Marvel Cinematic Universe - Deset let zázraku, nebo soumrak kreativity? (2. část)

Je 14. dubna 2008 a do kin právě vchází Iron Man, příběh výrobce zbraní, který se rozhodne stát superhrdinou a postaví si hi-tech zbroj. Snímek vychází z komiksových příběhů od společnosti MARVEL, jednoho ze dvou největších hráčů na poli komiksů. Nikdo to nečeká, ale z filmu se záhy stává hit, který svůj překvapivý úspěch zakončí i nominací na Oscara. Je to první z mnoha příběhů, které si najdou cestu na stříbrné plátno pod zástavou MARVEL Studios a které nenávratně změní filmový průmysl. Avšak stejně jako každý velký příběh, i tenhle začíná před dlouhou dobou u jednoho muže…

To, co udělalo z Kevina Feigeho současného producenta číslo jedna, je „čich na správné lidi“ a plánování. Nebere toho, kdo se bude lépe vyjímat na plakátu, ale toho, kdo se hodí na daný post. Pokud se totiž podíváte na to, jaké tvůrce vybírá, naleznete opakující se vlastnosti. Většina z nich jsou začátečníci nebo méně známí filmaři, kteří obvykle nemají moc zkušeností s velkorozpočtovými blockbustery, ale spíše s menšími snímky postavenými na příběhu a postavách. Zároveň se ale nebojí je proložit zkušenými tvůrci jako je Kenneth Branagh nebo Shane Black. Stejný mix známých jmen a nováčků uplatňuje i u hereckého obsazení. Všichni se ale musí podřídit jeho vizi MCU, což má své plusy i mínusy, o kterých ale ještě bude řeč později.

Druhá věc je plánování. Kevin Feige má odvahu. Jeho plány a rozhodnutí jsou mnohdy riskantní, troufalé, avšak sebejisté a hlavně fungují. A tam, kde ostatní spekulují, on už vytváří plán na dalších deset let dopředu, ale až do konce partie vám neodhalí karty. Proto tolik lidí chodí na marvelovky ze setrvačnosti - už je to nebaví tak jako na začátku, ale chtějí vědět, jak to dopadne. Je to jednoduché, nezáleží, kdy vás polapil, ale jakmile se mu to jednou povede, je těžké se vyprostit.

Když přišel Iron Man a po závěrečných titulcích se na scéně objevil Nick Fury, pro většinu zúčastněných to byl jen vtip, pomrknutí na diváka. A zatímco fanoušci divoce spekulovali o pravděpodobnosti vzniku filmu o Avengers, Feige rozjížděl plán na dosažení toho, co bylo zatím pouze snem. Svůj „velký plán“ ale nikomu neprozradil a největší pozornost věnoval tomu, aby Iron Man (a potom Thor a Captain America) byly dobré filmy samy o sobě. Díky tomu mu to vyšlo. O tom ale taky až později.

Totéž platí i pro zbytek Iron Mana. Hrdina, kterého noviny označují za béčkovou postavu, v hlavní roli Robert Downey Jr., bývalý feťák, jehož nikdo nechce zaměstnat, riskantní krok pro jedny, sebevražda studia pro druhé. Opak se stal pravdou a půl miliardy dolarů na tržbách zachránilo studio od předčasného konce, protože hned druhý snímek z jeho produkce, The Incredible Hulk (2008) Louise Leterriera, neuspěl – vinou tvůrčích rozepří s představitelem hlavní postavy, Edwardem Nortonem, a tahanicím MARVELU a Universalu.

Další logický krok tak byl, co nejvíc využít úspěch Iron Mana. Dvojka už sice byla jen solidní, ale vydělala přes 600 milionů dolarů, což stačilo. Oba dva filmy (a po nich i zbylé originy první fáze) ale vycházely ze stejné formule jako Spider-Man. Tony Stark, boháč, génius, playboy, ale taky prodejce zbraní a sobecký zhýralec, který se musí naučit sebeobětování a nesobeckosti. A Thor je pro změnu shakespearovsky laděný příběh dvou bratrů a rodiny s problémy. Tohle „uzemnění“ velkolepých hrdinů umožnilo divákům se s nimi sžít a zároveň díky tomu jsou dodnes právě ti nejdříve představení nejsilnějšími postavami v celém univerzu.

A zatímco ani jeden ze superhrdinů následujících po Iron Manovi nebyl tak úspěšný, stačilo na vybudování pevných základů, na nichž chtěl Feige postavit Avengers. Zároveň celý plán finančně zaštítil Disney, když v roce 2009 celé studio koupil za cca 4 miliardy dolarů a tím vyřešil otázku financí. Přesto ale nechal Feigemu i celým Marvel Studios obrovskou svobodu - takovou, o které by se Lucasfilmu mohlo jen zdát. Navíc tím zbavil tvůrčí jádro MCU vlivu vedení Marvel Entertainment, které se po prvotním úspěchu začalo vrtat ve scénářích a Feigeho plánech do budoucna.

Když někdo řekne, že Avengers byli pro MCU skoro stejně důležití jako Iron Man, nepřehání. Byl to bod zlomu, v němž se z Marvel Studios, nadějného nováčka, stal prvoligový hráč, který utáhne a porazí konkurenci v její vlastní hře a bez problémů ovládne kina v nejnabitějších obdobích roku.

Navíc to, co MARVEL dělá ve filmech bezkonkurenčně nejlépe (z blockbusterové produkce), je vyrážet tam, kam se ještě nikdo jiný nevydal. Každý nový snímek je o něco větší než ten minulý a s přibývajícími léty se začalo objevovat i čím dál tím více odvážných, riskantních a z řady vybočujících počinů, které i přes nemalé pochybnosti veřejnosti uspěly. V 1. fázi to byl dušínovský Steve Rogers a vesmírný viking Thor, o něco později mluvící strom nebo kouzelník.

Avengers působili v době vzniku ještě náročněji a nepravděpodobněji. MARVEL měl sice zpátky práva na celou ústřední partu, ale tři z nich ještě skutečně nepředstavil. (Objevili se jen jako vedlejší postavy a postrádali hlubší charakter.) A zároveň to byl první projekt svého druhu, který musel svést dohromady skupinu naprosto odlišných, ale výrazných postav, které měly odlišnou dynamiku a schopnosti tak, aby film zůstal konzistentní, celý příběh se nerozpadl na kousíčky a hrdinové zůstali po celou dobu víceméně stejně zajímaví.

Jako člověk, který to uskuteční, byl zvolen Joss Whedon, režisér stojící za seriálem Firefly nebo Buffy, přemožitelka upírů. A bylo to pod jeho vedením, kdy se nějakému z filmů produkovaných Marvel Studios podařilo poprvé překročit mytickou metu jedné miliardy dolarů v rámci tržeb. Whedon totiž (stejně jako ostatní tvůrci ve zbytku MCU filmů) použil stejný trik, jako Sam Raimi o deset let dříve se Spider-Manem (2002). Precizně zkombinoval onu civilní „lidskost“ s velkolepými bitvami o záchranu světa. Zároveň položil základy pro veškerý vývoj charakterů Avengers a vybudoval mezi nimi vztahy, z nichž těží dodnes. Cílem jeho pozornosti totiž nebyla záchrana světa, grandiózní počítačem generované bitvy nebo tvorba odrazového můstku pro další filmy, ale origin.

Origin týmu nejmocnějších hrdinů světa, kteří jsou naprosto odlišní, ale musí překonat svoje rozdíly v zájmu vyššího dobra. Všechny velké scény navíc uzemnil účastí „obyčejných lidí“, které museli Avengers zachránit. Do stejné kategorie spadá agent Coulson a dohromady tak fungují jako zástupci obyčejného diváka v celém tom humbuku. Také se mu podařilo nalézt správný recept pro přenesení komiksových okének na obraz tak, že obsesivně nekopírují předlohu, ale pořád z toho cítíte ten „superhrdinský“ feeling. Tomu vévodí dva záběry, které zůstanou ikonické i v době, kdy bude celé MCU historie. První je, když kamera v jednom dlouhém nepřerušovaném záběru ukáže, co která postava dělá v bitvě o New York, a druhý, když se Avengers semknou v kruhu a kamera kolem nich krouží.

Marvel´s The Avengers je esencí komiksového příběhu, jeho dokonalou adaptací a nejlepší týmovou, jaká tu byla, je a bude. Má totiž všechno - skvěle napsané a ztvárněné hrdiny, kteří musí překonat svoje malicherné spory a charakterové vady, aby společně ve velkolepé bitvě nakopali zadek stejně dobrému padouchovi, který chce ovládnout svět pomocí armády poskoků, a nakonec šli každý zase na nějakou dobu svou cestou, než je bude lidstvo znovu potřebovat a oni se znovu přijdou rvát za jeho záchranu...

S koncem Avengers se taky začal odvíjet příběh Kamenů Nekonečna a Thanose. A ještě přišla jedna další změna. Zatímco první tři filmy, tj. Iron Man, IM 2 a Thor byly natočeny na film, od Kapitána Ameriky (2011) přehodili na digitální kamery. To by nebyl problém, kdyby se jim podařilo správně využít color grading (úpravu barev v postprodukci), kterou poprvé použili bratři Coenové v Bratříčku, kde jsi? (2000).

Marvelovky ho totiž nepoužívají a nechávají tam neupravený záznam. Ten je šedý, protože předpokládá, že filmaři točící na digitální kamery budou obraz následně upravovat pomocí color gradingu a dalších šoupátek. V originu Stevea Rogerse, Avengers, Iron Manovi 3 (2013) a Thor: Temný svět (2013) to ještě nebylo tak hrozně do očí bijící, protože to buď maskovaly hojně užité výrazné barvy (Avengers), temné lokace (Thor 2) nebo rukopis režiséra (IM 3). Avšak s nástupem bratří Russových na palubu se to naplno projevilo a stalo kletbou MCU filmů.

Tenhle problém sice není tak markantní, jako by byl řekněme špatný příběh nebo špatné postavy, ale společně s čím dál ošklivějším CGI způsobuje kratší životnost vizuálních efektů ve filmech druhé a třetí fáze, stejně jako obecně zhoršenou vizuální stránku posledních přírůstků do univerza. Na vině je hned několik faktorů.

První je převážná absence reálné černé. Najdete šedou, tmavě šedou, hodně tmavou šedou, ale černočernou černou ne. Tím pádem všechno vypadá placatě a zploštěle, protože chybí kontrast, který obrazu dodává černá.

Druhý je volba exteriérů a interiérů. Tenhle faktor se týká jen filmů bratří Russových a Black Panthera (2018). U sourozeneckého dua to jsou šedivé lokace - strohé betonové budovy s minimem diverzity povrchu a barev, prázdná letiště, prázdný New York. Výjimkou jsou interiéry, téměř nebo úplně bez přirozeného denního světla - např. sibiřské silo na konci Občanské války. Ve druhém Captainu Americovi to ještě mohli maskovat za styl, ale ve trojce jsou ony ošklivě šedé a ploché momenty až moc časté a Infinity War nepěkné efekty podráží nohy po celou dobu stopáže. K efektům se taky dostanu, ale za ty nemůže žádný z tvůrců. Nicméně další problém jsou nudné exteriéry, v nichž se ale dějí v jádru neskutečně zábavné, zajímavé a pro příběh důležité věci. Souboj Avengers mezi sebou na prázdném, šedém, nezajímavém letišti v Lipsku, finální bitva Black Panthera a Infinity War jsou obrovské digibordely na loukách.

A třetím je světlo. Všechny zmíněné bitvy a u bratří Russových i velká část zbylých scén se totiž odehrávají v bledém denním světle. To je rozptýlené oblačností, čímž nevznikají ostré stíny - chybí černá - a prohlubuje se zploštělost obrazu. Sečteno a podtrženo, absence černé zbavuje obraz hloubky a kontrastu a nepoužívání color gradingu připravuje velkou část filmů o dynamiku a osobitost.

Ani jeden z těchto faktorů sám o sobě by nemusel být špatný. Sicariu (2015), který je celý chladný, bledý vizuál sluší a prohlubuje jeho atmosféru. Jenže je potřeba, aby každý ze zmíněných faktorů byl správně zakomponován, aby filmu sloužil a nebyl kontraproduktivní.

Navíc všechny současné filmy od MCU procházejí úplně stejným postprodukčním procesem, díky němuž vypadají přinejmenším dost podobně, přinejhorším splývají v jeden vybledlý celek. Ten sice ušetří čas, ale zbaví filmy barevné rozličnosti, jakou mají komiksy. Feige to asi dělá, protože si myslí, že to zlepší integritu celého univerza a podpoří provázanost, ale to jen hádám. Přitom Harrymu Potterovi, další veleúspěšné sérii, hned několikerá změna přístupu a celkového vzezření nijak neuškodila, ba dokonce prospěla. A nejdelší filmová série historie, James Bond, se mění málem film od filmu.

Naštěstí některým tvůrcům se podařilo to obejít. James Gunn v obou Strážcích Galaxie, stejně jako Taika Waititi v Thor: Ragnarok (2017) tráví všechen čas mimo Zemi na exotických planetách nebo v interiérech, které jim dávají svobodu vyhrát si s vizuálem. Jediné horší chvíle jsou ty, kdy se scény odehrávají v lokacích podobných Zemi - Xandar, Asgard.

Čtvrtým bodem, který je tak trochu sám pro sebe, jsou digitální efekty, potažmo neustále skloňované CGI. S přibývajícími roky se totiž zvyšuje kadence, s níž nás Marvel Studios zásobují filmy, a stejně tak roste i počet vizuálních efektů použitých v jednotlivých filmech. Pro porovnání první Iron Man má cca 800 záběrů se speciálními efekty, první Avengers okolo 2000, Občanská válka přibližně 3000 a Infinity War má podle producentů jen 4% záběrů bez použití CGI, zbylých devadesát šest má menší či větší facelift pomocí jedniček a nul.

S rostoucí kvantitou bohužel musí zákonitě upadat kvalita, protože prostě není dost lidí, co by seděli za počítači a modelovali, co si Marvel řekne. Z toho důvodu i dnes filmy z první fáze vypadají lépe než Infinity War a budou stárnout mnohem pomaleji než celo‑CGI Black Panther nebo Občanská válka. Mimochodem, Avatar (2009), ten mega-velkofilm, který se celý odehrával buď ve vesmíru, nebo na neexistující planetě porostlé neexistujícími rostlinami a obydlené neexistujícími tvory, měl záběrů s počítačem generovanými vizuálními efekty „jen“ 2500. To je o pět set méně, než v současnosti se odehrávající Občanská válka. Řeči o nadužívání CGI tu jsou rozhodně na místě.

Přeneseme se na začátek druhé fáze. Marvel Studios je už jeden z velkých hráčů, se kterými je třeba počítat, a právě zjistil, že jeho plán funguje. Superhrdinové diváky táhnou, koncept úzce propojeného univerza šlape jako hodinky a o finance se už nemusí bát. Je čas expandovat, drze, odvážně, ale strategicky. Dalším krokem tedy je obohatit svoje univerzum o nové postavy a nové tvůrce, čili servírovat fanouškům víc toho, co je tak baví, a potom spokojeně přepočítávat zisky.

První nový tvůrce byl nejzkušenější, nejznámější a nejlepší ze všech režisérů, které Marvel najal. Řeč je samozřejmě o legendě stojící za kultovní Smrtonosnou zbraní (1987) nebo Posledním skautem (1991), Shanu Blackovi. Ten dostal na starosti třetího Iron Mana a proměnil ho v jednoho ze svých klasických hrdinů - silného, schopného, mazaného, bojujícího sám se sebou a s padouchem v břitkém chytrém scénáři s precizně napsanou zápletkou a odsýpajícím dějem krimi thrilleru odehrávajícího se, kdy jindy, než o Vánocích. Tenhle mix zafungoval a právem si v kinech došel pro miliardu.

Bůh hromu se mezitím pořád nejistě plácal v průměru, aniž by někdo z filmařů věděl, jak to uchopit.

Potom přišel Captain America: Návrat prvního Avengera, bratři Russové a s nimi i největší mystifikace super-filmů. Tou je údajné „zdospělení“ MCU. To sestává z barevně tmavšího vizuálu (o tom jsme už mluvili), dospělejšího tónu a obecně dospělejších myšlenek. Ve dvojce Kapitána Ameriky to je důvěryhodnost S.H.I.E.L.D.u, otázka svobody a zneužití tajných služeb, v Občanské válce odpovědnost hrdinů, jejich kontrola a zpochybňování celého konceptu superhrdinů (a v Infinity War genocida půlky vesmíru). Jenže MARVEL nejsou Watchmeni (komiksoví) a všechny tyhle zvučné otázky jsou jenom vágně nadhozeny a využity pro vystavění nějakého dalšího konfliktu, který skončí CGI bitkou.

Teď nechci zpochybňovat nebo znevažovat řemeslo bratrů Russových, protože úroveň filmařiny v rámci univerza rozhodně posunuli kupředu a jejich filmy jsou stále nadprůměrné, některé dokonce skvělé. Zároveň díky nim jsou bojové scény Kapitána Ameriky na úplně jiné úrovni než dosud - první, co se vybaví, je bitka s Winter Soldierem na silnici, rvačka ve výtahu nebo finále Občanské války, které je impozantní i v malém měřítku souboje muže proti muži.

Ale jejich zpracování komplexních myšlenek, které jsem zmínil, je vágní a povrchní. Nejsou to ale jen oni. Black Panther podobně selhává v jakémkoliv rasovém poselství a údajně woman empowerment šířící Captain Marvel (2019) je víc spin off o Nicku Furym než cokoliv jiného, protože Carol Denversová je stejně zajímavá jako písek na poušti.

Opravdový risk ale byli až první Strážci Galaxie v roce 2014. Komiks, který půlka lidí neznala a druhá ho brala jako fajn blbinku, který navíc dostal režisér stojící za absurdní hororovou komedií Slimák (2006) a neméně absurdním příběhem pseudosuperhrdiny jménem Super. Jo a taky měl tu smůlu, že se podílel na Mládeži nepřístupno (2013).

Panovaly nemalé pochybnosti o úspěchu projektu a o to větší překvapení bylo, když film vydělal tři čtvrtě miliardy dolarůa získal si oblibu i u lidí, kteří dosud nebyli MCU osloveni. To je jedna z nejsilnějších zbraní celého MCU. Vytvoří nabídku, ale místo toho, aby nechali konkurenci jí vytvořit protiváhu, přijdou s vlastní. Nemáte rádi Avengers, protože je tam moc hrdinského patosu? Dobře, tady máte Strážce Galaxie! Chybí vám Marvelovka s nějakou myšlenkou? Támhle je Black Panther nebo Občanská válka. Chcete z řady vybočující film? Bác ho, Thor: Ragnarok! Nebo snad něco menšího ražení? K Ant-Manovi (2015) a Spider‑Manovi se jde tudy.

Stejně tak, když studiu někdo něco vytýká, místo toho, aby zatvrzele pokračoval dál stejnou cestou, přijde s filmem, který z výtky udělá irelevantní věc minulosti. Ne že by teda někdo dokázal přijít s důstojnou konkurencí, obzvlášť když je protiváha tak povedená (Strážci Galaxie).

V tu dobu také Feige přestal najímat áčkové režiséry a začal dávat přednost nováčkům, nezávislým a obecně filmařům s minimálními nebo žádnými zkušenostmi s velkolepou akcí nebo vizuálními efekty - Gunn, bratři Russové, Taika Waititi, Jon Watts, Anna Boden, Ryan Fleck. Zbytek pořád spadá do poslední kategorie, ale obvykle už měl nějaké zářezy za celovečerní filmy s celosvětovou distribucí.

Je ale důležité vypíchnout, že Jon Favreau sice už pro Marvel Studios netočí, ale stále se aktivně účastní natáčení z pozice výkonného producenta jako garant postavy Tonyho Starka ve třetím dílu jeho série, stejně jako ve všech Avengers. James Gunn se takhle podílel na IW a Endgame. Tímhle způsobem již úspěšní a zkušenější tvůrci pomáhají těm méně známým se prosadit a zároveň dohlíží na to, že postava neprojde nějakou drastickou změnou, která by jí třeba neprospěla. Navíc část filmů dělají již před příchodem režisérů scenáristé a tvůrci digitálních storyboardů. Totéž platí pro akci, která je plánovaná předem v počítači, tím pádem minimální znalosti práce s vizuálními efekty nevadí.

Stejně tak jednu postavu doprovází scenárista - např. Captain America má Stephena McFeelyho. Plus Marvel má několik scenáristů, kteří pracují na celkovém vyšším příběhu MCU a podle nichž se koordinují osudy postav.

Zpátky k volbě režisérů. Ta podle mě vychází z Feigeho představy úzce propojeného univerza. Když se podíváte na výčet všech režisérů, jedinými doopravdy osobitými tvůrci jsou Taika Waititi a James Gunn, jenže druhý zmíněný se naplno projevil až v druhých Strážcích Galaxie - o tom, proč mohl až tehdy, později. Zároveň mezi ně spadá Jon Watts, ale v menší míře, protože to, že není jen rutinér, bude muset potvrdit v blížícím se Spider‑Man: Daleko od domova. Zbytek je jen zdánlivě, protože Doctor Strange (2016) je druhý méně zábavný Tony Stark (vizuál je sice neotřelý a špičkový, ale to nestačí), Captain Marvel veskrze průměrný origin, kterému by bylo lépe jako spin offu Nicka Furyho (i když to bohužel nejde vzhledem k její úloze v Endgame).

Navíc méně známí tvůrci se lépe ovládají, stojí méně a budou MARVELu obrovsky vděční za to, že jim pomohl prorazit do světa.

Jen pro znalce marvelovek! Máte na to?