To máme mileniály #3. Populární filmy

Při výběru zásadních filmových událostí pro Generaci Y bylo určující kritérium vysoké popularity a všeobecné známosti, které mnohdy vedou k legendárnímu statusu. Jde tedy o stručné ohlédnutí se za uplynulými cirka 30 lety, které je vedeno záměrem postihnout různorodé žánry a selektovat mezníky a tendence, které vystihují univerzální filmový kolorit života mileniálů.

Z rozsáhlých fantasy ság si pozici dlouhodobě trvajícího knižního i filmového fenoménu vydobyl Harry Potter (2001-2011), z jehož popularity těží jak knižní pokračování Harry Potter a Prokleté dítě (2016), tak série Fantastická zvířata (2016-), odehrávající se ve stejném fikčním světě. V roce 2001 také vychází první díl ambiciózní adaptace největšího fantasy 20. století Pán Prstenů. Alternativní mytologie s vlastní historií a jazyky se pro svoji komplexnost zdála být nezfilmovatelnou, režiséru Peteru Jacksonovi se to však podařilo impozantně. I on se ke svému nejúspěšnějšímu hitu vrátil, když pohádkovou a podstatně odlehčenější knihu Hobit přepracoval do epické trilogie, jež sice byla hodnocena nadmíru pozitivně, v nevyhnutelném srovnání s Pánem Prstenů každopádně selhala. Snaha replikovat úspěch Pána prstenů se projevuje v dalších filmových adaptacích high fantasy literatury, které však zpravidla redukují esenci předlohy do schematických a zaměnitelných příběhů (Eragon, Letopisy Narnie, Zlatý kompas, Warcraft: První střet, Temná věž).

Východisko, jak uspokojivě uchopit rozsáhlé fikční světy, nabízí úspěšné seriály Jeho temné esence (2019-) nebo Hra o trůny (2011-2019). Oproti filmovým adaptacím disponují větší tvůrčí svobodou a příhodnou stopáží, umožňující vyprávět vrstevnaté děje, a stále si přitom podržují vysoký rozpočet. Právě Hra o trůny posouvá žánr kupředu, když optikou kritického realismu nahlíží nelítostný mocenský boj dědiců a všudypřítomné intrikování. Jenže důraz na vyložení všech souvislostí a vztahů vede k neudržitelnému rozsahu příběhových linií, jež se svou mnohostí vzpírají definitivnímu uzavření. Proto seriál došel katastrofálního konce, v němž si scenáristé na ploše nedostačujících šesti epizod vypomáhali nepřirozenými zkratkami a náhodami. V případě autora knižní předlohy G. R. R. Martina se zase spekuluje, že vzhledem k jeho pokročilému věku, rychlosti psaní a dějové rozmáchlosti svůj opus magnum nikdy nedopíše.

Z potenciálu oslovit publikum napříč generacemi čerpá stále se rozšiřující univerzum Star Wars, které se dočkalo jednak kontroverzních prequelů k původní trilogii (1999-2005) a také nové trilogie (2015-2019) již bez dohledu George Lucase, který odešel do důchodu a své studio Lucasfilm včetně práv na franšízu prodal studiu Disney za 4,1 miliardy dolarů. Zprvu se zdálo, že bude nová trilogie založena na plánech Lucase, posléze se ale obě strany rozešly a duchovní otec epické space opery mnohokrát vyjádřil svůj nesouhlas se směřováním série. Ačkoli nekonzistentnost a nepůvodnost posledních filmů rozhněvala spoustu fanoušků, vydařené seriálové projekty jako Mandalorian (2019-) nebo Star Wars: Klonové války (2008-2020) potvrzují, že silná značka dosud skýtá prostor pro originální tvorbu.

„Neprojdeš!“ (Gandalf Šedý – Pán prstenů: Společenstvo Prstenu)

V oblasti animované produkce dosáhly obrovského komerčního úspěchu série Shrek (2001-2010) nebo Příběh hraček (1995-2019), které dětské obecenstvo provázely až do dospělosti. To je reflektováno v Příběhu hraček 3 (2010), kde majitel hraček Andy dospívá, odjíždí na vysokou a své kamarády z dětství předává dál.

Z tvorby pro náctileté si svou oblíbenost dodnes podržely komediální romance jako Deset důvodů, proč tě nenávidím (1999), Deník princezny (2001) nebo Protivný sprostý holky (2004). Důležitá proměna nastala mohutným úspěchem adaptace knižní série Stmívání (2008-2012) autorky Stephenie Meyer, kde si hlavní hrdinka nejenže musí vybrat mezi upírem a vlkodlakem, ale také akceptovat živočišnost a potenciální nebezpečnost svého partnera. Zalíbení v mužích s temnou minulostí a agresivními sklony se objevuje také v tvorbě pro dospělé - třeba v sérii 50 odstínů (2015-2018) nebo ve filmu 365 dní (2020), kde je fantastický prvek nahrazen sadistickými sexuálními preferencemi. Srovnatelného zájmu dosahovaly také akční sci-fi s milostnou zápletkou jako Hunger Games (2012-2015) nebo Labyrint (2014-2018).

S generací mileniálů je neodmyslitelně spjatá nekonečná série Prci, prci, prcičky (1999-), která se točí kolem ztráty panictví, libuje si v OBSCÉNNOSTECH a představila proslulou Nadiu z Československa. Z jednoduchou premisou operuje i coming-of-age snímek Superbad (2007), v němž se trojice středoškoláků snaží prostřednictvím falešného průkazu koupit alkohol na party a získat si tak přízeň opačného pohlaví. Kultovní komedie proslavila Michaela Ceru, Jonaha Hilla a Christophera Mintz-Plasseho jako typické filmové nerdy, s jejichž neobratným snažením se lze snadno identifikovat. Invenčně pojatým pokračovatelem tradice „jedné bláznivé noci“ je debut Olivie Wilde Šprtky to chtěj taky (2019), jenž podobně jako Superbad, s kterým bývá nejčastěji srovnáván, trefně vystihuje nerozlučné přátelství, v tomto případě ovšem mezi dvěma pilnými studentkami hranými Kaitlyn Dever a Beanie Feldstein (sestra Jonaha Hilla). Přestože v České republice snímek nevzbudil velké ohlasy, v Americe bývá vyzdvihován pro přesné zpodobnění nejmladší Generace Z.

V rámci hororové tvorby vybočuje Záhada Blair Witch (1999), představující tři dokumentaristy, kteří se v lese pokouší rozkrýt místní legendu o čarodějnici. Nízkorozpočtový nezávislý snímek přesvědčivě navozuje zdání autenticity – je natočen samotnými protagonisty na ruční kamery, kopíruje dokumentární postupy a klade důraz na improvizované naturalistické herectví. Ačkoli dnešní otrlé publikum již iluzi prohlédne, zůstává nejslavnější představitel subžánru found footage milníkem, jehož tvůrci efektivně využili internetu jako marketingového nástroje, který film zpopularizoval coby jednu z prvních virálních senzací. Podobného úspěchu se dostalo také sérii Paranormal Activity (2007-2015), jež k zaznamenání nočního řádění duchů používá navíc průmyslové kamery nebo webkamery. V obou případech se projevuje prvek obsedantní fascinace natáčením, který předvídá či reflektuje současnou podobu digitalizovaného světa, uvozeného rozmachem internetu a spuštěním YouTube nebo sociálních sítí.

Společně s boomem japonského anime na počátku milénia vznikají remaky úspěšných japonských hororů. Nejzdařilejším je Kruh (2002) režiséra Gora Verbinskeho. Americké horory 80. a 90. let se obecně vyznačují spíše explicitním násilím (slasher filmy) a snahou vylekat a šokovat (tzv. jump scares). Kruh je namísto toho psychologickým hororem, soustřeďujícím se na stupňující se napětí a stimulaci divákovy imaginace. Krom toho západnímu světu představuje postavu bledé dívky s dlouhými černými vlasy zakrývajícími tvář, která je v Japonsku po staletí součástí folklóru jako mstící se duch.

V nulté dekádě se také prosazuje dnes již přední hororový režisér James Wan. Roku 2004 natáčí mysteriózní thriller Saw: Hra o přežití, který v jistých aspektech připomíná raný film Davida Finchera Sedm (1995). Jednak neutěšenou a zpustlou atmosférou, jednak motivací vraha, který své oběti trestá za hříchy a prostřednictvím rozličných sadistických zkoušek jim nabízí vykoupení. Úspěch Wanova druhého celovečerního filmu je zapříčiněn především spletitou zápletkou, která postupně odhaluje charakter postav za pomoci flashbacků a nakonec se uspokojivě rozplétá v katarzním závěru. Další, kvalitativně výrazně slabší díly ovšem vypravěčskou zručnost postrádají a pokouší se ji kompenzovat otevřenými scénami trpících obětí, díky nimž byla série označována jako tzv. torture porn. Přesto, nebo možná právě proto zůstává Saw nadále divácky atraktivní, jak dokládá v pořadí už devátý film Spirála strachu: Hra pokračuje (2021), který je rebootem celé série.

Roku 1993 je do kin uveden další z triumfů režiséra Stevena Spielberga Jurský park (1993), adaptující knihu Michaela Crichtona, který se stal ve své době nejvýdělečnějším filmem vůbec s tržbami přes miliardu dolarů a vzbudil celosvětový zájem o dinosaury a paleontologii. Jelikož trailery prehistorická stvoření záměrně zobrazují pomálu a nikoli v plné velikosti, prožívá divák při prvním setkání stejný úžas jako postavy, hledící vzhůru v pro režiséra typickém výrazu s otevřenými ústy. Coby exemplární případ předvádí Jurský park Spielbergovu schopnost zkombinovat vtahující dobrodružství, hrůzu a humor do emotivního blockbusteru, který úspěšně cílí na celou rodinu. Průzračné poselství nabádá arogantní lidstvo, stavící se na roveň boha, k pokoře, když pokus zmocnit se dinosaurů, představujících nekontrolovatelnou přírodní sílu, nevyhnutelně vede k tragickému konci. Přestože jsou pokračování finančně velmi výnosná, zdaleka nedosahují kvalit původního filmu. Nechávají totiž lidstvo stále dokola opakovat tytéž fatální chyby, tedy otevřít nový park či dinosaury převézt do civilizace. Navíc prvotní fascinace realistickými dinosaury už dávno vyčpěla, čehož jsou si autoři pokračování vědomi a o to víc se orientují na akci. Televizní seriál Mission: Impossible (1966-1973) byl přímou reakcí na úspěch Jamese Bonda a vyznačoval se precizně sestavenými a provedenými plány, pomocí nichž koordinovaný tým agentů plnil na první pohled neuskutečnitelné úkoly. Totéž platí jak pro remake z 80. let, tak pro stejnojmenný film z roku 1996, který se však jinak od předlohy osamostatňuje, když seriálového šéfa týmu odhalí jako zrádce. Série s Tomem Cruisem coby Ethanem Huntem je spíše než provázaným celkem souborem epizodických misí (1996-), v rámci něhož každý režisér svébytně a víceméně nezávisle na předchozích příspěvcích realizuje svou podobu špionážního filmu. Jednotícími prvky jsou postavy, ohromující kaskadérské kousky, prováděné výhradně Cruisem, praktické efekty a snaha minimalizovat použití počítačových efektů s cílem evokovat fyzičnost zobrazované akce. Je-li Hunt odhodlaný za každou cenou dovést misi ke zdárnému konci, je stejně tak Cruise pevně rozhodnut nevyužít kaskadéra, nehledě na způsobená zranění, náročný trénink nebo pokročilý věk, konkrétně 58 let. V éře nadužívání digitální animace a pověstného herectví před zeleným plátnem zůstává franšíza představitelem ryzího filmového řemesla, jenž CGI jednoduše nenahradí.

Revoluční trilogie Matrix (1999-2003) zůstává dodnes pro mnoho diváků stejně tak nepřekonatelná jako myšlenkově nepochopená. Oproti budoucnosti ze série Terminátor (1984-2019) vytváří vynalézavější dystopii, v níž stroje namísto válčení s lidstvem vytvoří počítačovou simulaci, která nás udržuje v nevědomosti. Hackeru Neovi (Keanu Reeves) se nicméně dostane možnosti procitnout a coby vyvolenému je mu uloženo lidstvo osvobodit. V cestě za rozkrytím všeobjímající iluze mu brání program zjevující se jako agent Smith, s kterým vede Neo a další povstalci strhující bojové sekvence, využívající systém tažných drátů a inspirované hongkongskými akčními filmy. Krom popularizace zpomalených záběrů také tvůrci vynalezli efekt zastaveného času neboli tzv. bullet time. Jestliže je boj za svobodu veden formou vysoce stylizovaných soubojů s precizní choreografií, dostává se prostoru i rozjímavým debatám o kontrole a samotné svobodě. Postavy podmanivého revolučního manifestu Klub rváčů (1999) ve stejném roce vybízí ke svrhnutí vrcholně kapitalistického systému. Na druhou stranu Neo se sice v prvním díle Matrixu vymaní z iluzorní reality, v druhém je však jeho zdánlivá svoboda radikálně vyvrácena, když zjišťuje, že jeho směřování přesně naplňuje předepsaný plán. Význam neviditelných ideologických vlivů a závislost na technologiích stejně tak dnes zpochybňují naše chápání svobody a činí Matrix možná ještě aktuálnějším než před lety. Čtvrtý díl, plánovaný na rok 2021, se tak musí vypořádat nejen s vysokými očekáváními, ale také se skutečností, že současný technologický vývoj realitu Matrixu až nebezpečně zpřítomňuje.

„Měls někdy pocit, že nevíš, jestli bdíš, nebo sníš?“ (Morpheus - Matrix)

Stálicí čistokrevně akčního žánru zůstává od počátku milénia série Rychle a zběsile (2001-), která napříč dosavadními osmi díly a jedním spin-offem prošla unikátním vývojem. Původní film varioval zápletku Bodu zlomu (1991) s tím rozdílem, že surfařské prostředí nahradil periferií Los Angeles, kde se v noci konají ilegální pouliční závody s křiklavě barevnými auty. Po volných pokračováních se rozbíhavé směřování ustálí ve čtvrtém díle, který postavy seskupuje a přesouvá od závodů a aut k žánru heist, jenž je v dalších snímcích rozveden do stále absurdnějších a velkolepějších rozměrů. Inspirace Dannyho parťáky (2001-2007) nebo Mission: Impossible (1996-) je nepokrytá, stejně jako popírání fyzikálních zákonů, absence logiky a nakonec i děje. Každopádně právě gradující přepálenost, šílené zápletky a sympatický ansámbl zosobňují typické rysy, které si diváci s Vinem Dieselem a jeho rozvětvenou rodinou spojují a natolik zbožňují, jak dokládají rapidně rostoucí tržby. Rychle a zběsile je v současné hollywoodské produkci, zaplněné komiksovými adaptacemi a novými Star-Wars epizodami, ojedinělou enklávou, která coby duchovní pokračovatel vyprázdněných akčních eposů 80. let hrdě propaguje zpocené muskulatury v těsných tílkách.

„Dnešek si zapamatujete jako den, kdy jste málem chytili kapitána Jacka Sparrowa.“ (Kapitán Jack Sparrow - Piráti z Karibiku)

Po odstrašujících neúspěších Ostrova hrdlořezů (1995) a Vodního světa (1995) byly dobrodružné vodní výpravy na čas zapovězeny. Poklidnou hladinu čeří v roce 2003 dva snímky: Master and Commander: Odvrácená strana světa a Piráti z Karibiku. První jmenovaný i přes své vysoké kvality finančně propadl, druhý, založený na lunaparkové atrakci studia Disney, se stal překvapivým hitem. Disney totiž projektu zprvu nedůvěřovalo a odsouhlasilo ho až po úspěchu Pána prstenů: Společenstvo Prstenu, který zpopularizoval žánr fantasy. S podobným skepticismem studio nahlíželo také na antihrdinu Jacka Sparrowa, jehož expresivní manýrismy a nepředvídatelné chování se zdály být příliš vzdálené obyčejnému divákovi. Další z bizarních kreací Johnnyho Deppa nicméně soustředila takřka všechnu pozornost publika na sebe a pirát, symbolizující ztřeštěnost i atraktivní svobodomyslnost, se z vedlejší role glosátora postupně prosazoval více do popředí. S rostoucí popularitou pokračování dosahovala obřích rozpočtů, avšak po uzavření trilogie a odchodu režiséra Gorea Verbinského se série jeví jako vyčerpaná a zacyklená. V přípravě je již šestý díl, poprvé ovšem bez Johnnyho Deppa.

Jestliže jsou Jurský park a Matrix revolučními díly v oblasti vizuálních efektů, platí to rovněž pro Avatar (2009). Aby mohl vizionář James Cameron uspokojivě zhmotnit svou detailní vizi, promýšlenou už od dětství, musel vyčkat přes deset let na technologie, jež v působivé realističnosti pojmou vrstevnatý svět Pandory a její modře zbarvené obyvatele. Že je Avatar nejlepším 3D filmem všech dob, který efekty funkčně zapojuje do vyprávění, aniž by s nimi samoúčelně exhiboval, přizná kdekdo, zvláště pak ti, kteří jej viděli v IMAXU. Promítání kdekoli jinde než v kině však výrazně snižuje pohlcující zážitek, přičemž o to víc vystupuje kontroverzní děj, jež kritici odmítají jako jednoduchý a tezovitý, zato režisér ho brání jako univerzálně srozumitelný. Zápletka, spojovaná s Tancem s vlky (1990) nebo Princeznou Mononoke (1997), je environmentálním manifestem, přímo se vyjadřujícím ke kapitalismu, kolonialismu, potřebě obnovitelných zdrojů a předně k našemu mylnému předpokladu, že jsme přírodu jednou provždy zpacifikovali. Cameron v současné době paralelně pracuje na čtyřech pokračováních, s každým dalším odkladem premiér se ovšem objevuje stále více nevěřících, kteří pochybují o režisérově soudnosti. Stačí ale připomenout extrémně problematické natáčení Propasti (1989) nebo Titanicu (1997) a je zřejmé, že zvládne-li někdo naplnit takto ambiciózní úkol, je to jedině James Cameron, jehož Avatar se před několika týdny opět stal nejvýdělečnějším filmem všech dob.

„Zřím tě.“ (Na'vi- Avatar)

Dlouhodobou a velmi výraznou tendencí je adaptování superhrdinských komiksů, počínající úspěšnými trilogiemi X-Men (2000-2006) a Spider-Man (2002-2007). Samostatné filmy či série poté nahrazuje studio Marvel provázaným univerzem, když roku 2008 představuje charismatického Roberta Downeyho Jr. jako Iron Mana. Riskantní volba herce s problematickou pověstí předznamenala bezprecedentní úspěchy, jež ústí v gigantické projekty typu Avengers: Endgame (2019), představující vrchol současné blockbusterové produkce. Množství uznávaných režisérů a celebrit se ovšem k superhrdinským spektáklům vyjadřuje nanejvýš negativně – režisér Martin Scorsese je kupříkladu nepovažuje za skutečnou kinematografii, jelikož nejsou o lidských bytostech a připomínají mu zábavní parky. Herec a komik Ricky Gervais se zase při předávání cen Zlatých Glóbů vyjádřil mimo jiné o úpadku herecké profese: „Prací herců už není hrát, ale chodit dvakrát denně do posilovny a brát steroidy.“ Přes nařčení z dětskosti a povrchnosti popularita těchto adaptací trvá a zvyšuje poptávku i po superhrdinských komiksech, jenž v tuzemsku ještě před 10 lety představovaly okrajové zboží, dnes jsou však atraktivní víc než kdy dřív a ve veřejném mínění došly částečné rehabilitace. Podobně jako dříve ostrakizovaní a vysmívání geekové a nerdi, jejichž „divnost“ se i díky průlomovému sitcomu Teorie velkého třesku (2007-2019) stala mainstreamem.

Neméně populární byl svého času i sitcom Jak jsem poznal vaši matku (2005-2014), jehož ústřední figura Ted se však v očích mnoha diváků proměnil ze sympatického hledače osudové lásky v pokryteckého blbce. Nemluvě o kontroverzním zakončení (plánovaném od začátku vysílání), které proti dříve uctívanému seriálu poštvalo i věrné fanoušky. Naopak v případě hitu Přátelé (1994-2004) obliba dosud setrvává, což dokládá i rozhodnutí streamovací platformy HBO Max zaplatit každému z herců 2,5 miliónu dolarů za natočení speciálního dílu, který divákům přiblíží, jak se postavám daří dnes.

„Bazinga!“ (Sheldon – Teorie velkého třesku)

Souhlasíte s výběrem? Opomenul jsem některé filmy, nebo jiné naopak přidal neprávem? Vyjádřete se v diskusi.

Čtvrtý díl se bude soustředit na generační výpovědi, tedy filmy, které postihují specifickou realitu mileniálů.