Před dvaceti lety nás poprvé rozbrečela Zelená míle. Inspirací jí byl skutečný tragický případ

Troufám si hned na úvod oslovit čtenáře s tvrzením, že nemusí být zrovna eso přes kulturu, aby měl ponětí o tom, že film Zelená míle je adaptací stejnojmenného románu Stephena Kinga. Ten vycházel nejprve roku 1996 sériově po menších částech a v jednom uceleném vydání byl k dispozici od května 1997. Navzdory fantastickému obsahu našel mistr hororu tentokráte inspiraci ve skutečnosti, byť jde o události, jež by označení "hororové" do jisté míry snesly.

A za pravdu mi rovnou dá jistě každý, kdo už slyšel nebo četl o případu černošského chlapce jménem George Stinney. Ten byl roku 1944 usvědčen, že 24. března téhož roku zavraždil a znásilnil dvě holčičky, jedenáctiletou June Binnicker a sedmiletou Mary Emmu Thames. Bylo mu v té době pouhých 14 let, a poté, co ho porota jednomyslně odsoudila k trestu smrti na elektrickém křesle, se stal nejmladším popraveným člověkem v USA ve 20. století. Takový osud si však absolutně nezasloužil.

K úděsné dvojnásobné vraždě došlo v jinak poklidném městečku Alcolu ve státě Jižní Karolína a od začátku nic nenasvědčovalo tomu, že by ji skutečně spáchal teprve čtrnáctiletý syn kuchařky a dělníka. Když se dívky celé odpoledne nevracely ze svého špacíru na kole domů, více jak sto místních se ještě v noci vydalo pročesávat okolí. Mezi nimi byl i George se svým otcem, jemuž předtím řekl, že děvčata zahlédl, když byl s mladší sestrou pást krávy. Oběti hrozivého činu se našly až druhý den v promáčeném příkopu, obě podlehly masivním poraněním hlavy. A z důvodů, které dodnes reprezentují rozměr tamní rasové nesnášenlivosti, se prstem ukázalo právě na chudého černošského hocha, který měl holčičky po jejich setkání na pastvě pronásledovat a zuřivě ubít kladivem.

To byla alespoň verze, kterou se místní policie, bílá porota i guvernér rozhodli sveřepě následovat. A to i navzdory tomu, že se šeptalo ještě o druhé verzi, dle níž holčičky při hledání květin nastoupili do vozu skutečného viníka, který s nimi odjel. Mladý George byl každopádně ještě téhož dne zatčen a zástupce šerifa posléze tvrdil, že se čtrnáctiletý chlapec během 40 minut k vraždám přiznal a dokonce policisty zavedl na místo činu, kde jim celý průběh vylíčil. K pátrání po domnělém bělochovi, o němž hovořila druhá verze, tak vůbec nedošlo.

Po jednatřiceti dnech, během nichž nemohl spatřit žádné příbuzné, se George

Stinney ocitl před tribunálem. Jeho rodiče se báli zúčastnit bělošského zasedání a podezřelého tak obklopovalo údajně až 1500 cizích zvědavců. Soud trval pouhé tři hodiny a porota složená kompletně z bělochů po deseti minutách rozhodla o trestu smrti. Jediným důkazem přitom bylo Georgeovo údajné doznání. Rozsudek mohl zmírnit už jen guvernér Olin Johnson, jehož kancelář zaplavila vlna prosebných dopisů, ale ten jakýkoli ústupek zamítl se slovy: "Mluvil jsem se strážníkem, který provedl zatčení v tomto případu. Mohlo by vás zajímat, že Stinney zabil menší dívku, aby mohl tu větší znásilnit. Tu potom také zabil a znásilnil její mrtvé tělo. Dvacet minut nato se vrátil a pokusil se o další znásilnění, ale tělo bylo již příliš studené. To všechno sám přiznal."

K vykonání popravy došlo 16. června 1944. George, který byl údajně tak malý, že musel být posazen na telefonní seznam, si nepřál pronést žádná poslední slova, než byl před více jak 50 přítomnými svědky usmrcen elektrickými šoky.

Zelená míle přitom nebyla ve své době prvním snímkem, který ze zmíněných událostí okrajově vycházel. S eventuální Georgeovou nevinnou si pohrával už film z roku 1991 s názvem Černé vzpomínky, v němž hlavní role ztvárnili herci jako Louis Gosset jr. nebo Bruce Dern. Případ byl však už dlouhá desetiletí uzavřený a nic nenasvědčovalo tomu, že by knižní a filmová zpracování, která se snaží památku George Stinneyho očistit, mohla podpořit nově nabytá fakta. To se ale nakonec změnilo.

V sedmdesát let starém a vybledlém případu se začal roku 2013 a na popud svého šéfa šťourat mladý právník Matt Burgess. Tomu okamžitě připadalo divné, jak by mohl tak malý chlapec spáchat natolik závažný čin bez povšimnutí za denního světla, nemluvě pak o tom, jak těžké by pro něj bylo odtáhnout těla do příkopu. Burgess navázal kontakt se stále žijícími sourozenci popraveného hocha a podařilo se mu protlačit jméno George Stinney po dlouhé době do tisku a televize. Díky tomu se mu ozval stařičký černoch Johnny Hunter, jenž kdysi strávil s Georgem nějaký čas na jedné cele. Podle něj chlapec neustále prohlašoval, že je nevinný, dokud nebyl vyveden na svou poslední cestu.

Prohlížením všech dostupných dobových záznamů a rozhovory s dalšími

přeživšími účastníky tehdejších událostí se Burgessovi podařilo nasbírat dostatek pochybností kolem průběhu celého případu a po sedmdesáti letech došlo k obnovení soudního řízení, v němž konečně dostali možnost svědčit Georgeovi příbuzní. Jeho sestra mu poskytla alibi, když přísahala, že byl v době vraždy celou dobu s ní, a svědčit dorazil i další pamětník, jenž patřil do pátrací skupiny, která mrtvé holčičky objevila. Podle něj bylo kolem málo krve a těla musela být přemístěna, na což by George zkrátka neměl sílu - podobně jako na to, aby s těžkým železničním kolíkem, jenž byl stanoven jako smrtící nástroj, dokázal dívky mlátit do hlavy.

Soud po pečlivém projednání konečně potvrdil to, co si většina lidí myslela, a George Stinneyho zpětně prohlásil za nevinného. A všichni, kdo s touto verzí souhlasí, mohou na Zelené míli obdivovat nejen filmařské či herecké mistrovství (mluvíme-li nyní jen o filmu), ale také nesmírně humánní poctu nešťastnému chlapci, jenž si poslední dny života vysloveně protrpěl. A dost možná už byl vším okolním zlem stejně jako John Coffey opravdu unavený.

Vánoční filmy, které byste měli znát.