Amadeus: Honba za Oscary a rozvrácením socialistické republiky

Miloš Forman, stojící za snímky jako Vlasy (1979) či Přelet nad kukaččím hnízdem (1975), v roce 1984 natočil triumfální dílo Amadeus. Natáčení Amadea přivedlo Formana zpět do rodné země a kombinace šikovných českých ručiček s americkým důrazem na preciznost si vyžádala své ovace. Z mezinárodní syntézy se vyklubalo 8 Oscarů a Forman opět dobyl svět.

Průběh natáčení ale často nepůsobil idylicky a střetnutí různých kultur vedlo k řadě bizarních výjevů. Již po předložení základních požadavků americké produkce se česká strana nestačila divit – systém dvou štábů (jeden hlavní a druhý zařizovací, sloužící k přípravě ideálních podmínek pro hlavní), komplikované osvětlení, tři měsíce nácviku choreografií. Obdobné přípravy byly pro český štáb nemyslitelné, nezbývalo však než se přizpůsobit, točil se přeci film s oscarovými ambicemi.

Miloš Forman dlouze přemýšlel nad tím, jaká lokalita by potřebám snímku nejvíce vyhovovala. Do úzkého výběru se dostala trojice kandidátů: Budapešť, Vídeň a Praha. Konečné rozhodnutí poskytlo důvěru domácí kotlině a tak se hollywoodská elita vůbec poprvé setkala se socialistickým režimem. Před příjezdem se Forman musel zavázat, že nebude vyhledávat disidenty ani podporovat protirepublikové akce a jeho soustředění se tedy zaměří pouze na tvorbu filmu.

I přes přijmutí těchto podmínek byl Forman spolu s dalšími systematicky a soustavně sledován. Produkce například vyfasovala šest tatrovek se šoféry, které, jak tvůrci přirozeně očekávali, byly odposlouchávány. Na tom by nebylo nic zarážejícího, pokud by sami šoféři své cestující na odposlouchávání neupozornili. Po pár jízdách byl producent Jan Balzer vtažen do parku řidičem, aby byl vřele varován, že by se v autě neměl příliš rozpovídat. Řidič také dodal, že své auto musel dát náhle na technickou, aniž by s ním bylo něco v nepořádku.

Kromě této neškodné zkušenosti se ale štáb potýkal i se serióznějšími komplikacemi. Instituce dodávající komparsisty na klíč odmítla spolupracovat a na poslední chvíli se tak sháněl tisícihlavý dav s anglofonními kořeny. Každý promlouvající statista totiž musel disponovat americkým přízvukem a Forman zároveň zarytě odmítal dabing. Jako sběrna komparsistů posloužila americká ambasáda, ve finále však naštěstí z celého davu nahlas pozdraví pouze jeden.

Další potíže nastaly, když se produkce rozhodla natáčet ve Stavovském divadle. Tehdejší ředitel divadla, soudruh Jiří Pauer, ihned jakoukoliv interakci zavrhl a svůj postoj odůvodnil tím, že přeci nevpustí do divadla Američana, natožpak „zrádce“. Svár se řešil takřka celý rok a k rozuzlení bylo potřeba intervence třetí strany v podobě ministerstva kultury. Stavovské divadlo si ale svou podstatnou roli ve filmu nakonec odbylo.

Americko-české hašteření dokonce probíhalo i uvnitř samotného štábu. Jedním z prvotních problémů se stalo stravování. Zatímco zaměstnanci barrandovských ateliérů, které sloužily jako přední natáčecí prostory, byli nuceni v kantýně platit za jídlo ze své výplaty, pro Američany byl na druhé straně kantýny otevřen catering s pestrým výběrem exotických potravin, jež česká ústa proletářova doposud nikdy nepozřela. Pro Američany byl také vyčleněn speciální vůz s jediným úkolem – každý den vyjet na Rozvadov a nabrat zde čerstvou várku vybraných potravin.

Takový jednostranný luxus byl pro české stranické režiséry nepřístojný a tak bylo sepsáno několik protestních dopisů, sešla se odborová schůze a společnému stravování bylo odhlasováno vale. Americký štáb se místo v kantýně usídlil v provizorně upravených šatnách a jídlo už se nedováželo z restaurací, nýbrž dorazil americký kuchař, který po dobu tří měsíců obšťastňoval chuťové pohárky svých krajanů. A Češi? Ti nadále pojídali své tradiční UHO (pro neznalé: univerzální hnědá omáčka).

Přestože Amadeus byl v mnoha ohledech věrný historickým reáliím (viz Oscar za kostýmy pro Theodora Pištěka), vztahy mezi jednotlivými propagátory si tvůrci pro dramatickou účelovost vybájili. Zafixovanou informací je dnes pro veřejnost smyšlenka, že Mozartův (Tom Hulce) konkurent, Antonio Salieri (F. Murray Abraham), byl zaslepen svou záští a dopomohl mladšímu Mozartovi do věčných lovišť. Zato bezstarostný Mozart se jevil jako neřízená střela, jehož posměšky vůči soupeři neznaly mezí. Dochované historické podklady ovšem nabízí jiný námět – Mozart, dnes bezkonkurenčně slavnější, ke svému sokovi choval úctu a s respektem pohlížel i na jeho práci.

Tom Hulce je pro filmové publikum navždy vyobrazen jako představitel vysmátého génia Mozarta a zřejmě nikdo s dostatkem duševního zdraví v tomto případě nezpochybní správnost castingového výběru. Před definitivním rozhodnutím ve prospěch Hulceho se ale rozmlouvalo nad několika originálními kandidáty. Dotyčnými aktéry byli rockový mág Mick Jagger, bouchač Mel Gibson, Sam Waterston, Tim Curry či Kenneth Branagh. Právě Branagh na konkurzu zvítězil a roli měl takřka jistou, na poslední chvíli byl však „vyšplouchnut“ produkcí, jež si zvolila méně známého Hulceho.

Herec musel absolvovat náročnou přípravu na roli, která skýtala každodenní čtyřhodinové trýznění u piana. Trénink se ovšem vyplatil, což potvrzují i hudební experti, kteří Hulceho hru ve filmu studovali a shledali, že hudba věrně odpovídá tomu, co herec hraje. Mimoto Hulce zodpovědně nacvičoval i Mozartův specifický smích, jenž byl inspirován popisy v dopisech o slavném skladateli.

Jako bonusový materiál dokládám video obsahující sestřih scén z Amadea za doprovodu slastné hudby a proslulého vyšinutého smíchu: