Celoroční stres a nelidské zacházení. Natáčení ikonického hororu bylo pro herečku noční můrou

Je-li člověk alespoň trochu zběhlý v dějinách kinematografie, pak mu rozhodně není cizí hororová klasika Osvícení z roku 1980. Režisér Stanley Kubrick vnesl svůj tvůrčí perfekcionismus do kulis izolovaného horského hotelu, kde přes zimu přebývá pouze správce Jack Torrance (Jack Nicholson) s jeho ženou Wendy (Shelley Duvall) a synem Dannym (Danny Lloyd). Na opuštěném místě plném dávných vzpomínek a tajemných sil se Jack pomalu propadá do stavu, v němž nelze rozeznávat mezi realitou a děsivou paranoiou, a zranitelná Wendy si uvědomuje, že její manžel přichází o rozum. A byť je to právě postava Jacka Nicholsona, která je ve většině scén centrální figurou, tíha vyprávění nejvíce dopadá na psychicky zdevastovanou ženskou protagonistku - Shelley Duvall si natáčení pod tvrdou Kubrickovo taktovkou ostatně vytrpěla podobně jako Wendy po boku více a více nepříčetného manžela.

Vytáhlou brunetku s nezaměnitelnými předními zuby a jiskrou v tmavých očích

si dnes většina diváků pamatuje právě z kanonického hororu, kde s kuchyňským nožem a baseballovou pálkou čelila šílenému Nicholsonovi. Málokdo si uvědomuje, že už v průběhu sedmdesátých let byla Shelley Duvall respektovanou herečkou, která hned několikrát spolupracovala s velikánem Robertem Altmanem a objevila se také ve zbožňované komedii Annie Hallová od Woodyho Allena. Na sklonku její průlomové dekády, kdy byl jejím životním partnerem slavný zpěvák Paul Simon, pak obdržela nabídku, která se neodmítá - sám Stanley Kubrick si ji vytipoval jako ideální představitelku ženské hlavní role pro svou adaptaci románu Stephena Kinga Osvícení. Scénář zatím neexistoval a režisér poslal herečce pouze kopii Kingovy knihy s tím, že si ji musí přečíst. A do telefonu ji oznámil, že si ji vybral z toho důvodu, že 'byla skvělá v plakání'.

Duvall mířila na natáčení do Londýna z kraje roku 1979 a během letu přes Atlantik se mohla v brečení nedobrovolně procvičit - Paul Simon se s ní totiž rozešel přímo před odletem na letišti. Na druhé straně oceánu ji přivítal sám Kubrick se svou dcerou Vivian, na což herečka vzpomínala v nedávném rozhovoru pro Hollywood Reporter. "Měli jsme hezkou večeři, ale to bylo vše. Po zbytek času jsme byli v práci."

Vše se dosud jevilo jako relativně idylický kariérní boom, který by Duvall mohlo mnoho kolegů jen závidět. Kdo by se také nechtěl stát hollywoodskou hvězdou a natáčet film se zřejmě největším režisérem té doby a po boku jednoho z nejikoničtějších herců své generace? Jenže sympatickou a tehdy osmadvacetiletou herečku čekalo spíše útrpně dlouhé peklo, jímž by se zdravým rozumem prošel jen málokdo. Jen pro porovnání, Altmanův oceňovaný snímek Tři ženy, v němž Shelley roku 1977 ztvárnila hlavní roli, byl natočen za šest týdnů. Osvícení vznikalo 56 týdnů. Jistě, zdržení způsobil velký požár ve studiích Elstree v únoru 1979, který poničil podstatnou část obrovských kulis. Ale hlavní příčinou neustále protahované produkce byl sám Kubrick. Natáčelo se až 16 hodin denně a šest dní v týdnu, přičemž puntičkářský filmař neváhal jednotlivé scény opakovat více než stokrát, než byl konečně spokojen. Jeho extrémně metodický přístup se nejvíce dotkl právě nešťastné herečky, neboť Wendy Torrance se v Kubrickově vizi rovnala uzlíčku pochroumaných nervů, propadajícího se do absolutní hysterie. A režisér podle všeho neváhal využít jakýchkoli prostředků, aby podobný stav vyvolal a udržoval i v herečce samotné.

'Nesympatizujte s Shelley', instruoval prý Kubrick celý štáb, který měl zakázáno s herečkou jakkoli komunikovat nebo ji povzbuzovat, aby se do své náročné role mohla co nejvíce ponořit. Jako všemocný tyran neváhal slavný filmař svou hvězdu před očima štábu i psychicky shazovat, čehož ostatně můžeme být svědky i v dokumentu o vzniku filmu, který obstarala Kubrickova dcera Vivian. A navrch se i ty nejvíce vyčerpávající scény opakovaly tolikrát, až byla Duvall ze samého breku na pokraji dehydratace. "Kubrick nic neschválil, dokud jsme neudělali alespoň 35 pokusů," vzpomínala herečka. "Třicet pět opakování, pobíhání, plakání a nošení malého chlapce, to se omrzí. A na plný výkon hned od první zkoušky. To je obtížné." Aby se sama udržovala v depresivní náladě, mezi scénami například poslouchala z walkmanu smutné písně. "Nebo jste jen mysleli na něco velmi smutného z vašeho života nebo na to, jak vám chybí rodina. Ale po nějaké chvíli se tělo vzepře: 'Přestaň mi to dělat. Nechci každý den brečet.' A občas mě rozplakala jen tato myšlenka. Vstát v pondělí ráno tak časně a uvědomit si, že musím brečet celý den, protože to je naplánované - prostě jsem začala plakat. Říkala jsem si 'Ale ne, já nemůžu, prostě nemůžu.' A hle, zvládla jsem to. Nevím jak jsem to dokázala. Jack mi to také říkal. Řekl mi 'Nevím, jak to děláš.'"

Zatímco Jack Nicholson si během produkce pronajal se svou přítelkyní Anjelicou Huston dům v Londýně, Duvall se ubytovala v menším bytě poblíž studia, kde více než rok trávila volný čas pouze se psem a dvěma papoušky. A právě Anjelica Huston, která měla o průběhu natáčení od svého přítele samozřejmě určitý přehled, v minulosti rovněž poskytla na adresu Shelley Duvall a její vyčerpávající práce na Osvícení osobní vyjádření. "Nikdo to nedělá (bydlet v bytě vedle studia). Jezdíte tam a zpět z Londýna, přestože se můžeme třeba na dvě hodiny zaseknout v dopravní zácpě. Ale Shelley to dělala skoro rok a půl. Opatřila si byt a bydlela tam úplně sama, protože byla své roli kompletně oddána a nechtěla ošidit sebe ani nikoho jiného tím, že by svému závazku neodevzdala maximum."

Sama Duvall se sice zpětně brání pomluvám a Kubricka dokonce popisuje jako vřelého člověka, který s ní i s Jackem trávil spoustu času, ale Huston coby neutrální pozorovatelka na to měla jiný názor. "Z toho, co mi Jack v té době vyprávěl, mám pocit, že Shelley se opravdu trápila jen s emocionálním obsahem díla. A oni neprojevovali žádný soucit. Připadalo mi to, jako když se chlapi spolčují mezi sebou. Možná je to z mé strany jen mylná interpretace dané situace, ale měla jsem z toho takový pocit. A když jsem ji tehdy viděla, opravdu vypadala roztřeseně, jako kdyby byla trýzněná. Nemyslím si, že by se o ni někdo obzvláště staral. Přitom je to ona, kdo celý film táhne na svých bedrech. Jack poletuje mezi komičností a děsivostí a Kubrick byl prostě Kubrick ve vší své tajemnosti, zajímavosti a síle. A jaké to muselo být pro ni, když se ocitla uprostřed takového mixu. A ona to unesla. Podle mě byla neuvěřitelně statečná."

V jedné z klíčových scén filmu ustupovala Wendy s baseballovou pálkou na schodech před svým běsnícím manželem. Kolují zvěsti, že tato emocionálně vypjatá sekvence byla točena na 127 pokusů, než Kubrick shledal výsledný materiál uspokojivým. Neustálé opakování mělo pro Duvall za následek krvavé rány na rukou, s nimiž nepřetržitě mávala dřevěnou pálkou, a naprosté vyčerpání, zatímco Kubrick byl odměněn mrazivě uvěřitelným herectvím, o které tímto procesem beztak primárně usiloval. To ostatně nepopírá ani samotná herečka, podle níž by film nikdy nevypadal tak dobře, kdyby se Kubrick ke svým často krutým praktikám neuchyloval.

Ovšem tento profesionální přístup rozhodně zcela nevyváží negativní a zdraví

ohrožující zkušenosti. "Od května do října jsem opravdu hazardovala se svým zdravím, neboť stres z té role byl tak obrovský," svěřila se Duvall později Davidu Hughesovi, jenž pracoval na knize The Complete Kubrick. Zmíněná scéna na schodech se prý natáčela celé tři týdny a v řádu dnů se pohybovalo také natáčení další ikonické sekvence, v níž se Jack dobývá se sekyrou skrze dveře do koupelny. Bylo zničeno takřka šedesát dveří a Duvall se musela při každém pokusu plně oddávat své hysterické kreaci, jejíž náročnost si většina z nás ani nedokáže představit. Sám Nicholson ostatně vzpomínal, že za ním jeho kolegyně na konci dne přišla z hrstí svých vlasů, které ji začaly vypadávat.

Ironií osudu měly vyčerpávající a nekonečné práce na filmu zpočátku ryze negativní výsledek. Osvícení se netěšilo okamžitému úspěchu a kritici bez lítosti cupovali především Kubricka, přičemž okrajově se objevovaly i zmínky o 'komicky špatnému' výkonu hlavní herečky. Duvall i Kubrick byli dokonce nominováni na Zlatou malinu, tedy nově založené ocenění pro nejhorší filmy roku, sloužící jako protipól k prestižním Oscarům. "Po vší té práci někdo jen zřídka kritizoval můj výkon, natož aby ho zmínil," posteskla si Duvall v dřívějším rozhovoru s kritikem Rogerem Ebertem. "Všechny recenze se točily jen kolem Kubricka, jako bych tam vůbec nebyla."

V 80. letech se Shelley Duvall přesunula zejména do televize, kde rozjela úspěšnou producentskou kariéru. Dohlížela například na populární seriál Faerie Tale Theatre, v němž účinkovala řada známých herců a jednotlivé epizody měli na starosti například Francis Ford Coppola nebo Tim Burton. V opravdu velké roli jsme ji ale po traumatickém zážitku z natáčení Osvícení již neviděli a herectví definitivně pověsila na hřebík roku 2002. Od té doby o dříve slavné a uznávané herečce nikdo neslyšel, dokud roku 2016 nevyděsila diváky svým výstupem v show s názvem Dr. Phil. Moderátor Phil McGraw tehdy přijel do texaského města natočit s Duvall rozhovor, v jehož světle se zdála být duševně nemocná a odtržená od reality. Tvrdila například, že ji pronásleduje Šerif z Nottinghamu a že nedávno zesnulý Robin Williams ve skutečnosti není mrtvý, nýbrž se pouze transformoval do jiných forem existence, které občas sama vidí.

Ve zmíněném rozhovoru pro Hollywood Reporter, jenž vznikl v lednu letošního roku, se však dle slov samotného reportéra jevila zcela při smyslech a prokázala výbornou paměť. A nevyvarovala se slz, když jí byla na mobilním telefonu puštěna více než 40 let stará sekvence 's baseballovou pálkou'. "Točili jsme to asi tři týdny," povzdechla si. "Každý den. Bylo to nesmírně těžké. Jack byl tak dobrý - tak zatraceně děsivý. Mohu si jen představovat, kolik žen si musí takovými věcmi procházet."

Nejspíše narážela na problémy skutečného partnerského života, ale její příběh je alarmem rovněž pro filmové režiséry, kteří by rozhodně neměli zacházet se svými herci jako s poslušným kusem hadru. Jistě, Stanley Kubrick byl génius s nezpochybnitelnou uměleckou vizí a jeho Osvícení je zřejmě jedním z nejunikátnějších a nejlepších snímků, jaké kdy vznikly. Jenže v případě Shelley Duvall podle všeho dalece překročil hranici mezi hercem jako člověkem a hercem jako necitlivým pracovním nástrojem.