména ženských skupin. Myslím, že dynamika mezi ženami může být velmi jemná a rafinovaná a může se skrývat pod povrchem, zatímco muži jsou jasnější, otevřenější. Proto mě tenhle příběh přitahoval, protože byl o skupině žen – a těmi dívkami odříznutými od světa mi to trochu připomínalo Smrt panen – a proto, že jsem nikdy skutečně nedělala film o ženách různého věku, v různých okamžicích jejich životů a o tom, jak spolu navzájem fungují. V tomto příběhu každá z nich funguje jinak ve vztahu ke konkrétnímu muži.

Kdy a jak jste se dostala ke zdrojovému materiálu, kterým je román Thomase Cullinana Oklamaný, předloha stejnojmenného snímku z roku 1971.
Poprvé mi o filmu Oklamaný, který jsem nikdy neviděla, ale o kterém jsem věděla, že je velmi uznávaný, řekla moje kamarádka a výtvarnice Anne Ross. Podívala jsem se na něj a ten příběh mi prostě zůstal v hlavě – že to bylo zvláštní a že tam byly nečekané zvraty. Nikdy jsem neplánovala dělat remake filmu, ale byla jsem zvědavá, tak jsem si obstarala knihu, podle které byl film natočený. Říkala jsem si, co kdybych příběh převyprávěla z ženského pohledu? Oklamaný by tedy byla reinterpretace; výchozí stav je daný, protože dynamika síly mezi muži a ženami je obecně platná. Mezi muži a ženami existuje stále nějaké tajemství: „Jejda, proč to řekl?”

Nejedná se tedy o remake, ale spíš o adaptaci, což už jste předtím dělala. Ta kniha je vyprávěná z pohledu muže?
Ne, napsal ji muž, ale je vyprávěná z ženského úhlu pohledu; v každé kapitole vypráví svůj příběh jiná žena.

Co z této novely jste se rozhodla, aby se hrálo, nebo spíše naopak, z čeho jste ustoupila?
V knize je ten voják Ir. Když jsem se setkala s Colinem Farrellem a slyšela jsem jeho přirozený irský přízvuk, říkala jsem si, že by bylo skvělé to zachovat a udělat tak McBurneyho pro ženy ještě exotičtějším. Odkazujeme na to, jak on je žoldák, který dostal zaplaceno za to, aby vzal místo za jiného muže. Ale chtěla jsem, aby okouzloval, aby nebylo zřejmé, že s ním přicházejí špatné zprávy. Ženským pohledem to znamená „Chci mu důvěřovat.” S Colinem, který do toho vstoupí.

Zmínila jste se, že příběh stále zesiluje. Užívala jste si, když došlo na ty napínavé části zápletky?
Vzpomněla jsem si na Misery nechce zemřít, film z roku 1990, který jsem tehdy viděla, a ve kterém se muž stal hostem a zároveň vězněm. Měla jsem ho někde vzadu v hlavě. Byla to výzva, protože jsem nikdy nedělala nic podobného takovému příběhu – je to mimo moji komfortní zónu, ale pořád to dělám po svém, svým stylem. Musela jsem na to víc tlačit, obvykle jsem zdrženlivější. Bylo zábavné mít opravdovou zápletku a krásnou poetickou výpravu, což pro mě bylo nové!

Natočila jste i jiné filmy odehrávající se v minulosti. Když jste chtěla zachovat časové období občanské války, do kterého je děj knihy umístěn, co vás na této době překvapilo, co jste se během výzkumů dozvěděla?
Byla jsem překvapená tím, jak žili, když byl všeho nedostatek. Měli jsme lektora historické rekonstrukce občanské války, který nás učil, jak se v té době poskytovala základní zdravotní pomoc – Nicole Kidman se učila, jak obvazovat rány, ruční práce, vyšívání. Byl nedostatek papíru, tak psali na okraje knih… Četli jsme knihy o pravidlech společenského chování z té doby. Jeden příklad – žena nesmí přijmout lichotku, protože lichotka by v ní mohla probudit marnivost. Ženy musely hrát roli ženy-dámy, na tuhle roli byl kladen zvlášť velký důraz.

Co vás inspirovalo vizuálně?
Je to vždy směsice věcí z celého světa. Dívali jsme se na portréty z doby občanské války, a také na dívčí skupinové fotografie, které v 70. letech pořídil William Eggleston. Film Tess (1979). Hitchcockovy filmy, kvůli napětí.