To máme mileniály #4. Generační výpovědi

Do generačních výpovědí se promítá nadčasové téma konfliktu mládí se stářím. Ústředním bodem je dosáhnutí svobody, případně její udržení, a to navzdory svazujícím pravidlům, nepochopení ze strany okolí a nesnášenlivým autoritám. Omezující prostředí je zpravidla reprezentováno právě starší generací, od níž potomci část chování a názorů přebírají, přirozeně se však vůči nim i vymezují a vytváří vlastní hodnoty, typicky neslučitelné s těmi dosavadními. Jestliže dějové schéma zůstává napříč časem víceméně stejné, mění se způsoby, jakými je svoboda vyjadřována.

V road movie Bezstarostná jízda (1969) nebo muzikálových Vlasech (1979) jsou charakteristickým znakem svobodomyslnosti dlouhé vlasy spojené s kulturou hippies a životem mimo tradiční společenské struktury. V Absolventovi (1969), dalším manifestu generace baby boomers, Dustin Hoffman ztvárňuje postavu z opačného konce společenského spektra – jako úspěšný mladý muž je zprvu manipulován svým okolím a movitými rodiči, načež se vzbouří a zatvrzele bojuje o svou lásku.

„Nevěř nikomu nad třicet.“ (Jack Weinberg)

V kultovních komediích Johna Hughese jako Snídaňový klub (1985) nebo Volný den Ferrise Buellera (1986) je svoboda středoškoláků zdánlivě jen touhou po nezávazném poflakování, předně se však brání proti institucionálním a rodičovským snahám utvářet jejich životy. Hughesem inspirované snímky 90. let jako Flákač (1990) nebo Mladí muži za pultem (1994) pak v rozvolněné epizodické struktuře zachycují jeden den v životě mladých lidí, kteří vedou dlouhé debaty o absurdních tématech a se suverenitou sobě vlastní se vysmívají upjatosti dospělých.

Rovněž mileniálové prožívají obdobné situace, nicméně se k nim přidávají i události spjaté výhradně s jejich dobou. Pro americkou Generaci Y jsou to traumata z případů masové střelby na školách, z nichž vyvstává otázka po dostupnosti zbraní, nebo teroristické útoky z 11. září 2001, které vyústily v kontroverzní intervenci Spojených Států do Iráku. Mezi mezinárodní dějinné mezníky bezpochyby spadá ekonomická krize z roku 2008, jejíž dopad nejvíce pocítí právě mileniálové, digitalizace života v čele s Facebookem a dalšími sociálními sítěmi nebo pád Sovětského svazu, jenž v tuzemském prostředí znamenal nástup demokracie, v USA posílení velmocenské pozice. Současná krize liberální demokracie pak představuje nejen problém mileniálů, ale celého světa.

Níže rozebírané snímky jsou jak distancované observace starších režisérů, tak do filmu převedené žité zkušenosti mladých autorů jako je Greta Gerwig, Bo Burnham, Brady Corbet, Bing Liu nebo Adam Sedlák. Členění na základě věku nicméně nic nevypovídá o výsledné kvalitě a výpovědní hodnotě daného počinu. Je pouhým konstatováním skutečnosti, že se mladí režiséři prosazují a stávají se nezanedbatelnou součástí světa kinematografie.

V dramatu podle skutečných událostí Bling Ring: Jako VIPky (2013) režisérka Sofia Copolla nasvěcuje negativní stránky kultury celebrit. Hrdinové jejího filmu jsou středoškoláci z L. A., pocházející ze zámožných rodin a inspirovaní hollywoodskými hvězdami k neotřesitelnému přesvědčení o vlastní výjimečnosti. Jejich zbožštění celebrit se zvrhne ve chvíli, kdy si na internetu dohledají, kde se nachází luxusní sídlo jejich oblíbené ikony a kdy je volné, aby se do něj posléze mohli vloupat a vykrást ho. Zločinné chování přitom není motivováno materiálním nedostatkem, nýbrž touhou po hvězdném statusu. Ani po zatčení mladí výtržníci neprozřou a v paralele k mediálně oblíbené dvojici Bonnie a Clyde si vychutnávají pozornost, kterou jim společnost umožňuje. Koneckonců, nic jako negativní sláva neexistuje.

Spring Breakers (2012) nezávislého filmaře Harmonyho Korinea představují čtveřici adolescentních dívek, které touží narušit monotónnost svých životů nezapomenutelnými jarními prázdninami. Protože ale nemají peníze, rozhodnou se situaci vyřešit radikálním činem – vyloupí fast food. Následně vyrazí na prosluněnou Floridu, plnou spoře oděných těl svíjejících se v rytmu energické hudby. Ráj v podobě nekonečné party se rozplývá po zatčení dívek a seznámení s místním gangsterem. Navzdory očekávání se dívky v gangsterském prostředí mužům nepodvolují, ale naopak ho v inspiraci sexploatačními filmy (Faster Pussycat... Kill! Kill!, Bitch Slap) sebevědomě opanují.

Oba snímky záměrně evokují povrchnost a myšlenkovou vyprázdněnost, jež jsou jim vyčítány. Takové atributy však připadají protagonistům a jejich prostředí, filmy samotné jsou ironickým komentářem nejen dnešní mládeže, ale také pokřivené společnosti, jež ji formuje. Protagonisté, vychovávaní videohrami, televizí a falešnými vzory jako Britney Spears, Paris Hilton nebo Lindsay Lohan, jsou vedeni pomýleným chápáním svobody a nezřízenou volností, která nezná důsledky. Metaforicky to vyjadřují slova dívek před vyloupením fastfoodu: „Prostě předstírej, že je to videohra. Jako bys byla v zas*aným v filmu.“ Nebo také scény z obou filmů, v nichž si postavy nebezpečně zahrávají s nabitou zbraní. Nanejvýš ironické je potom obsazení bývalých Disney hereček Seleny Gomez a Vanessy Hudgens ve Spring Breakers a do té doby cudně prezentované Emmy Watson v Bling Ring: Jako VIPky.

Francouzský film Život Adele (2013) režiséra Abdellatifa Kechiche je doposud jedinou komiksovou adaptací, která získala hlavní cenu v Cannes. V obsáhlé tříhodinové stopáži pojednává o lesbickém vztahu dvou mladých žen – od počátečního vzplanutí přes harmonické soužití až k stagnaci a bolestnému rozchodu. Dokumentuje tak lásku v překvapivé úplnosti a realismu, jemuž dopomáhají i nebývale otevřené sexuální scény a intimní vyobrazení hlavní hrdinky, jež spí s otevřenými ústy nebo se ve chvíli vypětí cpe čokoládou.

Překvapivý oscarový vítěz Moonlight (2016) režiséra Barryho Jenkinse zase epizodicky zobrazuje přerod nemluvného a šikanovaného chlapce v drogového dealera. Na první pohled prostý a klišovitý příběh ale subtilně zaznamenává nejistotu homosexuálního mladíka, který je drsnými čtvrtěmi Miami determinován k tvrdosti a odtažitosti, pod ochrannou fasádou vypracovaných svalů však stále zůstává citlivým a zranitelným mužem s utajovanou sexualitou.

Oproti běžným queer dramatům se filmy nesoustředí na témata přijetí vlastní sexuální identity, vnější coming out nebo společenské těžkosti spojené s odlišnou sexualitou. Namísto toho zdůrazňují dramatický a univerzální příběh lásky a intenzivní náklonnosti v novém světle, které není výjimečné homosexualitou, ale hlubokou pravdivostí.

Režisér Richard Linklater je autorem unikátního filmového experimentu Chlapectví (2014), který se natáčel více než dvanáct let (každý rok se štáb s herci sešli na pár dní) a provázel herce Ellara Coltranea od 6 do 18. Všeobjímající záznam života, svou strukturou podobný časosběrnému dokumentu, postrádá scelující dějovou linii, zato překypuje prchavými okamžiky a každodenními všednostmi. Přestože z přirozeně plynoucího sledu mikro událostí zvaného život vyhmatává ty univerzální, je také pevně zakotvený v čase a reflektuje dobové rysy. Malý Mason je fanouškem Harryho Pottera, nudu zahání Gameboyem a sledováním Dragonball a jeho sestřička ho budí pištivým zpěvem písně Oops!...I Did It Again od Britney Spears. Prostřednictvím vojenského veterána se referuje o válce v Iráku, množstvím partnerů Masonovy matky se zase podává zpráva o současné vysoké rozvodovosti a dysfunkčních rodinách. Na oslavě patnáctých narozenin je Mason svými prarodiči obdarován výmluvnými dárky, symbolizujícími americkou mentalitu – biblí a zbraní.

Debut začínajícího filmaře Bing Liua Nerovná jízda (2018) je v lecčems podobný Chlapectví – je rovněž plastickým obrazem své doby a i on se natáčel dvanáct let. Na převážně ruční kameru natáčený dokument zachycuje tři kamarády vyrůstající v městečku Rockford v Illinois. Úvodní scény je představují jako zdatné skejťáky a sympatické pohodáře, postupně se však rozkrývají problematické rodinné vztahy a snaha vymanit se z neutěšeného prostředí, sužovaného chudobou, vysokou nezaměstnaností a domácím násilím. O to víc je potom skate, podobně jako v českém dokumentu King Skate (2018), symbolem ryzí svobody a jízda na něm euforickým zážitkem s přídechem rebelie, která je z danou subkulturou neodmyslitelně spjatá. Skate je jim identitou, únikem i formou vypořádávání se s problémy, jenž nemohou být ventilovány slovy. Pregnantně to dokládá nápis na skatu jednoho z aktérů: „Tento nástroj léčí žal.“

Finančně neúspěšné psychologické drama Margaret (2011) se stalo senzací až na festivalovém poli. Oscarový režisér Kenneth Lonergan v něm vypráví příběh afektované a sebestředné studentky střední školy, která se stane spoluviníkem nehody, když mává na řidiče autobusu, jenž záhy narazí do ženy. Hrozivá zkušenost a vyrovnávání se s vinou nicméně tvoří jen část v mozaice rozličných zkušeností, v nichž se projevuje dívčina neschopnost komunikovat, sdílet názor a pocity a hlavně je přijmout od druhých. To když se Lisa hašteří se svou matkou o banalitách, ve škole razantně odmítá názory spolužáků nebo tápe ve světě dospělých, který konfrontuje její mladistvě naivní představy o dobru a zlu nebo vině a trestu. Na nejednoznačnou realitu a neuchopitelnost pravdy totiž nepostačí ani tvrdohlavost mládí. A jelikož jsou obsahem dialogů témata jako 11. září, intervence na Středním východu nebo americká justice, nejedná se jen o monumentální obraz jedné dospívající americké dívky, ale Ameriky samotné.

Jako hlavní téma svého druhého celovečerní snímku Vox Lux (2018) zvolil mladý režisér Brady Corbet tzv. origin story generace mileniálů, jenž vypráví coby příběh mladé dívky Celeste a později slavné popové hvězdy. Hned v úvodní scéně drasticky zaznamenává masovou střelbu na střední škole a odkazuje tak ke skutečnému masakru z roku 1999 na střední škole v Columbine, kterým se zabýval i dokument Michaela Moorea Bowling for Columbine (2002) nebo Slon (2003) Guse Van Santa. Na smutečním obřadu potom přeživší Celeste zpívá dojemnou píseň, jež odstartuje její kariéru. Prostřednictvím ztráty nevinnosti Celeste v důsledku školního traumatu a bezohledného hudebního průmyslu Corbet nastiňuje zkalenou nevinnost celé Ameriky, která se definitivně vytrácí po 11. září. Časovým skokem dopředu se z Celeste stává dospělá a celosvětově známá zpěvačka, závislá na alkoholu a drogách. Ačkoli se pár hodin před koncertem válí omámená po pokoji, na pódiu předvádí oslnivý výkon a svým kritikům, jako by za celou generaci, razantně vzkazuje, že se zlomit nenechá. Úsměvné přitom je, že dospělou zpěvačku moderního artificiálního popu hraje Natalie Portman, herečka rovněž ovlivňovaná mašinérií showbusinessu už od dětství.

Komiksová adaptace vizuálně nezaměnitelného režiséra Edgara Wrighta Scott Pilgrim proti zbytku světa (2010) sice v kinech propadla, postupem času si však vybudovala kultovní status. Hlavním hrdinou je dvaadvacetiletý Scott, jenž bydlí hned naproti svým rodičům a s kapelou hraje garážový rock. Nevzrušivý flákačský život naruší až setkání s osudovou dívkou, jež si zaslouží jedině postupným poražením všech jejích sedmi zlých ex-partnerů. Běžný problém vyrovnání se s partnerovou minulostí je tak vyjádřen ve stylu hyperbolické akce. Inspirace komiksem Kanaďana Bryana Lee O’Malleyho není pouze tematická, nýbrž i mediální. Výrazové prostředky komiksu jako stránkové rozpanelování, mezery mezi jednotlivými panely nebo graficky ztvárněné citoslovce jsou převedeny spolu s prvky arkádových bojových her a adventur do osobitého tvaru, který je splněným snem nostalgických geeků. Hyperaktivní přeskakování časem a prostorem a nepřetržité fanouškovské odkazování se sice prosazuje na úkor příběhu a charakterizace postav, náhradou ale nabízí stylisticky precizní podívanou.

Černobílé komediální drama Frances Ha (2012) režiséra Noaha Baumbacha spadá do žánru mumblecore, rozpoznatelného hlavně důrazem na dlouhé dialogické promluvy, často zdánlivě o ničem. Žánrové uchopení zcela odpovídá neuspořádanému životu sedmadvacetileté protagonistky (ztvárněné Baumbachovou hereckou i životní múzou Gretou Gerwig) Frances, jež oplývá živelnou spontaneitou i dětskou skotačivostí. Outsiderka odmítající dospět je příkladem kontroverzní figury, která jedné části publika konvenuje půvabnou ztřeštěností a druhé se protiví hysteričností a nezodpovědností. Stejně jako ona je i děj, zasazený do části New Yorku plného intelektuálů, těkavý a volný. Závěrem ovšem hrdince přeci jen dopřává zastavení, které předznamenává dospělost a přitom nezatracuje pozůstatky dětskosti.

Režijní debut Grety Gerwig Lady Bird (2017) je volně inspirovaný jejím dospíváním v Sacramentu, nejnudnějším městě jinak hédonistické Kalifornie. Středobodem snažení středoškolačky Christine je projevit svou výjimečnost, s pomocí níž se povznese nad přízemnost rodného bydliště. Vlasy má proto obarvené narůžovo a v antisystémovém gestu si změní jméno na Lady Bird. Touží po studiu na prestižních New Yorských školách, její okolí jí však neustále připomíná, že jsou tyto cíle vzhledem k její pracovní etice a jejím vlohám příliš vysoké. Přestože si toho je Christine částečně vědoma, zarytě následuje idealistické sny, které ji permanentně vyvrací střízlivá matka, udržující sociálně slabou rodinu v chodu. Až teprve v New Yorku Christine přijme své pravé jméno a vyjasní si svůj ambivalentní vztah k matce. Potvrzuje tak starou pravdu, že lásku svých rodičů si plně uvědomíme až ve chvíli, kdy je opustíme.

Drama Osmá třída (2018) režiséra a komika Bo Burnhama je rovněž debutem, tentokrát celovečerním. Čtrnáctiletá Kayla v reálném světě bojuje se svou introvertní povahou, v tom digitálním naopak natáčí videa o seberozvoji, která i vzhledem k nízké sledovanosti točí především pro sebe. Její každodenní zkušenosti obnažují pokusy zviditelnit se před spolužáky, marné úsilí starších přiblížit se mladistvým i ponižující trapnost, úzce spojenou s jasnou hierarchií dětských skupin a určovanou tím, co je zrovna cool. Nízké sebevědomí pozvedne srdceryvným monologem teprve přičinlivý táta, který navazuje vztah se svou dcerou stejně rozpačitě, jako ona se spolužáky.

Desktopová minisérie Semestr (2016) z produkce internetové televize Stream zachycuje na ploše obrazovky jeden semestr v životě vysokoškolského páru. Vyprávěcími prostředky se tak stávají konverzace na Facebooku, hovory na Skypu, webové prohlížeče nebo kamery smartphonů. Student VŠE Damián odjíždí v rámci programu Erasmus do Berlína a se svou přítelkyní Amálií, studentkou filmové vědy, může mluvit jen „po síti“. Progresivní zpracování režiséra Adama Sedláka nejenže věrohodně napodobuje jazyk dvacátníků, ale navíc tematizuje tříštění pozornosti v důsledku množství impulzů, které v lepším případě vede k multitaskingu, v horším k prokrastinaci. Na konverzaci založené epizody jsou nicméně nejsilnější v zobrazování bezobsažné internetové komunikace, jež skutečnou blízkost jen chabě imituje a umožňuje pouze povrchní prožívání emocí.

Cenami ověnčený krátkometrážní webseriál #martyisdead (2019-2021) volně vychází ze skutečných událostí a je prvním českým audiovizuálním počinem, který získal televizní cenu Emmy. Thriller s detektivními prvky si také často vypomáhá monitorem počítače, když odhaluje pozadí smrti patnáctiletého Martyho. Otec mladíka náhodou natrefí na konverzaci na Facebooku, načež začíná s vyšetřováním na vlastní pěst. Dozvídá se o osobě, prezentující se jako pohledná mladá dívka, která od pubescentů žádá lechtivý materiál, pomocí něhož je potom vydírá. Tázání se po tom, proč se oběti kyberšikany jen zřídkakdy svěří svým blízkým, tvůrci ponechávají psychologům. Namísto toho poukazují na fakt, že internetoví tyrani jsou povětšinou lidé z našeho blízkého okolí. Seriál se s překvapivou sebejistotou pohybuje v prostředí dnešní mládeže, což dokazuje třeba letmý pohled na rekvizity Martyho pokoje, a současně vypovídá o běžných internetových nebezpečích podstatně víc, než senzacechtivý dokument Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti (2020).

Za zmínku stojí i první český hraný podcastový seriál Zkouškový (2020-2021), pojednávající o 6 vysokoškolácích, jejichž zájmy, aktivity nebo problémy jsou zhuštěným ekvivalentem moderního života mladých lidí. Mezi postavami tak nechybí influencerka, homosexuál nebo mladík nedobrovolně fungující jako mediátor rozhádaných rodičů. Probíraná témata jako registrované partnerství, hejty na sociálních sítích nebo nepochopení ze strany rodičů se sice starším generacím mohou zdát banální, pro spoustu mileniálů jsou však nadmíru aktuální.

Jak kniha Chucka Palahniuka Klub rváčů, tak její stejnojmenná adaptace (1999) režisérem Davidem Fincherem dokonale verbalizovaly těžko vyjádřitelný zmar generace, jenž neprochází válkou ani krizí a v korporátním světě se jí dostává materiálního blahobytu. Proti korporacím, konzumerismu a komerci, které v duchu hesla „věci, co vlastníš, nakonec vlastní tebe“ člověka odosobňují a redukují na spotřebitele, se Jack/Tyler rozhodne bojovat hrubou silou. Založí tajnou skupinu jménem Klub rváčů, v níž muži zápasí, aby opět pocítili vlastní životnost. Klub se rychle rozrůstá a stejně tak jeho ambice, jež od tajných soubojů ve sklepení přechází k teroristickému útoku na finanční firmy, jenž by navrátil moc do rukou obyčejným lidem. Přestože je nastíněná revolta ve skutečnosti spíše dětinská a fanaticky zjednodušující, současně je atraktivní a podmanivá, čemuž dopomáhá i estetikou videoklipů inspirovaný, jakoby „neučesaný“ vizuál. Sám režisér Fincher rozřešení záměrně ponechává na divákovi – je možné Tylera Durdena odsoudit jako nebezpečný příklad toxické maskulinity, nebo ho adorovat jako charismatického vůdce, který prohlédl a rozhodl se konat. Právě Tyler zpopularizoval dnes již běžnou nadávku „sněhová vločka“, jež označuje přecitlivělou generaci mileniálů, přesvědčenou o své mimořádnosti. Že dravý, špinavý a zpocený generační manifest zůstává nadále živý, dokazují nové generace fanoušků, komiksové pokračování nebo duchovní pokračovatel, seriál Mr. Robot (2015-2019), který oproti Klubu rváčů dochází až k porevolučnímu vystřízlivění.

Další Fincherův snímek, Sociální síť (2010), také představuje svého druhu revoluci. Odhaluje zrod fenoménu Facebook a přerod devatenáctiletého harvardského studenta Marka Zuckerberga v nejmladšího miliardáře světa. Faktograficky nepřesný, ale rozhodně dynamický a zábavný scénář Aarona Sorkina zpodobňuje geniálního programátora jako arogantního mladíka se sociálním handicapem, jemuž po rozchodu s přítelkyní zbývá jediný kamarád. Při srovnání s Klubem rváčů se projevuje změna revolučního bojiště – jestliže se v pozdních 90. let muži pokouší změnit systém v reálném světě a fyzickou silou, o jedenáct let později se dění přesouvá do světa digitálního a k revoluci již není potřeba armáda ani zbraně, nýbrž důmyslný jedinec s laptopem. Revoluci on-line portrétuje i popkulturními odkazy prosycený film Ready Player One: Hra začíná (2018), v němž skutečný svět balancuje na pokraji katastrofy, avšak nikoho to příliš nezajímá.

Co říkáte na výběr? Ztotožňují se snímky s vaší představou o mileniálech? Vyjádřete se v diskuzi.

Pátý díl bude pojednávat o Netflixu coby nezaměnitelné součásti života mileniálů. Nastíní, jak si nejznámější streamovací platforma udržuje dominantní pozici a jak buduje cool image v očích mladé generace.