To máme mileniály #1. Kdo vlastně jsou?

„To máme mládež“ zpívají Petra Janů s Věrou Špinarovou v pop-rockovém hitu 80. let. Tehdy, stejně jako kdykoli jindy, byla mládež pranýřovaná za svou nezřízenost, ignoranci a vzpurnost. Když je mladá generace kritizována dnes, často namísto mládeže mluvíme o mileniálech.

Mají vše na dosah ruky. Žijí ve světě, v němž nejsou konfrontováni s reálnými problémy, a tak si vytváří své vlastní, aby se nějak zabavili. Jsou zhýčkaní, líní, svých svobod a okamžitého přístupu ke všemu, co si zamanou, si neváží. V nekonečné záplavě impulzů postrádají jakékoli směřování, umí si jen hrát, ale i to už je nudí. Jejich rozmazlenost vede jen k sebestřednosti, a pokud přeci jen nedostanou, oč žádají, ihned se hroutí v důsledku své přecitlivělosti a nepřipravenosti na opravdový život.

Přestože se o mileniálech mluví poměrně často, jsou opředeni mytickým závojem jako třeba pražská kavárna nebo lepšolidé. Pojmenování skupiny se rychle zaužívá a záhy se z něj stává univerzální výraz bez jednoznačného obsahu, na který lze kdeco shodit.

V rámci přesnějšího vymezení slova mileniál musíme nejdříve načrtnout posloupnou linii generací po druhé světové válce. Rozdělení generací sice platí celosvětově, nicméně se charakteristiky v různých zemích liší (mezi mileniály západního světa je každopádně možné vyhledat množství paralel). Při popisu se budu držet fenoménů obecných, nebo typických pro tuzemské prostředí, v některých bodech zaznamenám také situaci v USA.

Babyboomers, někdy také označovaní Poválečná generace, spadají do období let 1946-1964. Ze samotného názvu vyplývá, že je pro ně definičním znakem populační exploze, projevující se především v USA. V důsledku ekonomické prosperity a návratu více než 10 milionů vojáků se v tomto časovém rozmezí narodilo v Americe 76 milionů dětí. Bipolární uspořádání světa v čele s velmocemi USA a SSSR vybarvilo státy podle sfér vlivu – modrá reprezentovala demokratický západ, v opozici k ní červená komunistický východ a výjimku představovalo pár osamocených států, které si podržely svou neutralitu.

Češi zasažení komunistickým režimem byli vychováni k výkonnému pracovnímu nasazení, a to po šest dní v týdnu (k zavedení pětidenního pracovního týdnu došlo až roku 1968). 50. léta jsou přitom definována jednak vykonstruovanými politickými procesy a vzedmutím falešné naděje po smrti Stalina a následně Gottwalda, jednak významným posunem v oblasti emancipace žen. Díky změně zákoníku z roku 1950 ženy v manželství již nebyly podřízeny mužům, nýbrž žily, alespoň dle legislativy, v rovnocenném partnerství. Nový zákon vedl k mnohočetným důsledkům – větší zaměstnanosti žen, nižší toleranci domácího násilí či postupem času také k dříve nemyslitelnému rozvodu.

Příslušníci Generace X se narodili v rozmezí let 1965 až 1980 (v některých pojetích až 1985). V české terminologii spíše známí jako Husákovy děti, jelikož se narodili v období Husákovy propopulační politiky. Mládí nebo alespoň jeho část sice prožili v represivním režimu, pociťovali ale spíše oslabování ideologického nátlaku a obecně chřadnutí systému.

Po sametové revoluci jim nezbývalo než se rychle adaptovat z centrálně plánovaného hospodářství s velmi nízkou nezaměstnaností na privatizaci a kapitalistický trh. Podnikání, orientace na kariérní růst a materiální zabezpečení se negativně promítly do výchovy dětí, kterým se v důsledku pracovní vytíženosti jejich rodičů nedostávalo tolik péče. Husákovy děti se také vyrovnávají s potížemi, jež nadcházející generace zdaleka tak tíživě nepociťuje – jako pozůstatek po školním systému minulého režimu jim sice v hlavě uvízla mnohdy mlhavá znalost ruštiny, angličtinu se ale musí doučovat ve svém volném čase. Protože jim za reálného socialismu nebylo umožněno studovat, často dosahují jen středního vzdělání a na trhu práce musí konkurovat mladším kolegům s lepší kvalifikací a jazykovou vybaveností.

Nejčastějším rámcem pro definování mileniálů je narození v rozmezí let 1981-1996, objevuje se však i šířeji uchopená soustava 1981-2000. V tuzemském prostředí jsou také často mylně zaměňováni s Generací Z, narozenou po roce 2000. Jindy jsou rozpoznáváni ne podle ročníku narození, nýbrž čistě podle zájmů, aktivit a chování. Označení tedy funguje jednak jako generační škatulka, jednak jako životní styl.

Když byl v roce 2017 australský milionář Tim Gurner tázán, zda věří tomu, že si mladí lidé nikdy nekoupí vlastní dům, odpověděl: „Rozhodně, když utrácí 40 dolarů denně za rozmačkaná avokáda a kávu a nepracují.“ Brzy poté se avokádový toast stal symbolem lehkomyslnosti mileniálů, jejichž očekávání jsou podle Gurnera „velmi, velmi vysoká“.

Běžně se v Česku tvrdí, že mileniálové jsou první generací, která je uvyklá na svobodu, konkrétně na neo-liberální demokracii, jelikož jiný politický systém víceméně nezažila. Že jsou bytostnými demokraty, jejichž myšlení nekalí zkušenost s bývalým režimem.

Odhlédneme-li od výjimek v podobě mediálně exponovaných mladých politiků (Dominik Feri, František Kopřiva, Kristýna Švarcová), jsou mileniálové z politiky spíše frustrovaní a jejich důvěra v demokracii výrazně klesá.

Politické rozhodování se neustále komplikuje, takže pro mnoho lidí je nesnadné pochopit probíraná témata v jejich komplexnosti, a tak se často uchylují k emotivním rozhodnutím, v nichž podstatnou váhu mají fake news a hoaxy. Navíc dnes zažíváme krizi liberální demokracie – namísto vzájemné komunikace vlády a veřejnosti jde dnes o jednosměrné hučení do zdi; namísto svobodných médií zase o hlásné trouby politických byznysmenů.

Nejenže pohled na politickou reprezentaci neposkytuje důvody ke sledování politiky, ale ani naše chápání demokracie nedošlo od 90. let velkého posunu. Stále převažuje ono zaběhlé „můžu si říkat a dělat, co chci.“ Málokdo do života aplikuje, že „svoboda slova bez odpovědnosti za ono slovo není svoboda.“ Morální marasmus minulého režimu nahrazujeme morálním alibismem. A vzhlížíme-li k mládí jako demokraticky vyspělejší generaci, je to spíše planá naděje, protože užívání výhod demokracie se zdaleka nerovná plnému ztotožnění s jejími principy.

Přetrvává názor, že mileniálové využívají své rodiče, dokud to jde. Ještě dlouho po dvacítce u nich bydlí, nechávají se jimi živit a užívají privilegií dospělých, aniž by ovšem museli řešit existenciální otázky. Dosadíme-li si však patřičný kontext, bude průhlednější, že to většinou není z důvodu lenosti a pohodlnosti.

Jedním z faktorů je bezpochyby individualismus, důraz na vlastní prospěch a seberealizaci, k němuž se pojí rozdílné chápání tradičních institucí, jako je rodina a manželství. Absence pochopení pro mileniály pak vyvěrá ze zcela odlišných výchozích pozic – za minulého režimu málokdo mohl studovat na vysoké škole, tudíž pro spoustu lidí okolo dvacítky nebylo jiné východisko než pracovat. Role žen byla rovněž pojímána úžeji než dnes, jako rodičky a pečovatelky byly vedeny k obstarávání domácnosti.

Změna optiky se projevuje i u výběru práce. Zatímco za minulého režimu byly vlastní zájmy a práce většinou dvě neslučitelné složky, mladá generace klade velký důraz na smysluplnost činnosti, jež denně věnují minimálně osm hodin života. Práce by neměla být jen smysluplná, nýbrž i zábavná, naplňující a někdy také umožňující flexibilní pracovní dobu. Ač to může působit jako další projev nenasytnosti, vývoj společnosti tomu nahrává – spoustu pracovních míst dnes totiž můžeme zastávat z domova. Současně se však ruší pravidlo osmihodinové pracovní doby, protože jsme kvůli komunikačním technologiím neustále k zastižení – odpovídat na maily či zvedat hovory musíme téměř nonstop. To se někdy nesetkává s pochopením starší generace, protože „hraní si na telefonu“ přeci není opravdovou prací.

Dovršením samostatnosti je přestěhování se do vlastního. V současné situaci nedostupného a vysoce předraženého bydlení se však mileniálové většinou musí spokojit s přemrštěnou hypotékou nebo sdíleným bydlením. Jejich finanční ohodnocení totiž není zdaleka přiměřené dnešním cenám nemovitostí, navíc se v USA zhusta vyrovnávají s dluhy za studentské půjčky. Situaci potvrzují i výzkumy, z nichž vychází, že třetina mileniálů v Česku nemá uspořeno více než 10 000 Kč.

Aby dosáhli „šťastného“ života, musí mileniálové zkombinovat spoustu různorodých stránek. Snaží se dosáhnout naplňující práce, která bude navíc spravedlivě finančně ohodnocená. K tomu je dnes často vyžadováno vysokoškolské vzdělání a jazyková vybavenost. Vedle toho jsou si mnozí z nich více vědomi důležitosti sebepéče, proto si pro vlastní duševní zdraví a rozvoj snaží udržet volnočasové aktivity. Stejně jako kdokoli jiný touží po harmonických vztazích, vlastním domově a dětech. V důsledku konfliktu potřeb, cílů a tužeb spousta z nich pociťuje nedostatečnost, pochyby, vyhoření, dnes již souhrnně označované jako fenomén krize mladého věku.

K tomu se navíc přidávají trpká dědictví starších generací v podobě globálních problémů. Přestože se občas přičítá ekonomická stagnace neschopnosti mileniálů, jsou to právě jejich rodiče, kteří způsobili ekonomickou krizi v roce 2008, jež postihla především jejich potomky. Kritická klimatická situace byla také štafetově předána, s tím rozdílem, že dnešní generace její důsledky pocítí o poznání bolestivěji. Ze statistických údajů a výše uvedeného vyplývá, že distance mezi oběma generacemi není tak závratná, jak bývá prezentována. Mileniálové neřeší nové nebo předchozí generaci vzdálené problémy, spíše řeší staré problémy v novém dynamickém prostředí, v němž se přese všechno zdání pohybují stejně nejistě jako kdokoli jiný.

„Každá generace si představuje, že je inteligentnější než ta, která byla před ní, a moudřejší než ta, která po ní přichází.“ – George Orwell

Do Generace Z patří lidé narození po roce 1996, případně po roce 2000. S mileniály sdílí spoustu vlastností – individualismus, těkavost, vnímavost vůči globálním problémům nebo sociálním nerovnostem. Nesouhlas se svévolným jednáním politiků hlasitě ventilují – polovina generace podepsala v posledních dvou letech minimálně jednu petici a zhruba čtvrtina z nich se účastnila demonstrace či manifestace.

Jestliže je pro Generaci Y typická spřízněnost s moderními technologiemi, v případě Generace Z jde o naprosté pohlcení kyberprostorem, především pak sociálními sítěmi. Dle studií tráví české děti na internetu a sociálních sítích 5 až 9 hodin denně, přičemž závislost se definuje od 36 až 40 hodin týdně. Situace je každopádně alarmující, na druhou stranu je při porovnávání nutno vzít v potaz, že rodiče a prarodiče užívají v řádech hodin zase jiná média (televize, noviny, rozhlas), která jsou dnes již plnohodnotně obsažena v internetovém prostředí.

Zdání jinakosti je u Generace Z – podobně jako u mileniálů – zapříčiněno také influencery a youtubery, kteří iluzorně fungují jako typičtí představitelé své generace. Podobně jako jsou obsedantně adorovány hollywoodské celebrity, jsou i internetové idoly oslavovány dnešními mladými. Ačkoli se youtubeři a influenceři jako typičtí často profilují, už z podstaty jimi nejsou. Aby navýšili sledovanost, mnohdy ve svých videích provádějí bizarnosti, a starší generace nejenže nechápou smysl takového obsahu a kolik se jím dá vydělat, ale také nesprávně zaměňují zviditelněné jedince za celou skupinu.

Pro generaci nejmladších je příznačná také obava o vlastní budoucnost – v důsledku neřešení otázky důchodového systému je značně pravděpodobné, že budou nuceni pracovat i ve velmi vysokém věku.

Je důležité vzít na vědomí, že jakákoli generační klasifikace bude vždy umělým konstruktem, jejíž užitečnost ocení především sociologové a marketéři. Mezi osobami narozenými v roce 1981 a 1996 budou patrné výrazné změny, a přece patří do jedné generace. Všechny obecně platné soudy jsou nanejvýš ošemetné a je nutné číst je s rezervou, ne jako všeplatné charakteristiky, ale spíš jako více či méně pravděpodobné úběžníky.

V příštím díle seriálu bude nastíněno, jakými strategiemi cílí na mileniály filmoví a televizní producenti.