Jsou filmy horší než dříve?

Konflikt je jasně načrtnutý - na jedné straně stojí Martin Scorsese, šestasedmdesátiletý tvůrce klasických artových děl a ceněných mafiánských rozprávek, který ve svých dílech vždy sázel na precizní vypravěčskou strukturu, dominantní herecké výkony a autentické zachycení charakterů postav či dobové a sociální kulisy. Proti němu (byť ony o tuto rivalitu nijak explicitně neusilovaly) zase stojí moderní adaptace barevných komiksových stránek, které se značně opírají o "nadlidství" hrdinů, speciální efekty a opakující se příběhová schémata v často diferencovaných kulisách. Dva přístupy k filmové poetice, které zkrátka nemohou být odlišnější.

Poté, co Scorsese nařkl onu druhou skupinu filmových děl tvrzením, že se nejedná o skutečnou kinematografii, rozpoutal tím vášnivé dohady mezi fanoušky i samotnými tvůrci. A mě osobně donutil k zamyšlení nad tím, jak se vlastně filmový mainstream v posledních letech vyvíjí. Vývoj samotný je i v kinematografii nevyhnutelným jevem, od prvních pohyblivých obrázků a raných triviálních zápletek přes složitější střihové postupy v dílech D.W.Griffitha a nástup zvukové éry až po vrstevnatý narativ Občana Kanea, fanouškovský merchandising Star Wars a globální fanatismus a cosplay marvelovek. Každé desetiletí znamená určitou obměnu a pro tvůrce jako Scorsese, který se pohybuje v branži už více jak 40 let, mohou být některé změny v průběhu oněch čtyřech dekád už zkrátka nepochopitelné.

Kinematografie se vyvinula až do současné podoby a přijde mi příhodné se pozastavit nad tím, zda bychom opravdu mohli považovat její aktuální tvorbu za horší, nežli jaká byla před těmi třiceti nebo i dvaceti lety, a jaké k tomu lze najít argumenty. Nebudu se věnovat jen oněm komiksovým adaptacím, ale pokusím se přijít s komplexnějším vyjádřením ohledně příčin, které mohou indikovat, že se vývoj filmů a kinematografie jako takové skutečně ubírá negativním směrem. Dohromady jsem sestavil konkrétně 8 základních argumentů, které budou řazeny náhodně.

Bez debat nejnápadnější rys novodobé hollywoodské tvorby. Předělávky slavných děl jsou sice zavedenou praktikou už dlouhou dobu a vůbec první remake je datován do roku 1904, kdy vznikla druhá verze průlomového narativního snímku The Great Train Robbery, ale v novém tisíciletí se s těmito neoriginálními adaptacemi již existujících děl roztrhl pytel a diváci se čím dál častěji musí v kinech spokojit s něčím, co už znají a co by dle statistik mělo přinést úspěch. A zatímco některé remaky se povedly a možná i mají smysl v případě zpřístupnění dané látky jiné kultuře (americké verze asijských filmů), velká většina nepřináší nic moc nového, popřípadě je horší a méně filmařsky inovativní než originál.

Filmový styl se vyvíjí takřka neustále a navrch k němu jednotliví významní tvůrci přistupují s vlastní iniciativou a citem, takže nelze tvrdit, že by byl postupem let horší. Přibližně od přelomu tisíciletí ale zesilují dvě tendence ohledně střihu a práce s kamerou, které podobu řady dnešních filmů značně diferencují od těch, které bychom dnes z pohledu času už nazvali klasikami. Především u akčních filmů se střihá čím dál zběsileji, což může být vítané ozvláštnění v rukou schopných tvůrců jako Paul Greengrass, ale současně to znamená, že mnoho scén je nepřehledných a disponuje nulovým navázáním na perspektivu diváka. A do toho se stala trendem věčně roztěkaná kamera, která možná funguje jako dočasný prostředek k dosažení potřebné dezorientace v prostoru, ale po delším časovém úseku už začne spíše otravovat a já osobně pak vzpomínám na hladce komponované a volně sestříhané záběry Stanleyho Kubricka či Stevena Spielberga.

Druhým extrémem je pak found footage, tedy jakýsi falešný záznam událostí na ruční kameře, který se snaží vyvolat dojem dokumentární autenticity a neobsahuje žádnou hudbu ani zavedené stylistické praktiky pro narativní film jako záběr / protizáběr. Ano, dostali jsme povedené kousky jako REC nebo rozkošně bizarního Lovce trolů, ale většinou jde o amatérské slátaniny od podřadných filmařů, které si na sebe nějakým zázrakem dokázali v kinech luxusně vydělat - na jednu stranu klobouk dolů.

V šedesátých letech James Bond (který tu ještě nějaký ten pátek vydrží), v sedmdesátých a osmdesátých Star Wars, Indiana Jones, Rambo, Rocky a... a pak to propuklo. Pochopitelně, filmová branže je především velkou pokladnicí, která se musí pravidelně doplňovat, a tak lze pochopit, že studia své úspěšné značky znovu oprašují a slavné série stále prodlužují. Piráti z Karibiku ztratili své kouzlo už v průběhu třetího dílu (a pro mnohé ještě dříve), ale už se chystá páté pokračování, dvě zábavná dobrodružství Mumie zabila zbytečná trojka, X-Meni se pořád vracejí do kin, přestože jejich příběh už nemůže dávat smysl ani samotným tvůrců, a do toho tsunami dalších studiových pokusů o vlastní filmové série, z nichž se daří plnohodnotně přežívat jen malé hrstce. Všem nyní samozřejmě vládne Marvel, na který mají slavní tvůrci minulosti takovou pifku, ale u něj paradoxně tolik pokračování akceptuji, protože se za něčím směřovalo, a ne pouze nudně a z povinnosti na něco navazovalo. Z nekonečných sérií tak vyplývá opět absence originálních autorských projektů, které by měly šanci v kinech zabodovat, což je určitě slabina oproti takovým sedmdesátým a osmdesátým létům.

Často propírané užívání zeleného plátna může filmařům nabídnout mnoho nových a zajímavých možností a díky němu jsme dostali například fantastický svět Pandory, comebacky dávno zesnulých herců či řadu kamerových kouzel, jež dříve nebyly možné a které oko diváka musí potěšit. Pravdou ale opět je, že čeho je moc, toho je příliš, a při sledování digitálních orgií mizí veškerá autenticita, kterou například právě kritici Marvelu Scorsese s Coppolou ve svých filmech vždy zapáleně křísili. Proč vypadá Pán prstenů navzdory desetileté vývojové nevýhodě mnohem lépe než Hobit? Inu, praktické efekty a kulisy byly nesporně uvěřitelnější, ale bohužel už jsou dnes nákladnější, tudíž i řada velkých produkcí zvolí raději snadnější a ošklivější digitální look.

Netflix a další streamovací giganti, kteří se pouští také do produkce vlastních filmových děl, mají pro konzumní diváky mnoho nesporných výhod. Kina jsou zkrátka drahá a řada lidí ocení, když si může pustit nový film z pohodlí svého domova. Zároveň ale jde o drastický vývoj celkové koncepce "diváctví" a chození na filmy - kino bylo v rámci kinematografie vždy chrámem a po dlouhá léta i jedinou možností, jak lze nové snímky spatřit. Filmaři si toho byli vědomi a inscenovali opulentní obrazy, které si divák zkrátka vychutnal v plné parádě jen na velkém plátně. Dnes se pravda stále chodí do kin hodně, ale lidé si vybírají hlavně ony zavedené značky, zatímco mnoho počinů od talentovaných tvůrců končí právě v televizi. Režiséři, kteří nepatří k absolutní a sledované smetánce, už nemusí cítit takovou potřebu vyždímat z každého záběru maximum, a tak je opravdu hrozbou, že vizuální krása a estetika záběrů už dnes oproti minulosti stagnuje. Podobný problém už se řešil od vynálezu televize, ale tehdy byla kina stále oním posvátným chrámem, popřípadě přišla vlna výrazných originálních tvůrců v sedmdesátých letech, která diváky dokázala dostat zpět do sálů. Dnes však takoví režiséři skončí s nemalou pravděpodobností na Netflixu.

Jak už bylo uvedeno v případě remaků a nekonečných sérií, velkým studiím dnes chybí odvaha tvořit originálně ještě znatelněji než kdy dříve. Filmovému světu dominuje společnost Disney, která v minulém století představila mnoho originálních titulů, jež stmelily několik dětských generací. Dnes se zdá, že nápady kvapně docházejí, a dostáváme předělávky úspěšných filmů v moderním vizuálním hávu. Zarážející jsou i neustálé restarty sérií, které zpočátku slušně vydělávaly, a celkově v nabídce kin najdete ročně jen pár filmů, u kterých si řeknete "wow, tohle jsem ještě neviděl". Přitom materiálu na zpracování musí být kvantum, když přijmeme myšlenku, že na světě jsou i jiní skvělí spisovatelé než jen Stephen King nebo Agatha Christie (nebo Stan Lee).

I v ohledu prestiže hereckých osobností se toho hodně změnilo. Dříve platilo, že na velká jména jako Humphrey Bogart, Steve McQueen nebo Jack Nicholson se do kina zkrátka chodilo tak nějak automaticky, ale dnes už takové drahocenné pozlátko filmům většinou schází a ani slavná herecká tvář nedokáže zajistit svému projektu vytoužený lesk. Jasně, pořád máme Leonarda DiCapria a Toma Cruise (a Brada Pitta), v jejichž případě se většinou dá počítat s výraznou kvalitou filmů, ovšem jinak už na nějakou star-power nemůže být velké spolehnutí. To samozřejmě neznamená, že by byla kinematografie horší než dříve, ale bezpochyby tím přichází o svůj dlouhodobý hvězdný charakter.

Slavný kameraman Roger Deakins (na obrázku) si nedávno postěžoval, že mu schází větší počet produkcí se středně velkým rozpočtem. Pro něj osobně to znamená nedostatek tvůrčích výzev - u produkcí s vysokými rozpočty za něj dělají většinu práce speciální efekty, zatímco nízkorozpočtové filmy mohou mít talentované režiséry a dobré nápady, ale chybí prostředky k jejich naplnění. Obecně to značí, že dostáváme ve většině případů buď drahé snímky okleštěné od naturalismu a přirozených kamerových fines, nebo levná díla, která nemohou dostát svému potenciálu. I fanoušky přehlížení pánové za kamerou si tak všímají, že kinematografie se možná ubírá špatným směrem a tvůrčí iniciativa z ní pomalu vyprchává.

Ať už tak či onak, na filmy se ještě nějaký čas chodit nepřestane a stále jich v kinech každoročně najdeme i spoustu skvělých a nějakým způsobem progresivních. Kinematografie je opravdu jiná než za časů, kdy Martin Scorsese vysílal do kin Taxikáře a Zuřící býky, a s vysokou pravděpodobností je v lecčem také horší, ale vývoj je zkrátka neúprosný. Mě osobně cinefilní aura rozhodně neopouští a nevím, co by se muselo stát, abych ji jednou ztratil. Uvidíme za deset, možná dvacet let.

Co myslíte vy? Vznikaly dříve lepší a hodnotnější filmy? Popřípadě, zamlouvá se vám, jakým směrem se tvorba a její možnosti ubírají?