Nejlepší filmy s ženskou hrdinkou v hlavní roli

Těchto 40 filmů si představíme ve 4 článcích bez jakéhokoli feministického či sociálně-kulturního kontextu - záměrem je především poukázat na skutečně hodnotná a inspirativní kinematografická díla, která se primárně zaměřují na ženský element a dokáží plnohodnotně nahradit dogmatizovanou mužskou dominanci, aniž by jen samoúčelně deklamovaly svůj feministický tón. Vybíral jsem díla žánrově i tematicky různorodá, která přináší výrazný a inspirativní druh hrdinek, a zároveň díla taková, jaká lze považovat za umělecky a kinematograficky přínosná. Ruku na srdce, výčet kanonických filmových děl je na první pohled přeci jen charakterizován primárně mužskými příběhy od mužských tvůrců, a tak je příhodné trochu zašťourat a zmínit ty známé a respektované tituly, které dávají na odiv ženské vlastnosti, problémy, touhy i odvahu. V této části nás čeká prvních deset adeptů.

Režie: Ridley Scott / James Cameron

S velkou pravděpodobností nenajdete více ikonickou hrdinku stříbrného plátna, než jakou je odvážná vetřelčí nemesis Ellen Ripley v neopakovatelně charismatickém podání Sigourney Weaver. Ta vtiskla své postavě velmi určující náturu na první pohled křehké ženy, která však disponuje vůdčími schopnostmi a umí čelit nepředstavitelně náročným fyzickým i psychickým situacím. V prvním díle od Ridleyho Scotta se navíc její morální dominance nerodí ráz na ráz, nýbrž si ji musí vydobýt vedle svědomitého velitele lodi Dallase či tajemného vědce Ashe, jenž odmítl poslechnout její přímý rozkaz. V podstatně dynamičtějším pokračování už Ripley vystupuje jako neohrožená akční hrdinka, která si však stále zachovává své empatické cítění a lidskost, a mezi skupinou drsných mariňáků představuje opěrný stabilní bod, přičemž si Weaver oprávněně dokráčela pro oscarovou nominaci. V obou případech jde navíc o výborné filmy, které vždy přichází s neokoukaným a důmyslně budovaným konceptem a rozhodně pomohly posunout hranice umělecky impozantní a soudržné sci-fi, která přitom nezapře inspiraci zdánlivě pokleslými 'creature feature' předobrazy - dodnes přitom těžko určit, který z těchto dvou rozdílných tvůrčích přístupů dvou legendárních filmařů dopadl lépe, a i proto si musím dovolit malý podvod a jmenovat vedle sebe oba navazující filmy.

Režie: Martin McDonagh

Zajímavý je už samotný příběh o tom, kterak se ke své druhé opravdu ikonické roli nakonec herečka Frances McDormand dostala. Manželce Joela Coena psal režisér a scénárista Tří billboardů Martin McDonagh úlohu nalomené a pomstychtivé matky, jejíž dcera byla zavražděna, údajně přímo na tělo. Oscarová McDormand se však této nabídky zdráhala a souhlasila až po apelu svého slavného manžela, jenž jí měl říci jen 'Prostě zmlkni a tu roli přijmi'. A měl pravdu, neboť Tři billboardy kousek za Ebbingem plně dostávají blyštivému renomé svého tvůrce a nabízí zcela originální příběh ženské vzpoury proti systému, který záměrně neuspokojuje svým vyústěním a naopak triumfuje perfektně rozvedenými charaktery, z nichž vyniká právě přesvědčivě tragická i roztomile černohumorná postava Mildred. Snímek potvrzuje scénáristické mistrovství bývalého autora divadelních her a přináší komplexní obraz silné hlavní hrdinky i jejího vlivu na spíše pasivní okolí, stejně jako obrácený intimní vývoj křehké hrdinky pod tíhou okolí, které je pod slupkou docela jiné a emocionálnější, než jaké se zdá být. Samotná McDormand si dokráčela pro druhého Oscara, ale podobnou porci chvály si zaslouží i její mužští kolegové Woody Harrelson a Sam Rockwell, jejichž promyšlené role zároveň znemožňují interpretovat dílo jako samoúčelně feministické - jde spíše o interpretačně vyzývavý ženský rozklad mužských hodnot a přetvářky.

Režie: Jane Campion

Předčasný vrchol novozélandské režisérky Jane Campion, jenž si odnesl hned tři Oscary za hlavní i vedlejší ženský herecký výkon a za původní scénář, je bolestivým nahlédnutím do odlišných a z větší části už přežitých kulturních tradic, v nichž samotné ženě není dopřáno právo na kormidlování vlastního osudu (že nejde o zcela přežitý problém po celém světě, o tom bohužel nelze pochybovat). Němá hrdinka v podání Holly Hunter, která nemůže prosazovat své názory ani slovně, je z Anglie převezena jen se svým klavírem a nemanželskou dcerkou do nehostinné a zablácené kolonie na Novém Zélandu, kde se má provdat za vlivného obchodníka. S dohodnutým manželem si však nerozumí a postupně sílí její náklonnost k jinému muži, který sdílí její lásku pro piano a získává si její nepředstíranou náklonnost. Kromě skvostných hereckých výkonů (nejen Hunter, ale i mlaďoučká a rovněž oscarová Anna Paquin či mužská dvojice Harvey Keitel a Sam Neill), nezkrotné přírody a nádherného klavírního motivu Michaela Nymana působí snímek na diváka také svou tichou psychologickou sondou do deštivého prostředí a do mlčenlivé duše ženy, která navzdory nepřízni osudu stále usiluje o svou hudební lásku a postupně nachází hřejivý cit i u muže, nezatíženého materialismem a touhou po ovládnutí jiných kultur. Piano je filmem o vzájemném porozumění a své nadčasové myšlenky podává skrze formu, jaká si zaslouží nejvyšší divácké uznání.

Režie: George Miller

Kritikou i diváky převážně velebený akční nářez je filmovým zážitkem, jehož paradoxně necharakterizuje ani tak často provolávaná triviálnost zápletky, jakožto spíše její mnohoznačnost a nepředvídatelnost sdělení. S očekáváním bezduché a stylisticky dominantní honičky napříč světem šílených jezdců, jimž musí vládnout drsný Max s ještě drsnější tváří Toma Hardyho, vystavěl George Miller unikátní prototyp technicky vypreparovaného blockbusteru, v němž přímo ďábelsky (nebo možná andělsky?) pulzuje ženské emancipační srdce. Max možná příběh svými slovy uvádí, ale od samého začátku je pouze vláčen okolnostmi a je buď svázaný, nebo mu obličej zakrývá železná maska - hybatelem dění je totiž odhodlaná Furiosa v podání tradičně skvělé Charlize Theron, která společně s několika krásnými a muži vězněnými dívkami hledá lepší, spravedlivější a zelenější svět. A jelikož takové místo z fyzického hlediska vlastně neexistuje, je potřeba se vrátit, překlenout šílenou mužskou nadvládu a začít znovu žít tam, kde naplněný život zdánlivě skončil. Šílený Max: Zběsilá cesta nabízí bezprecedentní podívanou, která nesmírně promyšleně aplikuje fyzickou akci na svůj inspirativní příběh a nebojí se rozvádět své charaktery přímo uprostřed dynamické audiovizuální vřavy, která vždy slouží k posunu vyprávění a navrch přináší nečekané odkrytí hrdinek, které vyprávění v druhé půli nevyhnutelně přepisují. Jasná a okamžitá kultovní záležitost.

Režie: Ingmar Bergman

O jednom z nejlepších filmů slavného autorského režiséra, jenž v padesátých a šedesátých letech udával evropské modernistické a umělecké trendy v kinematografii, lze sepisovat rozsáhlé interpretační eseje. V souladu s dobovým umělecko-sociálním diskurzem řeší Bergman v Personě témata umělecké identity a ženského obrazu coby idolu stříbrného plátna i intimního a rodinného příslušníka a předkládá silně metaforický příběh o střetu dvou uměleckých i životních přístupů, které se postupně stále silněji prolínají. Švédský filmař se po sérii filmů věnovaných otázkám víry v Boha přesouvá k psychologickému rozboru jedince pod tíhou symbolických situací, a přestože lze hlavní zápletce celkem dobře porozumět, formální provedení, v němž se střetává herecký realismus se symbolismem prostředí a některých obrazů, budí dojem interpretační mnohoznačnosti. A jelikož se nechci pouštět do jakýchkoli spoilerů, Personu pouze vyzdvihnu jako podmanivě přemýšlivé zobrazení ženy optikou filmového vizionáře, o jehož snímcích se vyplatí hlouběji uvažovat.

Režie: Ridley Scott

Ačkoli by to do něj vzhledem k většinové tvorbě málokdo řekl, Ridley Scott to se silnými hrdinkami opravdu umí. V jeho neprávem přehlíženém dramatu, který mimo jiné otevřel dveře do Hollywoodu Bradu Pittovi, dochází k zažehnutí osudového ženského přátelství, jehož moralitou nesvázaný emancipační nádech překlene i bezedné propasti. Susan Sarandon a Geena Davis jsou dílem nuceni opustit své rutinou, zatrpklostí a slepou poslušností prodchnuté životy a utíkat před zákonem v jistě zrežírované road-movie, která vypovídá o ženské generaci a její pozici v moderní společnosti více než většina ryze psychologických příbuzných. Cíl této spíše chlapsky drsné a zábavné rebelie v ženském provedení je možná nevyhnutelný a metaforicky orientovaný, ale její průběh si zachovává nesmírně vtahující aroma touhy po svobodě a důstojného prožívání budoucích dnů. Slavný režisér přitom plátno krásně maluje podmanivými záběry na přírodní scenérie a neztrácí svůj zřetelný rukopis, jenž dodává celé podívané ještě kvalitnější filmařské buňky.

Režie: Steven Spielberg

Když si herečka Elizabeth Banks roku 2017 dovolila zkritizovat režisérského velikána Stevena Spielberga za to, že nikdy nenatočil snímek s ženou v hlavní roli, obrátila se část kritiky rázem na její hlavu - sice má pravdu, že Spielberg se něžnému pohlaví zase tak často přednostně nevěnoval, ale zapomínat na tesknou a nádherně odvyprávěnou Purpurovou barvu, v níž Whoopi Goldberg po mnoho let snáší trýznění svého smluveného manžela, je zkrátka zásadní chyba. Steven si v polovině osmdesátých let odskočil k této emancipační látce po sérii veleúspěšných blockbusterů, díky níž platil za největšího hollywoodského filmaře, a jasně prokázal, proč se na jeho filmy tak dobře kouká - nikoli pro drahé atrakce, nýbrž pro pečlivě budované příběhy, které diváka osloví emocionálně. Že jde o důležité a ojedinělé dílo, to ostatně prozrazuje už absence očekávaných motivů rasismu - příběh překračuje bariéru odlišných ras a podává univerzální a globálně srozumitelnou výpověď o utlačovaných nevinných ženách, které ve svém srdci plně touží po svobodě a potřebují silné společnice, před nimiž nemusí své niterní emoce filtrovat a skrývat. Nádherná kamera pak dotváří oslnivou atmosféru amerického jihu, která vyprávění zbarvuje a zasazuje ho do až magicky nadsmyslového rámce.

Režie: Ang Lee

Významný román Jane Austen se dočkal celé řady filmových adaptací, avšak největší popularitě a uznání se dostává verzi z poloviny devadesátých let, kterou na papíře oživila skvělá herečka Emma Thompson. Ta je pak sama součástí hvězdného britského obsazení tohoto kostýmního dramatu z počátku 19. století, které se svěžím a vtipným způsobem vypořádává s otázkami nenaplněných a nenaplnitelných ženských citů. Trojice dcer ovdovělé matky shání svého vyvoleného, ale spoléhat se nesmí jen na svou romantickou intuici, nýbrž na příznivost osudu a dostatečnou uvědomělost nejen svou, ale i svých nápadníků. Tíživé sdělení o striktně předepsaných společenských normách v době, kdy ženy nemohly posedávat na úřadech a rozhodovat o záležitostech vlastních, natož pak ostatních, je ale velmi citlivě a efektivně suplováno decentním britským humorem a několika vtipnými postavami (jasně vede lhostejný Hugh Laurie), díky čemuž se daří emocionálně a sympaticky docházet k závěrům, že život nemusí být vždy smutný, ač není předem nalajnován úplně barevně. Všemu hodně vypomáhá také překvapivý režisér Ang Lee (kdo by také předtím očekával, že britskou literární klasiku převede na plátno asijský režisér?), který je samozřejmě režisérem skvělým a v tomto případě to precizně vyrovnaným tempem vyprávění a důrazem na herecká gesta také dokazuje.

Režie: Victor Fleming, King Vidor, George Cukor, Mervyn LeRoy, Norman Taurog

Cestu do srdcí diváků si tahle klasická muzikálová pohádka sice hledala trochu složitěji, než se může v souvislosti s jejím renomé zdát, ale přes sérii televizních repríz a opětovných uvedeních v kinech tam nakonec nedošla, nýbrž rovnou vystřelila amorův šíp. Judy Garland, kterou tornádo odnese z černobílého Kansasu až do barevné a roztančené země za duhou, se stala ikonou několika generací žen i dětských diváků obecně. Kdo ostatně někdy alespoň na okamžik nezatoužil opustit problematickou a neveselou realitu a zamířit do světa, v němž se známé charakterní předobrazy proměňují ve fantastické oddané přátele a kde lze nasávat samý akt veselé existence, který nutí k tančení a prozpěvování? Čaroděj ze země Oz přináší univerzální a globální příběh, který nás učí vážit si domova a přátel, stejně jako nenásilně přesvědčuje o tom, že i mladá copatá Dorotka může být odvážným a bystrým hrdinou, který přechází možná nevědomky, ale velmi cíleně v dospělost. A navíc jde o zřejmě nejznámější rané využití Technicoloru a nejpopulárnější muzikál třicátých let (kdy se po objevení zvukového filmu těšily muzikály vskutku enormní popularitě).

Režie: Roman Polanski

Ani hororový zástupce chybět rozhodně nemůže. Zvláště pak, když jde o podobně precizní psychologickou sondu do bezprostředního okolí i mysli křehké těhotné ženy, která katapultovala Romana Polanskiho mezi nejžádanější hollywoodské filmaře. Andělská Mia Farrow čeká v tomto nenápadně se rozvíjejícím příběhu děťátko - a to je vlastně vše. Jenže jindy radostná životní etapa se postupně mění v noční můru, neboť divák na rozdíl od stále zmatenější a úzkostnější hrdinky dopředu tuší, že s dítětem nebude vše v pořádku. Polanski dávkuje vyprávění rostoucí napětí skrze chytrou komunikativnost směrem k publiku a divák musí vnímat detaily či herecká gesta, přičemž se soustavně nabízí dvojí čtení předkládaných událostí, směřujících k děsivému finále. Asi nikdo v dějinách kinematografie nezvládl takto efektivně znázornit rostoucí paranoiu a ztrátu vlastní identity na ploše jednoho pokoje - polský režisér využívá veškerého talentu, aby dramatický příběh o ženě, izolované v nepřátelském prostředí v době její největší zranitelnosti, natolik silně provázal s čirým hororem, jehož vyvrcholení navzdory trochu pochybnému vyznění nelze z hlavy vytlačit.

V příští části dojde na dalších deset titulů.