Mandragora – odkaz filmu o zámožných sadistech a zoufalých chlapeckých prostitutech je stále živý. Jaký osud potkal hlavního herce?

(Miroslav Čáslavka, 2010)

Snímek Mandragora polského emigranta Wiktora Grodeckého pojednává o sociálně vyloučených mladých mužích (v některých případech ještě chlapcích), kteří kvůli neutěšeným poměrům utekli z domova a nezbylo jim než se potloukat po ulicích hlavního města Prahy a živit se prostitucí či drobnými krádežemi. Vše v porevoluční době fungovalo na bázi silnějších a mocnějších pasáků, kteří si chlapce vydržovali (vzali jim občanku, vyhrožovali policií) a nabízeli je bohatým (a často perverzním) zákazníkům, nezřídka pocházejícím z ciziny. Režisér Grodecký se tématu věnoval již v dokumentech Andělé nejsou andělé (1994) a Tělo bez duše (1996), v němž účinkoval David Švec, budoucí herec a spoluscenárista Mandragory, který výše zmiňované zakusil na vlastní kůži. Na hranou Mandragoru došlo o rok později a hlavní roli v ní vedle Švece ztvárnil nyní 42letý Miroslav Čáslavka.

„Byl jsem porevoluční dítě, normální kluk s dobrými vztahy v rodině. Neměl jsem nic společného s Tělem bez duše a gay komunitou,“ popisuje svou tehdejší situaci Čáslavka, který uspěl v castingu. „Bylo mi čerstvě osmnáct, měl jsem výuční list v kapse. V Apolinářské ulici probíhal casting na roli do filmu o podsvětí, tak jsem si vystál frontu, oni mě postavili před filmového Davida a řekli mi, ať reaguju na to, že ho potkávám na ulici poté, co utekl ze společného bytu s ukradenými věcmi,“ vzpomíná na události z druhé poloviny roku 1996 Čáslavka. „Zeptal jsem se jich, jestli můžu mluvit sprostě, pak jsem to rozjel, chytil ho a chtěl mu dát pěstí,“ říká.

Poté dostal do rukou scénář, přečetl ho jedním dechem, ale ještě vůbec netušil, že ztvární jednu z hlavních rolí v drsném filmu, který se nakonec mine jak s dobovou kritikou a společenskou odezvou, tak i diváckým zájmem (v kinech snímek od premiéry vidělo 60 tisíc diváků). Přitom měl Čáslavka zprvu docela solidně našlápnuto rozjet hereckou kariéru, s Mandragorou totiž tvůrci uspěli roku 1997 na festivalu v Ženevě, kde obdrželi pět cen, Čáslavka hned tři z nich.

„Vrátil jsem se z Ženevy jako nejlepší evropský herec, ale doma jsem pochopil, že mě dovnitř nepustěj,“ vzpomíná Čáslavka. „Když se vyhlašovaly nominace na Českého lva, o Mandragoře se řeklo, že je to film režiséra Grodeckého o podsvětí. O vyhraných cenách v Ženevě nic. Nevěděl jsem, co na to říct, jako kdybych neexistoval,“ cítí se i s odstupem let poněkud rozhořčeně Čáslavka, který chtěl jít studovat DAMU, ale na školu se nedostal. Následně absolvoval vojenskou službu a začal cestovat. Mezi osmnáctým a devatenáctým rokem nicméně žil Mandragorou a vírou v to, že se s filmem podívá do světa.

V době uvedení do kin v roce 1997 téma Mandragory dráždilo. Když se ale temné stránky kapitalismu kritizovaly ve filmech jako Půlnoční kovboj (1969) nebo Zvětšenina (1966) o desítky let dříve, mohly se promítat i u nás, v komunistické éře. Střet s aktuální sociálně patologickou realitou o několik dekád později byl ale o poznání vyhýbavější, všichni před tématem chlapecké prostituce prostě zavírali oči.

Z Mandragory se nicméně stal kult, určený úzkému okruhu zasvěcených. Bakalářskou práci tématu a estetice ulice zasvětil módní návrhář Jan Černý. Postavu vyšinutého pornorežiséra Krysy známou z Mandragory (ztvárnil ji Čáslavka) přetavil v neméně zdařilé cameo režisér Martin Pohl alias Řezník ve své drsné komediální jízdě Párty Hárd (2019).

„Mandragoru miluju, je to kult! Přes původní záměr vytvořit drama působí film spíš komicky. O to víc, že je doslova nabitej skvělejma hláškama. Je to prostě ten typ filmu, na kterej se lidi dívají trošku z jinýho důvodu, než kvůli kterýmu původně vzniknul,“ vysvětluje režisér Pohl. „Bez Mirka Čáslavky bych to tam nedával, ale díky tomu, že do toho šel, jsme mohli vzdát hold Mandragoře a zparodovat dnes již legendární scénku Krysa točí porno. Z Marka se stal Krysa a jeho postava tak žije dál,“vysvětluje režisér, který už stihl za účasti Čáslavky dotočit pokračování Párty Hárder.

Nejnověji téma Mandragory připomenul umělec Epos 257 výstavou Alter Ego v pražském NoD, kterou můžete navštívit do soboty 20. listopadu. Expozice sestává z artefaktu kořene mandragory, nově natočené živé sochy Miroslava Čáslavky s mečem (ve stejné úloze pózoval v 18 letech ve filmu Mandragora), na níž je 42letý muž konfrontován se svým mladším já. Samostatnou místnost pak tvoří soustava televizorů vysílající Čáslavkovy experimentální a z velké části fiktivní dokumentární filmy za doprovodu čtyřkanálového zvuku. Dochází tak k zajímavé kakofonii ilustrující „divoké devadesátky“ a hercův dřívější život. S Miroslavem jsem mluvil toto jaro a bylo cítit, že téma Mandragory a příležitosti, která kamsi uplavala, se ho stále drží.

„Jsem dospělej chlap, mám něco za sebou. Základ je pro mě rodina, tu si hlídám. Ale samozřejmě ve mně ta Mandragora je. Lidé mě poznávají. Musím se s tím nějak popasovat, srovnat. Nějak se k tomu postavit. I proto jsem točil ta svoje videa, fungují jako archiv myšlenek. Dělám si z toho trošku srandu, protože vím, že mě to bude pronásledovat do konce života,“svěřil se Čáslavka a nakonec pronesl důležitou myšlenku: „Má smysl bojovat za vlastní identitu.“