Zelená míle nás poprvé rozbrečela před 25 lety. Částečnou inspiraci poskytl popravený teenager

Stejně jako v případě jiné vězeňské klasiky devadesátých let, Vykoupení z věznice Shawshank, také Zelená míle spustila potoky slz nejprve v literární předloze Stephena Kinga. Stejnojmenný román vycházel roku 1996 nejprve sériově po menších částech, v jedné ucelené edici ho nabízeli od května 1997. Uznávaný mistr hororu opět propadl fantaskním motivům, jimiž obestřel dobové drama z prostředí louisianského žaláře s obávanou zelenou chodbou, kde uvěznění trestanci vykonávají svou poslední pouť k elektrickému křeslu. Novým přírůstkem k nebezpečným a duševně chorým rezidentům, na něž dohlíží bachaři v čele s empatickým Paulem Edgecombem (Tom Hanks), je dvoumetrový Afroameričan John Coffey (Michael Clarke Duncan). Ačkoli měl spáchat nemyslitelné hrůzy na dvou nevinných děvčátkách, v krotkém a záhadném muži trpícím strachem ze tmy podle všeho vězí síla, již lze překřtít na skutečné boží dobrodiní.

Práva k emotivní a magické knize, prostoupené i hlubokým povzdechem nad bezdůvodnou lidskou zrůdností, samozřejmě přistála na stole Franka Darabonta. Režisér a scenárista Shawshanku měl v rukávu v kinech odmítnutý, následně však bezmezně zbožňovaný videohit, který se dodnes běžně řadí k nejlepším filmům všech dob. Zelená míle měla srovnatelný divácký potenciál, neboť King se při psaní inspiroval skutečným příběhem, který křiklavě vybarvuje rasistické poměry, předsudky a morální strže v rozpolcených Spojených státech.

Tragickým protagonistou a předobrazem mytologicky vykresleného Coffeyho mohl být černošský chlapec jménem George Stinney. Před osmdesáti lety jej usvědčili, že 24. března 1944 zavraždil a znásilnil dvě holčičky, jedenáctiletou June Binnicker a sedmiletou Mary Emmu Thames. Bylo mu v té době pouhých čtrnáct let, a když ho porota jednomyslně odsoudila k trestu smrti na elektrickém křesle, stal se nejmladším popraveným člověkem v USA ve 20. století. Takový osud si však dle dostupných indicií ani v nejmenším nezasloužil.

K úděsné dvojnásobné vraždě došlo v jinak poklidném městečku Alcolu ve státě Jižní Karolína a od začátku nic nenasvědčovalo tomu, že by ji skutečně spáchal teprve čtrnáctiletý syn kuchařky a dělníka. Když se dívky celé odpoledne nevracely ze svého pravidelného špacíru domů, víc jak stovka místních dobrovolníků se ještě v noci vydala pročesávat okolí. Mezi nimi byl i George se svým otcem, jemuž předtím řekl, že děvčata zahlédl, když byl s mladší sestrou pást krávy. Oběti hrozivého činu se našly až druhý den v promáčeném příkopu, obě podlehly masivním poraněním hlavy. A z důvodů, které dodnes reprezentují rozměr tamní rasové nesnášenlivosti, se prstem ukázalo právě na chudého černošského hocha, který měl holčičky po jejich setkání na pastvě pronásledovat a zuřivě ubít kladivem.

To byla alespoň verze, kterou se místní policie, bílá porota i guvernér rozhodli sveřepě následovat. A to i navzdory tomu, že se šeptalo ještě o další hypotéze, podle níž holčičky při hledání květin nastoupily do vozu skutečného a neznámého viníka, jenž s nimi odjel. Mladý George byl každopádně ještě téhož dne zatčen a zástupce šerifa posléze tvrdil, že se čtrnáctiletý chlapec během čtyřiceti minut k vraždám přiznal a dokonce policisty zavedl na místo činu, kde jim celý průběh vylíčil. K pátrání po domnělém bělochovi, o němž hovořila druhá verze, tak vůbec nedošlo.

Po jednatřiceti dnech, během nichž nemohl spatřit žádné příbuzné, se George Stinney ocitl před tribunálem. Jeho rodiče se báli zúčastnit bělošského zasedání, a osamoceného podezřelého tak obklopovalo údajně až 1500 cizích zvědavců. Soud trval pouhé tři hodiny a porota složená kompletně z bělochů po deseti minutách rozhodla o trestu smrti. Georgeovo údajné doznání posloužilo jako usvědčující důkaz. Rozsudek mohl zmírnit už jen guvernér Olin Johnson, jehož kancelář zaplavila vlna prosebných dopisů, ale ten jakýkoli ústupek zamítl se slovy: „Mluvil jsem se strážníkem, který provedl zatčení v tomto případu. Mohlo by vás zajímat, že Stinney zabil menší dívku, aby mohl tu větší znásilnit. Tu potom také zabil a znásilnil její mrtvé tělo. Dvacet minut nato se vrátil a pokusil se o další znásilnění, ale tělo bylo již příliš studené. To všechno sám přiznal."

K vykonání popravy došlo 16. června 1944. George, který byl údajně tak malý, že musel být posazen na telefonní seznam, si nepřál pronést žádná poslední slova, než do něj před více jak padesáti přítomnými svědky pustili smrtelné elektrické šoky.

Zelená míle, která se na oscarové ceremonii roku 2000 ucházela o čtyři zlaté sošky, přitom nebyla prvním snímkem, který ze zmíněných událostí okrajově vycházel. Eventuální Georgeovu bezúhonnost předpokládal už film z roku 1991 s názvem Černé vzpomínky, v němž hlavní role ztvárnili herci jako Louis Gosset jr. nebo Bruce Dern. Případ byl však už desetiletí uzavřený a nic nenasvědčovalo tomu, že by nově nabytá fakta mohla jakkoli podpořit knižní a filmová zpracování, která se snaží památku George Stinneyho očistit. To se ale nakonec změnilo.

V sedmdesát let starém a zaprášeném případu se začal roku 2013 a na popud svého šéfa šťourat mladý právník Matt Burgess. Tomu okamžitě připadalo divné, jak by mohl tak malý chlapec spáchat natolik závažný čin bez povšimnutí a za denního světla. Nemluvě pak o tom, jak těžké by pro něj bylo odtáhnout těla do příkopu. Burgess navázal kontakt se stále žijícími sourozenci popraveného hocha a jméno George Stinney zvládl po dlouhé době protlačit do tisku a televize. Díky tomu se mu ozval stařičký Afroameričan Johnny Hunter, jenž kdysi strávil s Georgem nějaký čas na jedné cele. Podle něj chlapec neustále prohlašoval, že je nevinný, dokud jej neodvedli na soukromou zelenou míli.

Prohlížením všech dostupných dobových záznamů a rozhovory s dalšími přeživšími účastníky tehdejších událostí se Burgessovi podařilo nahromadit pochybnosti kolem průběhu celého případu. Po sedmi dekádách došlo k obnovení soudního řízení, v němž konečně dostali možnost svědčit Georgeovi příbuzní. Jeho sestra mu poskytla alibi, když přísahala, že byl v době vraždy celou dobu s ní, a svědčit dorazil i další pamětník, jenž se onehdy přidal k pátrací skupině, která mrtvé holčičky objevila. Podle něj bylo kolem málo krve a těla musela být přemístěná, na což by George zkrátka neměl sílu – podobně jako na to, aby s těžkým železničním kolíkem, oficiálně potvrzeným vražedným nástrojem, dokázal dívky mlátit do hlavy. Soud po pečlivém projednání konečně potvrdil to, co si většina lidí myslela, a George Stinneyho zpětně prohlásil za nevinného.

Stephen King nikdy nezmínil Stinneyho konkrétní příběh jako přímou inspiraci, Zelená míle je spíš výtažkem obecných biblických referencí a také autorovy rešerše jižanské rasové perzekuce v době velké hospodářské krize. Nápadné paralely, především v totožnosti dívčích obětí a zadrženém jedinci, příliš dětinském na spáchání tak hrozného činu, ovšem bezpečně pasují. Darabontův snímek, věrně adaptující nepříliš rozsáhlou předlohu, je předně alegorickým zrcadlem společnosti, jejíž zlo vysává z dobrých lidí život. A kdo chce vycucnout a vymýtit zlo, musí počítat s trvalými následky. A velkou, velkou únavou.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů všech dob podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Washington Post, The Guardian, ScreenRant, Kinobox