Prostitutka z veřejných záchodků tře v nejnovějším časosběrném filmu Heleny Třeštíkové porevoluční bídu s nouzí. Nikdy se nevzdá, ale divákovi přesto uniká

V 67minutovém snímku Anny sledovala režisérka Helena Třeštíková v rozmezí šestnácti let životní osudy ženy, která si ve svých čtyřiceti šesti letech, po rozvodu s manželem začala po večerech a nocích přivydělávat coby pouliční prostituka v centru Prahy. Denním povoláním toaletářka tak chtěla přilepšit především svým dvěma vnoučatům.

Časosběrné filmy Heleny Třeštíkové těží z výběru hlavní postavy, její sdílnosti a životních kotrmelců, které se jí dějí. Režisérka tak často nemůže tušit, kam se další životní/filmové kroky budou ubírat, jaký scénář tím pádem dílu napíše a zda (jestli) se projekt podaří zakončit pomyslnou výraznou tečkou. Marcela (2006) takových silných životních zvratů přinesla hned několik. Diváky navíc přiměla k solidaritě, vymanila se ze škatulky "pouhého uměleckého dokumentu". Katka (2010) nabídla pohled na závislou ženu, která se z návyku na heroin nevymanila nikdy. Stále žije, prochází se ulicemi Prahy a působí jako vztyčený ukazovák všem těm, kteří si myslí, že do ničeho spadnout nemohou.

Anny je další z řady protagonistek, které si Třeštíková před několika dekádami vyhlédla a rozhodla se je sledovat s tím, že z toho může být velmi silný filmový materiál. A nebo taky ne. Postava Anny se již v roce 2001 objevila v televizním dokumentu Ženy na přelomu tisíciletí (například vedle Dagmar Peckové nebo Báry Basikové), režisérka Třeštíková se jí nicméně rozhodla sledovat dál.

Ačkoliv je Anny v jednotlivých výpovědích sdílná, divákovi chybí kontext. Co mohlo za rozvod s manželem? Kde jsou její děti, které ve filmu vyklízejí prostor vnoučatům? Anny sice je smířená se svým údělem vydělávat si jako toaletářka a občasně i coby pouliční prostitutka, okolnosti, které jí k tomu donutily, se však nedozvíme. Byť je otevřená a sdílná, nereflektuje je. To, že Třeštíková dala prostor ženě z veřejných záchodků, je společensky záslušné. Člověk si uvědomí, že ta nenápadná paní pracující v nevábném prostředí a poskytující podobně jako popeláři, uklízeči nebo pošťáci společensky záslužnou službu, není o nic méně lidskou bytostí než manažeři z klimatizovaných kanceláří. Ačkoliv by jí prostředí mohlo docela rychle semlít a mnozí ji se sklopeným zrakem míjejí.

Snímek Anny byl před uvedením do kin v médiích promován hlavně ve spojení s prostitucí hlavní aktérky. Pro celý film je nicméně signifikantní, že z tohoto prostředí se ve snímku příliš nedozvíme, z tématu se nedělá senzace (což je dobře), ani se nebulvarizuje. Ačkoliv se hovoří o tom, že službu Anny zprvu provozovala hlavně v pražské Perlové ulici, záběry jsou natáčené jinde a je jich poskrovnu. Kladem jednoznačně je, že Třeštíková v dokumentu upozorňuje na organizaci Rozkoš bez rizika, v níž Anny hrála ochotnické divadlo a podporovala nenásilnou a zdravotně nerizikovou prostituci.

Hrdinka v dokumentu sem tam spílá kapitalistickému zřízení, jinak si ale na svůj úděl nestěžuje. Emocemi nicméně snímek nepřetéká. Scéna, při níž zamrazí, se odehrává v nemocnici, kam je Anny odvezena s těžkým zápalem plic. Jako kdyby si uvědomovala, že slezla hrobníkovi z lopaty, tak záběry natáčené Třeštíkovou a jejím malým štábem působí. Ve srovnání například s časosběry Marcela nebo Katka je Anny ovšem slabším odvarem. Může to být způsobeno charakterem sledované ženy, méně častými návštěvami nebo mou neschopností vcítit se...

Když během 67 minut dlouhého dokumentu zazní potřetí tatáž skladba z ochotnického divadla, člověk si řekne, jestli snímek, který si už ze světových festivalů stihl odnést nejednu cenu, do kinosálu vlastně vůbec patří. I to by podle mě mělo patřit k profesi dokumentaristky Heleny Třeštíkové, správně vyhodnotit zda je daný příběh dostatečně nosný a hodný kina. Já si to v případě Anny bohužel nemyslím.

Hodnocení: 55 %

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE